Pozor, tento text není vědeckou studií s pevnou argumentací, která by vedla k jasným závěrům. Jde o pocity a sny, které jsem vyslechla a které jsou zčásti mými úvahami-fantazií. Text vznikl na základě rozhovorů s ukrajinskými loutkáři, kteří nadále pracují ve své vlasti jako umělci, dobrovolníci, vojáci a psychologové. Je to příběh o malé umělecké oblasti, jakou je loutkářství, o kolečku ve velkém mechanismu kultury během války. Je to příběh o těch, kteří zůstali doma, pokračují v budování umění na ruinách a vytvářejí tak základy pro budoucnost.

V poslední době jste zřejmě četli pár článků o umělé inteligenci (AI). Jak by ne, když se s ní teď můžeme za pomoci propracovaných chatbotů potkávat na denní bázi i my jako běžní uživatelé. Pokud jste z divadelního prostředí, možná vás samotné napadlo, co může přenosný generátor téměř čehokoliv přinést divadlu. Nejsem vědec. Nejsem praktický divadelník. Ale docela obstojně rozumím divadelní kritice. Když se o ní snažím přemýšlet v širším kontextu, do nějž se AI pomalu, ale jistě plíží, musím si klást pár otázek: může psát divadelní kritiku stroj? Proč já ano a on ne?

Do divadla DISK chodím pravidelně pátým rokem. Pro někoho to bude jako vzorek dostačující, pro někoho vůbec ne. Přesto se pokusím ve svém textu krátce nastínit fenomén, kterého jsem i za tu krátkou dobu svědkyní a který, myslím, staví nás, studentky a studenty KTK, před nové výzvy. Sice tak nějak tuším, že se pouštím na tenký led, ale rozhovory se spolužačkami a spolužáky vedené v posledních letech přirozeně vedly k tomu, že už cítím téměř vnitřní povinnost téma otevřít. Nebo ještě jinak – abych se nezaštiťovala anonymní skupinou, promluvím hlasem zcela subjektivním, se vší zodpovědností a rizikem. V období, o němž můžu zasvěceněji promluvit, se postupně vyjevovalo, že dvě katedry, jež se po většinu času dělí o jeviště DISKu, tedy katedra činoherního divadla a katedra alternativního a loutkového divadla, přistupují k pobytu na něm s různými záměry.

Vo svete nových technológií, ktoré v súčasnosti predstavujú umelá inteligencia (svoj najväčší vzostup zažila len v priebehu posledných niekoľkých mesiacov, preto sa jej zatiaľ venovať nebudem), rozšírená a virtuálna realita, je aj divadlo dotknutou oblasťou, pretože podlieha neustálemu vývoju a snaží sa prispôsobovať novým trendom. Za posledných niekoľko rokov, kedy sa zvlášť virtuálna realita (VR) zdokonalila a sprístupnila verejnosti, a možno sa v blízkej dobe stane bežnou súčasťou každodenného života, sa diskutuje aj o tom, ako technológie dokážu meniť divadelnú tvorbu.

Dodnes žijeme pod mrakem propagandy, kterou už nevnímáme jako propagandu, ale jako životní normu. Zakořeněné myšlenky stále bují na ulicích, v kultuře, na diskusích…

Erika Fischer-Lichte ve své studii The Art of Spectatorship píše, že diváctví je svého druhu umění. Divadelní událost totiž vzniká až skrze interakci diváků a herců, kteří se spolu nacházejí v jednom čase a prostoru.

Nová a dost možná poslední kniha francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, s názvem Zničit (Anéantir) začíná na podzim, vypráví ale i o čase vánočním a lednové prezidentské volbě, což je situace téměř totožná s tou, v níž jsem nacházela já, když jsem vzala knihu do ruky. O románu se v médiích píše jako o nejpozitivnějším a nejmilejším textu francouzského kontroverzního autora. Typické erotické scény chybí, příliš se nevěnuje ani popisům zoufale osamělých večerů, které jeho mužské postavy tráví popíjením, posedáváním po pokojích, restauracích nebo hotelích, tak trochu koketujíce se sebevraždou, většinou ale končíce u cynicko-intelektuálních tezí a úvah. Zničit je především příběh intimního znovunalézání lásky, vyrovnávání se s rodinným traumatem a hledání smyslu v době, kdy se může zdát, že život začíná končit.

Je nám přes dvacet, nemáme děti, snažíme se studovat a pracovat, využívat programu Erasmus, stopovat, platit nájmy, obědy, nejíst v noci, nemíchat alkohol, pravidelně navštěvovat rodiče, venčit psy, odpovídat průběžně na maily, psát diplomové práce, seminární práce, evaluace, analýzy, brát dostatek směn v kavárnách, ale vždycky si najít čas na sebe a na Netflix a klasickou literaturu.

Číslo 42 se zabývá otázkou krize, a to v jejím širším kontextu. Hybris rozhodně není první a ani poslední platformou, která se pokouší se současným stavem světa i společnosti vypořádat. Pandemická, environmentální, válečná, ale i individuální krize se stává neoddělitelnou součástí našich životů. A je tedy přirozené, že se promítá v umění, které má tendenci ze své podstaty reagovat na dění kolem sebe, komunikovat ho svými specifickými kanály a zhmotňovat tak otázky, které si tvůrci jako zástupci určité generace i sociální vrstvy kladou.

Doba plná moderních technologií jde každým dnem neúprosně mílovými kroky kupředu. Člověk údajně kouká do telefonu v průměru něco mezi pěti až šesti hodinami denně. Díky rozvoji internetu se lidem přiblížil svět do počítačů, tabletů, telefonů… Skoro vše je možné dohledat, zhlédnout, pocítit skrze displeje všelijakých elektronických přístrojů. Co s tím vším ale má dělat ono prastaré divadlo, které údajně vzešlo z pravěkých rituálů a je založené na setkávání lidí?

Po dlouhém čekání a jednom neúspěšném pokusu se na DAMU podařilo zvolit ombudsmana. Akademická obec si mohla vybrat celkem ze tří kandidátů a kandidátek, kteří se do výběrového řízení přihlásili, a se sto dvěma hlasy z celkem dvou set tří platných byl zvolen do funkce Petr Polák. Jací však byli kandidáti? O čem vypovídá účast necelé třetiny akademické obce, a tedy poměrně malý počet odevzdaných hlasů? Máme jasno, co bude ombudsman dělat a jakými konkrétními způsoby přispěje k lepšímu klimatu na fakultě?

V  září minulého roku spustila Knihovna Václava Havla internetový kanál Havel Channel, který se snaží oživovat odkaz Václava Havla skrze přednášky, vzdělávací akce, debaty, ale také divadlo, koncerty a filmy. K výročí deseti let od Havlovy smrti tak vznikl krátký film studentek a studentů DAMU a FAMU na motivy divadelní hry Zahradní slavnost.

Na seznamu nominací prestižní Ceny Magnesia v kategorii krátkometrážních filmů je více než polovina titulů od studentů a studentek FAMU. Mezi nimi je i zhruba třináctiminutový snímek Milý tati, Diany Cam Van Nguyen, studentky Katedry animované tvorby, který měl světovou premiéru 6. srpna v hlavní soutěži Pardi di Domani Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu. Od té doby získává jednu cenu za druhou na nejrůznějších festivalech po celém světě a z jednoho z nich se dostal i na „longlist“ – do širší nominace – Oscarů. Ryze osobní filmový dopis o komplikovaném vztahu dcery a otce vzbuzuje spoustu emocí a upomíná na mnoho křivd, se kterými se ztotožňuje leckterá divačka či divák, zařezává se hluboko do nitra, nahlodává nás a nasměrovává k sebereflexi vlastních vztahů. 

Již několik let se nedokážu ubránit pocitu, že je tanec laickou veřejností přehlížen. Za nejvyšší druh pohybového umění je stále považován balet a navštěvovat baletní inscenace je pro jistou část publika určitým typem potvrzení, že se mohou pokládat za „kulturní jedince“. Ale současný tanec jako by se ocitl na druhém konci pomyslné škály, veřejnost se na něj dívá jako na příliš alternativní proud, protože fyzické a taneční divadlo nelze snadno uchopit, popsat či převyprávět.

Asi bych se nedopočítala, kolikrát se v posledních měsících akademická obec oháněla slovem „hyperkorektnost“. Moje otázka je zcela prostá: Jak se můžeme bavit o hyperkorektnosti, když jsme v našem českém rybníčku zatím nezvládli ani korektnost? Proč se bavíme o ochraně obviněných, když se nám ještě ani zdaleka nepodařilo zajistit maximální ochranu obětí? Presumpce neviny v českém právním systému existuje, ale snaha důvěřovat obětem je v  plenkách.

Jednou z největších událostí aktuálního akademického roku je na DAMU volba ombudsmana představující nejvýraznější reakci vedení školy na aktivitu iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. 

Přišel velký třesk. Nemusíme to vydržet! Tvůrčí prostředí vzniká pouze tehdy, pokud není na nikoho vytvářen nátlak. Studenti mají být šťastní – a co pedagogové? Co s nimi po velkém třesku?

Usedám k počítači ve ztemnělém pokoji. Otevírám prázdný soubor, napiju se kávy a marně se snažím rozvzpomenout na letošní festival JAMU Encounter/Setkání. Pozastavuju se nad ironií názvu. Jestli si něco pamatuju, tak to, že k setkání měl tento ročník velmi daleko.

V tradičním divadle je vcelku zřetelně určené, kdo je divákem, kdo hercem a co se od kterého z nich očekává. Oním tradičním divadlem obecně myslím takový typ divadla, do něhož člověk přijde, usadí se a sleduje představení, na které nějakým způsobem reaguje – tzn. vnímá jej, soucítí s postavami, zasměje se, uroní slzy, ale klidně i v případě nezájmu zazívá či dokonce odejde. Po skončení představení, kdy se zpravidla herci uklánějí, zatleská... V tomto typu divadla jsou tedy většinou „karty rozdány“ jasným způsobem a funguje zde výše zmíněné nepsané pravidlo. Vzpomenout v této souvislosti můžeme na období baroka, kdy vzniklo tzv. kukátkové divadlo, jež poprvé divákovi jasně vymezilo rámec, skrze který mohl vnímat divadelní představení. Zároveň je zde celkem jednoznačně vyhraničený prostor, v němž se nachází diváci (tj. prostor hlediště) a v němž se nachází herci (tj. jeviště – hrací prostor).

Pandemie postihla nejenom fungování divadelních institucí, ale ve velké míře i filmový průmysl. Diváci vyměnili kinosály, a především zážitek z nich, za obrazovky svého laptopu. Jaký je tedy současný filmový recipient, co sleduje a jak moc ho zavření kin skutečně ovlivnilo? Nebyla kina záležitostí rodin s dětmi a intelektuálů již před izolací? A byli jsme před monitory a televizory opravdu přilepeni až během pandemie?