Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.

Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.

Nejrůznější formy reality show, vědomostních kvízů a podobných pořadů. Televizní pořady jsou jedním ze symbolů dnešní společnosti. Program podobného typu ve svém vysílání má, až na výjimky, každá televizní stanice. Jsou vysílány ráno, odpoledne i večer. Pokud bychom se mohli v jednu chvíli podívat do všech obýváků v zemi, zjistili bychom, že je sleduje velké množství domácností. Jejich oblíbenosti nahrává i fakt, že je najdeme i před večerními zprávami, nebo po nich v takzvaném prime timu.

Chyběl snad jen polibek pod rozkvetlou třešní… Praha balkonová byla kýčovitá procházka po hlavním městě na prvního máje. A nádechem pro divadlo. Tvůrčí trio Vespa (Lucie Flemrová, Barbora Sedláková, Věra Halamásková) ve spolupráci s kulturním prostorem Venuše ve Švehlovce a Magistrátem hlavního města Prahy připravily v době, kdy se nic nedělo a ani nemohlo dít, živou divadelní akci. Známá scéna z Romea a Julie probudila 1. května 2021 třináct pražských balkonů.

Usedám k počítači ve ztemnělém pokoji. Otevírám prázdný soubor, napiju se kávy a marně se snažím rozvzpomenout na letošní festival JAMU Encounter/Setkání. Pozastavuju se nad ironií názvu. Jestli si něco pamatuju, tak to, že k setkání měl tento ročník velmi daleko.

Inscenaci Očitý svědek původně režisér Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou připravovali pro jevištní podobu, která měla být uvedena Činohrou Národního divadla v Praze. Kvůli koronavirové situaci se nakonec rozhodli od tohoto záměru upustit a Očitý svědek se přenesl do online verze. Film podává ucelenou výpověď o masakru, který se odehrál nedaleko obce Lověšice u Přerova v červnu roku 1945 a přináší témata hledání pravdy, přijmutí zodpovědnosti a viny. Kdo je ale viník a kdo oběť?

Na Šimona Krupu a jeho herecké postavy jsem dlouho jezdila do Ostravy. Po několika letech angažmá v Komorní scéně Aréna míří přímo do Zlaté kapličky. Praha mu však není neznámým městem. Studoval na DAMU a v Praze pobýval třeba i díky inscenaci Klaunovy názory, jež měla na konci letošního března derniéru. Nejen Hans Schnier, jehož Šimon Krupa ztvárnil právě v této inscenaci, pro mě byl inspirací při kladení otázek.

V tradičním divadle je vcelku zřetelně určené, kdo je divákem, kdo hercem a co se od kterého z nich očekává. Oním tradičním divadlem obecně myslím takový typ divadla, do něhož člověk přijde, usadí se a sleduje představení, na které nějakým způsobem reaguje – tzn. vnímá jej, soucítí s postavami, zasměje se, uroní slzy, ale klidně i v případě nezájmu zazívá či dokonce odejde. Po skončení představení, kdy se zpravidla herci uklánějí, zatleská... V tomto typu divadla jsou tedy většinou „karty rozdány“ jasným způsobem a funguje zde výše zmíněné nepsané pravidlo. Vzpomenout v této souvislosti můžeme na období baroka, kdy vzniklo tzv. kukátkové divadlo, jež poprvé divákovi jasně vymezilo rámec, skrze který mohl vnímat divadelní představení. Zároveň je zde celkem jednoznačně vyhraničený prostor, v němž se nachází diváci (tj. prostor hlediště) a v němž se nachází herci (tj. jeviště – hrací prostor).

Pandemie postihla nejenom fungování divadelních institucí, ale ve velké míře i filmový průmysl. Diváci vyměnili kinosály, a především zážitek z nich, za obrazovky svého laptopu. Jaký je tedy současný filmový recipient, co sleduje a jak moc ho zavření kin skutečně ovlivnilo? Nebyla kina záležitostí rodin s dětmi a intelektuálů již před izolací? A byli jsme před monitory a televizory opravdu přilepeni až během pandemie?

DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ JAKO SPECIFICKÁ PERFORMATIVNÍ FORMA

Tento text vznikl na začátku července z iniciativy spolušéfredaktorky Veroniky Drábkové jako její bezprostřednía osobní reakce na performanci NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. Redakce ho chápe jako výzvu k širší diskusi v příštímčísle časopisu

Rozhovor s novým děkanem DAMU Karlem Františkem Tománkem v souvislosti s vystoupením iniciativy NE!MUSÍŠTOVYDRŽET a především o koncepci fakulty pod jeho vedením v době postcovidové.

Pokus o brutální mikrosituaci ve dvou scénách

 

Arthur, asi 25 let
Baz, jeho mladší bratr, asi 20 let
Gina, jejich macecha, asi 45 let

Malá, spoře vybavená kuchyň. Nalevo dveře do dalšího pokoje, napravo dveře do předsíně. Uprostřed stojí jídelní stůl a tři židle. U zadní stěny kuchyňská linka, dřez a lednička. Na lince leží několik kusů neumytého nádobí, obaly od tyčinek a další odpadky. BAZ sedí na židli, ARTHUR stojí vedle něj. Na stole před nimi leží velká igelitová taška – není vidět, co je uvnitř.

Když se řekne zvuk a divadlo, mělo by nám jméno režiséra Jiřího Adámka okamžitě rezonovat v uších, protože v českém alternativním divadelním prostředí patří bezpochyby mezi nejvýraznější a potažmo i nejvýznamnější tvůrce, kteří se zabývají experimentátorstvím se zvukovou složkou díla. Část Adámkovy tvorby se mnohdy popisuje jako originální typ hudebního či sonického divadla, ve kterém mísí hudebně komponovanou strukturu a hlasové techniky na pomezí mluvy a zpěvu, přičemž výrazně pracuje se specifickým a osobitým přístupem k jazyku a řeči, často je dekonstruuje, fragmentarizuje, hraje si se slovy, ale také s jednotlivými slabikami, hláskami, rytmizuje text apod. Snahu o propojení divadelních a hudebních postupů realizuje především v divadelní skupině Boca Loca Lab, kterou založil v roce 2007. Za jeho nejvýznamnější počin se považuje inscenace Tiká tiká politika (premiéra 21. května 2006 v divadle Alfred ve dvoře), jež získala cenu za originální divadelní tvar na festivalu Kontakt v Toruni a cenu mezinárodní soutěže Music Theatre NOW v Berlíně. Kromě režie je Adámek také autorem libret ke svým dílům – např. k opeře Pravidla společenského chování v moderní společnosti (premiéra 15. září 2017 v brněnském divadle Reduta). Experimentálnímu hudebnímu divadlu se režisér teoreticky věnuje také ve své doktorské práci s názvem Théâtre musical/ Divadlo poutané hudbou, kterou vydalo nakladatelství NAMU v roce 2011.

Prokop Korb je teprve devatenáctiletý producent, skladatel a multiinstrumentalista z Prahy. Kromě komponování vlastní hudby působí i v dream-popovém uskupení Teepee. Pod pseudonymem Badfocus vydal v září roku 2020 svou debutovou desku Wallflower.

Trojice účinkujících, kteří mezi sebe jednou za čas přiberou nějakého „hvězdného hosta“, se usazuje za své mikrofony a zařízení se zvukovými bankami. Po úvodním úryvku z blíže nespecifikovaného rozhlasového pořadu se spouští improvizační krasojízda balancující na hranici trapnosti, kvalitního slovního humoru, situační komedie a absurdity: Radio Ivo – improvizovaná rozhlasová hra s podtitulem Život nedoceníš.

9. října 2020. To je datum, kdy se v České republice konaly oficiálně poslední divadelní a kulturní akce v obvyklém pojetí, kdy mezi účinkujícími a diváky nebyla žádná (ochranná) bariéra. Od té doby umělci vymýšlejí nejrůznější cesty, jak dál vykonávat svou profesi a zároveň neporušit vládní nařízení. A jednou z těchto alternativních cest byl i autoslam v pražském autokině Strahov, který se uskutečnil večer v sobotu 28. listopadu. Z obvykle plnohodnotné performance však zůstal jen zvuk znějící z autorádia krutě oddělený od pantomimického výstupu slamera za čelním sklem auta. A o nějakém diváckém spolubytí nemohla být v železných skořápkách aut ani řeč

Meet Factory uvedla v červnu minulého roku inscenaci Serotonin, jež je adaptací stejnojmenné knihy francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Jelikož však není možné zakoušet divadlo, tak jak bychom si přáli, rozhodli se autoři (Matěj Samec a Natálie Deáková) přenést příběh hlavního hrdiny Florenta – Clauda (Jan Hájek) do formátu rozhlasové hry, která je rozdělená do tří částí, a posluchači se tak mohou seznámit s myšlenkami a osudem této postavy prostřednictvím zvukové stopy

Rozhovor s mistrem zvuku a majitelem zvukového Studia Virtual Pavlem Dvořákem o proměně dabingu v průběhu několika let, o překladatelských záludnostech a o problémech, kterým musí dabingová studia čelit.