Takmer okamžite po uzatvorení európskych divadiel, ku ktorému dochádzalo postupne v rôznych časových etapách zhruba od polovice marca, zasypalo medzinárodný internetový priestor nepreberné množstvo digitálnych obrazových záznamov divadelných inscenácií všetkých druhov. Obyvatelia jednotlivých európskych regiónov, odstrihnutí od akéhokoľvek spoločenského života alebo dokonca uväznení v domácich “karanténach” (a to všetko po dobu dlhých týždňov), tak mali možnosť kompenzovať si pravidelný prísun kultúrnych zážitkov sledovaním zverejnených záznamov inscenácií tých najrenomovanejších divadelných tvorcov.

Výjimečným projektem, který se snažil ve složitých podmínkách karantény spojit umělce s diváky jinak než přes obrazovku, se stal Art Parking. Sled kulturních akcí, který se může honosit titulem „jediný multižánrový drive-in festival“.

Rozhovor s Janou Machalíkovou.

Soubor Cirk La Putyka březnové bezpečnostní nařízení vlády zastihlo den před reprízou inscenace Memories of Fools, která měla na začátku března v pražském prostoru Jatka78 svoji českou premiéru. Během měsíce se zároveň plánováno několik posledních uvedení. Soubor byl postaven před otázku, zda představení rušit, nebo zvolit jinou možnou alternativu. Vznikl proto nápad inscenaci přenést online na sociální sítě, který se následující den uskutečnil.

Po nařízení krizového stavu se během pár dní otočil svět vzhůru nohama a umělci byli, stejně jako ostatní, nuceni zmizet z povědomí společnosti a dočasně přestat „existovat“. Tato situace by však mohla znamenat pro výhradně nezávislý sektor nemálo komplikací v dalším fungování uměleckých souborů. Heslo #kulturunezastavis vzniklo jako reakce na zavření divadelních sálů a zákaz všech kulturních akcí v době koronavirové. Hastagem #kulturunezastavis demonstroval pražský soubor Cirk La Putyka možnost rozvíjet divadelní umění za takto omezených a pro chod divadla (téměř) nemožných podmínek. 

Někteří studenti DAMU hrdě hlásí, že je jejich fakulta sektou. Po několika prvních měsících studia strávených na chodbách, v učebnách a zejména ve zdejší kavárně má člověk pocit, že ho sem neustále přitahuje něco silnějšího, než je on sám. Celý svět najednou obíhá kolem na první pohled nenápadné budovy v Karlově ulici. Divadlo se zdá být jedinou smysluplnou životní náplní. Každý rozhovor se přes veškerou snahu vždy nakonec navrátí na jeviště nebo k sémiotice. Láska má ovšem, jak známo, nejblíže k nenávisti, a tak co chvíli může některého ze studentů přepadnout čistokrevná chandra, za jakou by se nemusel stydět ani génius Dostojevský. Přesto studenti stále znovu procházejí vrátnicí a snaží se v malých černých učebnách nebo podkrovních místnostech měnit svět k lepšímu. 

Rozhovor s Martinou Schlegelovou.

Doba karantény mě přesunula na pár týdnů z hlavního města do rodných Českých Budějovic.
Opatření spojené s koronavirovou krizí nepřineslo však pouze zdánlivý klid na oblasti, ale i zvláštní bezčasí bez divadla. Čeká nás však léto, se kterým přichází i vidina letních scén. Nikoliv však v Českém Krumlově. Zrušení sezóny na Otáčivém hledišti nepřekvapilo pouze nás Jihočechy, ale zaskočilo i diváky, kteří se na „naše otáčko“ sjíždějí z celé republiky. Umělecká šéfka činohry Jihočeského divadla Martina Schlegelová odpovídala nejen na otázky spojené s rozhodnutím zrušit program českokrumlovské letní scény. Prvotní smutná zpráva se ale nyní, díky jejím odpovědím, zdá být jako možnost točnu obrodit.

Rozhovor s Kateřinou Jungovou

Jak může divadlo zasáhnout do života člověka bez domova? Čím se liší práce profesionálního divadelního souboru a spolku žen bez domova? V rozhovoru s režisérkou a terapeutkou Kateřinou Jungovou se podíváme „ven z divadla“, do ulic, směrem k sociálnímu přesahu. Představíme projekty, které lidem bez domova nabízejí práci i možnost otevřeně mluvit o svých zkušenostech.  

„Sezona končí, ale divadlo se teprve začíná probouzet k životu.“ Zní to buď jako začátek nějaké negativní recenze, nebo jako replika vytržená z nějakého absurdního dramatu. A ejhle! Je to realita. Situace, v níž se ocitla kultura v posledních měsících, je sice výjimečná a pro mnoho lidí i velice nepříjemná, ale jako taková přináší zároveň nové možnosti. O umělecké činnosti během nouzového stavu se dočtete v dalších článcích posledního Hybrisu této sezony, tady se naopak zaměříme na to, co nás čeká teď, během takzvaných divadelních prázdnin.

Milí čtenáři,
část redakce ke konci minulého roku podnikla divadelní výlety do Berlína. Inspirovali jsme se zážitky z Německa a tematicky jsme se snažili orientovat toto číslo na naše západní sousedy. 

Čtveřici premiér inscenací letošního absolventského ročníku Katedry činoherního divadla pražské DAMU uzavřel 23. ledna titul Bratři Karamazovi. Když se ohlédneme za činoherní nabídkou v Disku, není volba Dostojevského románu nijak překvapivá. Studenti KČD se při dokončování svého studia jen málokdy setkají s jiným než klasickým titulem a letos to platí dvojnásob, jelikož soubor Činohra 16:20 se tímto směrem zřetelně profiluje. Obsáhlý Dostojevského román během půldruhé hodiny divákovi servírují v rychle se měnícím tempu se vší vážností existenciálních témat, marností nad rozpadajícími se rodinnými i romantickými vztahy, ale i s drobným groteskním nadhledem nad postavami.

Do pověšeného prádla nad ulicí fouká svěží letní větřík, zní jemné tóny kytary a harmoniky a za rohem někdo prodává cukety v cukru. Pět žen sedí před svými skromnými příbytky z papundeklu a paličkují krajku. Nebyly by to ženy, natož plnokrevné Italky, aby mezi sebou neprohodily nějaké to přátelské slůvko. Stačí ovšem jedna neuváženost, malý nevinný flirt s prodavačem a neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Tak začíná třetí absolventská inscenace Katedry činoherního divadla, která tentokrát po dvou vážnějších titulech uvedla líbivou komedii od Carla Goldoniho v novém překladu Rudolfa Součka.

Na studiové scéně Švandova divadla se 1. února uskutečnila premiéra inscenace Proces divadelního spolku Distheatranz. Inscenace se hrála už v prostorách DAMU jako klauzurní závěrečná práce, ale začátkem února se počin mladých divadelníků přesunul do Studia Švandova divadla, kde bude nadále na repertoáru.

Ačkoli se tím zvlášť nechlubí, má herečka Ivana Uhlířová z posledních let bohaté zkušenosti s německojazyčným divadelním prostředím. Účinkovala v inscenacích curyšského Schauspielhausu, na Wiener Festowochen, v německém Theater Bremen a mnichovských Kammerspiele. Také proto se ukázala být v kontextu čísla pozastavujícího se nad naší poslední zkušeností s německým divadlem příhodným zvěstovatelem. Zatímco zachraňovala svou dceru Lotu před nástrahami elevace Studia Řetízek, vysvětlovala mi, jaké je přemýšlet na jevišti v němčině, proč nechce být v ďolíku králem a kde je začátek chobotnice. Přitom se neustále spiklenecky pousmívala: „No jsem zvědavá, jak to tam, Eliško, napíšeš.“ 

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 1

V rámci dvadsiateho štvrtého ročníka Pražského divadelného festivalu nemeckého jazyka zavítala do Stavovského divadla inscenácia Štěstí a pád krále Otakara v réžii Davida Dušana Pařízka. Český režisér, tvoriaci najmä v nemecky hovoriacich krajinách, naštudoval počas minulej sezóny historickú hru Franza Grillparzera vo viedenskom Volkstheatri. Dlho očakávané pražské uvedenie jeho počinu tvorcom zároveň poslúžilo ako derniéra vo veľkolepom štýle.

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 2.

anketa

Orestes je letošní druhou absolventskou inscenací katedry činoherního divadla a zároveň již několikátou inscenací souboru Činohra 16–20. Ten se zformoval v loňském roce ze studentů herectví, režie-dramaturgie, scénografie a produkce a působí od podzimu 2018 v Divadle Kolowrat. V absolventské inscenaci Orestes herce souboru režíroval jeden z hlavních pedagogů ročníku Štěpán Pácl, dramaturgoval přitom student třetího ročníku bakalářského studia Vít Kořínek. Oresta uvedli v překladu Jaroslava Vostrého.

Dalším projektem tzv. open callu Katedry alternativního a loutkového divadla, který se během letošní sezóny nabízí divákům divadla Disk, se stala inscenace Rockets and Bombs - Identity series. Projekt slučuje část anglického a část českého programu KALDu, angličtina se tu mísí s češtinou. Po své identitě pátrají herci Jiří Brnula, Daniel Horečný, Fedir Kis, Lenka Nahodilová a Sai Psyn pod režijním vedením Tinky Avramové. Slíbené hledání a zkoumání identity je bezesporu lákavým tématem, které v umění a v lidském životě obecně nikdy neztratí na aktuálnosti. Na druhou stranu je to i velmi vágní pojem, který sice dobře vypadá na papíře, jenže naplnit ho konkrétní jevištní akcí se v tomto případě ukázalo navýsost problematické.