V  září minulého roku spustila Knihovna Václava Havla internetový kanál Havel Channel, který se snaží oživovat odkaz Václava Havla skrze přednášky, vzdělávací akce, debaty, ale také divadlo, koncerty a filmy. K výročí deseti let od Havlovy smrti tak vznikl krátký film studentek a studentů DAMU a FAMU na motivy divadelní hry Zahradní slavnost.

Na seznamu nominací prestižní Ceny Magnesia v kategorii krátkometrážních filmů je více než polovina titulů od studentů a studentek FAMU. Mezi nimi je i zhruba třináctiminutový snímek Milý tati, Diany Cam Van Nguyen, studentky Katedry animované tvorby, který měl světovou premiéru 6. srpna v hlavní soutěži Pardi di Domani Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu. Od té doby získává jednu cenu za druhou na nejrůznějších festivalech po celém světě a z jednoho z nich se dostal i na „longlist“ – do širší nominace – Oscarů. Ryze osobní filmový dopis o komplikovaném vztahu dcery a otce vzbuzuje spoustu emocí a upomíná na mnoho křivd, se kterými se ztotožňuje leckterá divačka či divák, zařezává se hluboko do nitra, nahlodává nás a nasměrovává k sebereflexi vlastních vztahů. 

Již několik let se nedokážu ubránit pocitu, že je tanec laickou veřejností přehlížen. Za nejvyšší druh pohybového umění je stále považován balet a navštěvovat baletní inscenace je pro jistou část publika určitým typem potvrzení, že se mohou pokládat za „kulturní jedince“. Ale současný tanec jako by se ocitl na druhém konci pomyslné škály, veřejnost se na něj dívá jako na příliš alternativní proud, protože fyzické a taneční divadlo nelze snadno uchopit, popsat či převyprávět.

Asi bych se nedopočítala, kolikrát se v posledních měsících akademická obec oháněla slovem „hyperkorektnost“. Moje otázka je zcela prostá: Jak se můžeme bavit o hyperkorektnosti, když jsme v našem českém rybníčku zatím nezvládli ani korektnost? Proč se bavíme o ochraně obviněných, když se nám ještě ani zdaleka nepodařilo zajistit maximální ochranu obětí? Presumpce neviny v českém právním systému existuje, ale snaha důvěřovat obětem je v  plenkách.

Jednou z největších událostí aktuálního akademického roku je na DAMU volba ombudsmana představující nejvýraznější reakci vedení školy na aktivitu iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. 

Přišel velký třesk. Nemusíme to vydržet! Tvůrčí prostředí vzniká pouze tehdy, pokud není na nikoho vytvářen nátlak. Studenti mají být šťastní – a co pedagogové? Co s nimi po velkém třesku?

Usedám k počítači ve ztemnělém pokoji. Otevírám prázdný soubor, napiju se kávy a marně se snažím rozvzpomenout na letošní festival JAMU Encounter/Setkání. Pozastavuju se nad ironií názvu. Jestli si něco pamatuju, tak to, že k setkání měl tento ročník velmi daleko.

V tradičním divadle je vcelku zřetelně určené, kdo je divákem, kdo hercem a co se od kterého z nich očekává. Oním tradičním divadlem obecně myslím takový typ divadla, do něhož člověk přijde, usadí se a sleduje představení, na které nějakým způsobem reaguje – tzn. vnímá jej, soucítí s postavami, zasměje se, uroní slzy, ale klidně i v případě nezájmu zazívá či dokonce odejde. Po skončení představení, kdy se zpravidla herci uklánějí, zatleská... V tomto typu divadla jsou tedy většinou „karty rozdány“ jasným způsobem a funguje zde výše zmíněné nepsané pravidlo. Vzpomenout v této souvislosti můžeme na období baroka, kdy vzniklo tzv. kukátkové divadlo, jež poprvé divákovi jasně vymezilo rámec, skrze který mohl vnímat divadelní představení. Zároveň je zde celkem jednoznačně vyhraničený prostor, v němž se nachází diváci (tj. prostor hlediště) a v němž se nachází herci (tj. jeviště – hrací prostor).

Pandemie postihla nejenom fungování divadelních institucí, ale ve velké míře i filmový průmysl. Diváci vyměnili kinosály, a především zážitek z nich, za obrazovky svého laptopu. Jaký je tedy současný filmový recipient, co sleduje a jak moc ho zavření kin skutečně ovlivnilo? Nebyla kina záležitostí rodin s dětmi a intelektuálů již před izolací? A byli jsme před monitory a televizory opravdu přilepeni až během pandemie?

DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ JAKO SPECIFICKÁ PERFORMATIVNÍ FORMA

9. října 2020. To je datum, kdy se v České republice konaly oficiálně poslední divadelní a kulturní akce v obvyklém pojetí, kdy mezi účinkujícími a diváky nebyla žádná (ochranná) bariéra. Od té doby umělci vymýšlejí nejrůznější cesty, jak dál vykonávat svou profesi a zároveň neporušit vládní nařízení. A jednou z těchto alternativních cest byl i autoslam v pražském autokině Strahov, který se uskutečnil večer v sobotu 28. listopadu. Z obvykle plnohodnotné performance však zůstal jen zvuk znějící z autorádia krutě oddělený od pantomimického výstupu slamera za čelním sklem auta. A o nějakém diváckém spolubytí nemohla být v železných skořápkách aut ani řeč

Nová operní tvorba se dá v nejobecnější rovině vystihnout jako hledání nových, posluchačsky zajímavých zvuků, čímž tematicky zapadá do aktuálního čísla Hybris. Experimenty s akustickou hudbou umožnily zpestřit technologický progres v ozvučení. Práce s elektronikou výrazně rozšířila variační možnosti hudby s přirozenou akustikou nástrojů. Typické je komorní zastoupení nástrojů a kombinace akustických nástrojů s elektronicky obsazeným orchestrem. Často užívané pro inscenační praxi je i částečné nahrazení živého orchestru reprodukovanou hudbou. Nové operní dílo bývá mnohdy velmi bohatě zvukově vrstvené a z muzikologického hlediska obtížně definovatelné. V souvislosti s provedenou rešerší a velkým objemem sesbíraných dat jsem se rozhodla článek koncipovat jako krátkou úvahu o některých kontextech uvádění nové operní tvorby s ohledem na produkční a dramaturgicko-tematické souvislosti. Jedná se o pokus o vlastní předdiplomní vhled do problematiky, protože rešerše dramaturgických a vývojových tendencí opery po roce 1989 je tématem mého magisterského projektu. 

Někteří studenti DAMU hrdě hlásí, že je jejich fakulta sektou. Po několika prvních měsících studia strávených na chodbách, v učebnách a zejména ve zdejší kavárně má člověk pocit, že ho sem neustále přitahuje něco silnějšího, než je on sám. Celý svět najednou obíhá kolem na první pohled nenápadné budovy v Karlově ulici. Divadlo se zdá být jedinou smysluplnou životní náplní. Každý rozhovor se přes veškerou snahu vždy nakonec navrátí na jeviště nebo k sémiotice. Láska má ovšem, jak známo, nejblíže k nenávisti, a tak co chvíli může některého ze studentů přepadnout čistokrevná chandra, za jakou by se nemusel stydět ani génius Dostojevský. Přesto studenti stále znovu procházejí vrátnicí a snaží se v malých černých učebnách nebo podkrovních místnostech měnit svět k lepšímu. 

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 1

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 2.

Drogie czytelniczki, drodzy czytelnicy,

Piszę do Was żeby naświetlić odrobinę kontekst polskich przedstawień ostatnich lat i uchwycić charakter pomysłów, jakie nasi twórcy mają na współczesny polski teatr. Muszę uprzedzić Was, że nie jestem krytyczką teatru, więc moje słowa będą miały charakter bardziej impresyjny niż naukowy. Postaram się jednak to wszystko odrobinę usystematyzować.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři,

píšu Vám, abych trochu nastínila kontext současného polského divadla posledních let a zachytila povahu názorů, které na něj naši tvůrci mají. Musím vás upozornit, že nejsem divadelní kritička, a moje slova mají tudíž charakter spíše osobní než vědecký. Přesto se pokusím vše trochu uspořádat.

Domnívám se, že je načase (po 142 letech) vznést do našeho prostředí jednu zásadní polemiku. Nějaký ten pokus polemizovat s Otakarem Hostinským se tu především v průběhu minulého století vyskytl (jistý pan Zich atp.), ale pokud sahá mé pátrání, nebylo ještě opraveno jedno chybné tvrzení, kterého se Hostinský dopouští v úvahách o sdružování umění. Naše stanovisko nám dobře umožňuje zaujmout časový odstup, který nás od napsání stati Sdružení umění – souborné umělecké dílo v roce 1877 dělí. Zároveň však není tento odstup klíčový, neboť kořeny toho, co zde budeme pojednávat, sahají právě do druhé poloviny 19. století. Předmětem naší polemiky bude komiks. Mé díky patří panu Martinu Kaplickému, jehož myšlenky na semináři estetiky mě k napsání polemiky podnítily.

V době, kdy píšu tento článek, jsou tomu necelé dva týdny, co jsem zahájila svou studijní stáž v rámci geniálního produktu Evropské Unie (myšleno naprosto vážně), Erasmu. Moje cesta vedla na západ, do hesenského univerzitního městečka Giessen, vzdáleného tři čtvrtě hodiny cesty vlakem od Frankfurtu. Vzhledem k této zkušenosti cítím jako svou povinnost zapsat několik prvních poznatků pro všechny z vás, kdo se chystají do Německa, na Erasmus, nebo se prostě jenom bojí Arabů.

Jih, slunce, moře, teplo. Zhruba tak by se dala shrnout má kritéria pro výběr univerzity v zahraničí. (Nejen. Před dvěma lety jsem podle stejných kritérií vybírala pracovní stáž. Volba byla tehdy poměrně jasná i díky jazykové vybavenosti: Itálie.) Rozhodla jsem se vycestovat v rámci programu Erasmus+ a konečné rozhodování výběr zúžilo na dvě města: řecký Tripolis a portugalský Lisabon. 

Sedím v hledišti a sleduji představení. Zpočátku se zdá být vše normální, tak nějak dobře známé. Prostě jen další návštěva divadla, během které mě nemůže nic překvapit.