Milí čtenáři,

všichni jsme si mysleli, že po covidu už nic horšího nepřijde, ale stalo se. Začala válka na Ukrajině, a i pro nás se stala stěžejním tématem. V aktuálním 41. čísle Hybris jsme se ale Ukrajině nestihli věnovat, neboť šlo do uzávěrky ještě před ruskou invazí. Proto chci alespoň v úvodníku jménem celé redakce vyjádřit podporu statečné Ukrajině a jejím lidem.

Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.

Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu. 

Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle DISK inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.  

Předlohou třetí absolventské inscenace studentů čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla DAMU se stal román rakouského spisovatele židovského původu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, za jehož dramatizaci získala režisérka inscenace Monika Hliněnská třetí místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2020. V románu autor líčí, jak se v jedné zapadlé putyce setkal s poručíkem rakousko-uherské armády od hulánů, Antonem Hofmillerem. Ten se mu svěřil se svým příběhem, který se odehrál těsně před vypuknutím první světové války – šlo o tragický milostný vztah mezi ním a ochrnutou dívkou Editou, dcerou movitého pána z  Kekesfalvy.  

Autorská inscenace Elišky Říhové III. nádvoří 48/2 Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU atraktivní formou nastiňuje téma. Jenomže co dál?

Jeviště poseté umělými a několika přírodními pomeranči, diagonálně položený bílý kabel, na jehož konci je za sloupem ukrytý napojený bílý odšťavňovač, bílé plátno v zadním plánu, čtyři chromované umakartové židle na bílém baletizolu, které efektně za zvuku známé první věty Mozartovy 40. symfonie vyjíždějí z propadliště, dvě herečky a dva herci ve žlutě či oranžově laděných kostýmech, samozřejmě také malý gong k oznámení a ukončení krátké přestávky a v neposlední řadě diváci sedící ve všech řadách.

Původní autorské projekty, jako je Instalace izolace aktuálního činoherního souboru v DISKu, nejsou ojedinělé. Před čtyřmi lety zakončil své studium činoherní režie Adam Skala inscenací Žranice, na které spolupracoval s dramaturgyní Kamilou Hrbcovou. Text Žranice je z velké části inspirován dramatem Egona Bondyho Ministryně výživy a filmem Marca Ferreriho Velká žranice. Jako absolvent DAMU se rozpovídal o svém studiu, tvorbě a názoru na divadlo.

V  září minulého roku spustila Knihovna Václava Havla internetový kanál Havel Channel, který se snaží oživovat odkaz Václava Havla skrze přednášky, vzdělávací akce, debaty, ale také divadlo, koncerty a filmy. K výročí deseti let od Havlovy smrti tak vznikl krátký film studentek a studentů DAMU a FAMU na motivy divadelní hry Zahradní slavnost.

Na seznamu nominací prestižní Ceny Magnesia v kategorii krátkometrážních filmů je více než polovina titulů od studentů a studentek FAMU. Mezi nimi je i zhruba třináctiminutový snímek Milý tati, Diany Cam Van Nguyen, studentky Katedry animované tvorby, který měl světovou premiéru 6. srpna v hlavní soutěži Pardi di Domani Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu. Od té doby získává jednu cenu za druhou na nejrůznějších festivalech po celém světě a z jednoho z nich se dostal i na „longlist“ – do širší nominace – Oscarů. Ryze osobní filmový dopis o komplikovaném vztahu dcery a otce vzbuzuje spoustu emocí a upomíná na mnoho křivd, se kterými se ztotožňuje leckterá divačka či divák, zařezává se hluboko do nitra, nahlodává nás a nasměrovává k sebereflexi vlastních vztahů. 

Již několik let se nedokážu ubránit pocitu, že je tanec laickou veřejností přehlížen. Za nejvyšší druh pohybového umění je stále považován balet a navštěvovat baletní inscenace je pro jistou část publika určitým typem potvrzení, že se mohou pokládat za „kulturní jedince“. Ale současný tanec jako by se ocitl na druhém konci pomyslné škály, veřejnost se na něj dívá jako na příliš alternativní proud, protože fyzické a taneční divadlo nelze snadno uchopit, popsat či převyprávět.

Debata pro loutky o sedmi jednáních je spíš než divadelní inscenací konceptem, se kterým přišel kolektiv tvůrců z KALDu jako s možnou platformou pro diskusi bez předsudků. Poukazují na skutečnost, že pokud známe jména, povolání, vzezření, pohlaví nebo kariérní pozadí mluvčích, automaticky si k jejich názorům přiřazujeme osobně zabarvený postoj, aniž bychom skutečně poslouchali, co se nám snaží sdělit.

Autorská licence zakazuje režisérovi a zároveň herci Ondřeji Sokolovi hrát postavu Afroameričana. Aktualizované podmínky inscenování, které zveřejnil dramatik Martin McDonagh, znamenají (minimálně) pozastavení uvádění inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) v pražském Činoherním klubu. 

Asi bych se nedopočítala, kolikrát se v posledních měsících akademická obec oháněla slovem „hyperkorektnost“. Moje otázka je zcela prostá: Jak se můžeme bavit o hyperkorektnosti, když jsme v našem českém rybníčku zatím nezvládli ani korektnost? Proč se bavíme o ochraně obviněných, když se nám ještě ani zdaleka nepodařilo zajistit maximální ochranu obětí? Presumpce neviny v českém právním systému existuje, ale snaha důvěřovat obětem je v  plenkách.

Jednou z největších událostí aktuálního akademického roku je na DAMU volba ombudsmana představující nejvýraznější reakci vedení školy na aktivitu iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. 

Přišel velký třesk. Nemusíme to vydržet! Tvůrčí prostředí vzniká pouze tehdy, pokud není na nikoho vytvářen nátlak. Studenti mají být šťastní – a co pedagogové? Co s nimi po velkém třesku?

Rozhovor se zástupci iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET na FAMU, která původně vznikla na DAMU, studentkami Katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU Hermínou Peričovou, Adélou Škvrnovou a Ráchel Absolonovou o tom, jak odlišné podmínky panují na obou fakultách AMU. Jak iniciátorky hodnotí svoji předlohu z DAMU a vydají se v jejích šlépějích, nebo zvolí odlišný přístup? Přinesla ombudsmanka na FAMU zlepšení společenského klimatu? Jaké prostředky nabídla pro nakládání s podobnými kauzami na fakultě?  Nápad založit NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET na FAMU vznikl jeden večer při setkání v Ponrepu. Impulzem byl především návrat do školy z distanční výuky a nutnost opět naživo potkávat studenty i pedagogy, o nichž věděly, že jejich chování je problematické. 

Milí čtenáři,

vítáme vás na stránkách nového Hybrisu. Ačkoliv se zdá, že se moc nezměnilo, jelikož stále máme pouze elektronickou verzi, pevně věříme, že jde již o poslední číslo pod virovou taktovkou. Takovou malou vlaštovkou je návrat domáckých diskovek, jež jsme stihli implementovat. Pevně doufáme, že opět rozproudí pro naši školu základní diskuzi o živém divadle.

Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.

Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.