Erika Fischer-Lichte ve své studii The Art of Spectatorship píše, že diváctví je svého druhu umění. Divadelní událost totiž vzniká až skrze interakci diváků a herců, kteří se spolu nacházejí v jednom čase a prostoru.

Nová a dost možná poslední kniha francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, s názvem Zničit (Anéantir) začíná na podzim, vypráví ale i o čase vánočním a lednové prezidentské volbě, což je situace téměř totožná s tou, v níž jsem nacházela já, když jsem vzala knihu do ruky. O románu se v médiích píše jako o nejpozitivnějším a nejmilejším textu francouzského kontroverzního autora. Typické erotické scény chybí, příliš se nevěnuje ani popisům zoufale osamělých večerů, které jeho mužské postavy tráví popíjením, posedáváním po pokojích, restauracích nebo hotelích, tak trochu koketujíce se sebevraždou, většinou ale končíce u cynicko-intelektuálních tezí a úvah. Zničit je především příběh intimního znovunalézání lásky, vyrovnávání se s rodinným traumatem a hledání smyslu v době, kdy se může zdát, že život začíná končit.

Na malém háčku se houpe tenoučký plastový pytlík. Jeho objem naplňuje obsah. Obsahem jsou – tři rohlíky, pravděpodobně paštika Májka, pravděpodobně sýr parenica. Těsně pod pytlíkem stojí na drážkované šedo-černé podlaze velká zelená PETka ochucené mattonky. Sleduje skrz staré sklo, které vypadá jako plast a asi taky plast je, jak se plastová lahev mírně kinklá a odhaduje, jestli má šanci spadnout. Ale co ona o tom ví, jestli taková plastová mattonka s příchutí pomeranče může spadnout nebo ne. Zatímco on to určitě ví a určitě má přesně vyměřené, kam ji postavit a kolik musí být upito, aby zůstala stabilní.

Milá čtenářko, milý čtenáři,

vítá tě virtuální Hybris!

Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.

Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.

Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.

Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.

Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“?  Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci…

Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.

Je nám přes dvacet, nemáme děti, snažíme se studovat a pracovat, využívat programu Erasmus, stopovat, platit nájmy, obědy, nejíst v noci, nemíchat alkohol, pravidelně navštěvovat rodiče, venčit psy, odpovídat průběžně na maily, psát diplomové práce, seminární práce, evaluace, analýzy, brát dostatek směn v kavárnách, ale vždycky si najít čas na sebe a na Netflix a klasickou literaturu.

Číslo 42 se zabývá otázkou krize, a to v jejím širším kontextu. Hybris rozhodně není první a ani poslední platformou, která se pokouší se současným stavem světa i společnosti vypořádat. Pandemická, environmentální, válečná, ale i individuální krize se stává neoddělitelnou součástí našich životů. A je tedy přirozené, že se promítá v umění, které má tendenci ze své podstaty reagovat na dění kolem sebe, komunikovat ho svými specifickými kanály a zhmotňovat tak otázky, které si tvůrci jako zástupci určité generace i sociální vrstvy kladou.

Doba plná moderních technologií jde každým dnem neúprosně mílovými kroky kupředu. Člověk údajně kouká do telefonu v průměru něco mezi pěti až šesti hodinami denně. Díky rozvoji internetu se lidem přiblížil svět do počítačů, tabletů, telefonů… Skoro vše je možné dohledat, zhlédnout, pocítit skrze displeje všelijakých elektronických přístrojů. Co s tím vším ale má dělat ono prastaré divadlo, které údajně vzešlo z pravěkých rituálů a je založené na setkávání lidí?

Po dlouhém čekání a jednom neúspěšném pokusu se na DAMU podařilo zvolit ombudsmana. Akademická obec si mohla vybrat celkem ze tří kandidátů a kandidátek, kteří se do výběrového řízení přihlásili, a se sto dvěma hlasy z celkem dvou set tří platných byl zvolen do funkce Petr Polák. Jací však byli kandidáti? O čem vypovídá účast necelé třetiny akademické obce, a tedy poměrně malý počet odevzdaných hlasů? Máme jasno, co bude ombudsman dělat a jakými konkrétními způsoby přispěje k lepšímu klimatu na fakultě?

Studentka doktorského programu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky (KATaP) Maryana Kozak střídá ve svém životě mnoho rolí. Jak sama říká, cestuje si galaxiemi divadelního a filmového světa, kde zkouší různé „posty“, a věnuje se také lektorství tajemnem opředené disciplíny a hlavního předmětu katedry – Dialogického jednání s vnitřním partnerem. V rozhovoru mluví velmi otevřeně o průběhu svých studií nejen během lockdownu, odtajňuje „Dialogické“ i to, co se v nejvyšších patrech školy děje. Pojmenovává některé problémy, které ji během nekončícího uměleckého etablování se na školní i mimoškolní půdě potkávají. Kromě toho také čtenářům nabízí skrze své letité a zahraniční zkušenosti praktické návody, jak některým krizím – i v reálném světě – předejít, nebo jak se jim postavit. Navíc jako Ukrajinka žijící od osmi let v České republice má k současným krizím rozhodně co říct!

Právě vypátral svou kořist. Leží tam na lavičce, osamoceně a opuštěně. Nikdo o něj nejeví velký zájem. Je trochu potlučený, docela jistě používaný, ale nemá nějaký zásadní význam. Nikomu nebude zas tak moc chybět, snadno ho nahradí.

Milí čtenáři,

všichni jsme si mysleli, že po covidu už nic horšího nepřijde, ale stalo se. Začala válka na Ukrajině, a i pro nás se stala stěžejním tématem. V aktuálním 41. čísle Hybris jsme se ale Ukrajině nestihli věnovat, neboť šlo do uzávěrky ještě před ruskou invazí. Proto chci alespoň v úvodníku jménem celé redakce vyjádřit podporu statečné Ukrajině a jejím lidem.

Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.

Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu. 

Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle DISK inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.