DIALOGICKÉ JEDNÁNÍ JAKO SPECIFICKÁ PERFORMATIVNÍ FORMA

Tento text vznikl na začátku července z iniciativy spolušéfredaktorky Veroniky Drábkové jako její bezprostřednía osobní reakce na performanci NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. Redakce ho chápe jako výzvu k širší diskusi v příštímčísle časopisu

9. října 2020. To je datum, kdy se v České republice konaly oficiálně poslední divadelní a kulturní akce v obvyklém pojetí, kdy mezi účinkujícími a diváky nebyla žádná (ochranná) bariéra. Od té doby umělci vymýšlejí nejrůznější cesty, jak dál vykonávat svou profesi a zároveň neporušit vládní nařízení. A jednou z těchto alternativních cest byl i autoslam v pražském autokině Strahov, který se uskutečnil večer v sobotu 28. listopadu. Z obvykle plnohodnotné performance však zůstal jen zvuk znějící z autorádia krutě oddělený od pantomimického výstupu slamera za čelním sklem auta. A o nějakém diváckém spolubytí nemohla být v železných skořápkách aut ani řeč

Nová operní tvorba se dá v nejobecnější rovině vystihnout jako hledání nových, posluchačsky zajímavých zvuků, čímž tematicky zapadá do aktuálního čísla Hybris. Experimenty s akustickou hudbou umožnily zpestřit technologický progres v ozvučení. Práce s elektronikou výrazně rozšířila variační možnosti hudby s přirozenou akustikou nástrojů. Typické je komorní zastoupení nástrojů a kombinace akustických nástrojů s elektronicky obsazeným orchestrem. Často užívané pro inscenační praxi je i částečné nahrazení živého orchestru reprodukovanou hudbou. Nové operní dílo bývá mnohdy velmi bohatě zvukově vrstvené a z muzikologického hlediska obtížně definovatelné. V souvislosti s provedenou rešerší a velkým objemem sesbíraných dat jsem se rozhodla článek koncipovat jako krátkou úvahu o některých kontextech uvádění nové operní tvorby s ohledem na produkční a dramaturgicko-tematické souvislosti. Jedná se o pokus o vlastní předdiplomní vhled do problematiky, protože rešerše dramaturgických a vývojových tendencí opery po roce 1989 je tématem mého magisterského projektu. 

Již od roku 2003 běží na Rádiu 1 podcast, který se věnuje nejnovější filmové tvorbě. Odvážné palce hodnotí snímky, které čerstvě vstoupily do našich kin, a dávají tak posluchačům představu, co od premiérových titulů očekávat. 

Moderátoři Aleš Stuchlý, Vít Schmarc a jejich hosté (např. Kamil Fila, Tomáš Stejskal, Antonín Tesař) přinášejí každý čtvrtek na Radiu Wave 40minutové tsunami bizarních rubrik a novinek nejen z prostředí filmového průmyslu.

Radio Wave je jednou z rozhlasových stanic Českého rozhlasu, která je určená pro mladé a mladě smýšlející posluchače. Produkuje poměrně velké množství pořadů, přičemž některé z nich je možné označit za takzvané guilty pleasures pořady, ze kterých posluchač na jedné straně cítí provinilost, ale na straně druhé také potěšení – jako když například sleduje nechvalně známé reality shows, které jsou v žebříčcích ČSFD v šedé zóně. 

Ano, čtete správně, nejedná se o překlep. Zatímco Lonely Planet nabízí cestovatelské průvodce po celém světě, je Lonely Palette průvodce světem výtvarného umění.

      Takmer okamžite po uzatvorení európskych divadiel, ku ktorému dochádzalo postupne v rôznych časových etapách zhruba od polovice marca, zasypalo medzinárodný internetový priestor nepreberné množstvo digitálnych obrazových záznamov divadelných inscenácií všetkých druhov. Obyvatelia jednotlivých európskych regiónov, odstrihnutí od akéhokoľvek spoločenského života alebo dokonca uväznení v domácich “karanténach” (a to všetko po dobu dlhých týždňov), tak mali možnosť kompenzovať si pravidelný prísun kultúrnych zážitkov sledovaním zverejnených záznamov inscenácií tých najrenomovanejších divadelných tvorcov.

Někteří studenti DAMU hrdě hlásí, že je jejich fakulta sektou. Po několika prvních měsících studia strávených na chodbách, v učebnách a zejména ve zdejší kavárně má člověk pocit, že ho sem neustále přitahuje něco silnějšího, než je on sám. Celý svět najednou obíhá kolem na první pohled nenápadné budovy v Karlově ulici. Divadlo se zdá být jedinou smysluplnou životní náplní. Každý rozhovor se přes veškerou snahu vždy nakonec navrátí na jeviště nebo k sémiotice. Láska má ovšem, jak známo, nejblíže k nenávisti, a tak co chvíli může některého ze studentů přepadnout čistokrevná chandra, za jakou by se nemusel stydět ani génius Dostojevský. Přesto studenti stále znovu procházejí vrátnicí a snaží se v malých černých učebnách nebo podkrovních místnostech měnit svět k lepšímu. 

„Sezona končí, ale divadlo se teprve začíná probouzet k životu.“ Zní to buď jako začátek nějaké negativní recenze, nebo jako replika vytržená z nějakého absurdního dramatu. A ejhle! Je to realita. Situace, v níž se ocitla kultura v posledních měsících, je sice výjimečná a pro mnoho lidí i velice nepříjemná, ale jako taková přináší zároveň nové možnosti. O umělecké činnosti během nouzového stavu se dočtete v dalších článcích posledního Hybrisu této sezony, tady se naopak zaměříme na to, co nás čeká teď, během takzvaných divadelních prázdnin.

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 1

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 2.

Když vystoupíte v El Rocío z autobusu, ovane vás horký prašný vzduch. Chvíli po poledni stoupá v srpnu teplota k třiceti šesti stupňům, slunce žhne a stínu je málo. Na písečné silnici se v parném mlžném oparu rýsují bělostné domečky s úzkými zápražími, honáci s córdobskými sombrery vedou na uzdě andaluské koně, osly a muly a zpovzdálí se ozývá střelba. Pokud existuje divoký západ, pak ho hledejte tady, v poutní vesnici El Rocío ležící na břehu doňanských mokřin v jižním Španělsku.

Cesta do zimy roku 1565 a zpět do 21. století

Dziwny jest ten świat, tak znělo motto letošního ročníku soutěžního divadelního festivalu Boska Komedia, který se už od roku 2008 koná každý prosinec v Krakově. Inscenace, které jsou zařazeny do programu, nejsou vybírány podle zvláštního dramaturgického klíče. Boska Komedia je totiž showcase, což znamená, že je zde prezentováno to nejzajímavější, co se v loňském roce v polském divadelním světě událo. A podle představení, které jsem měl možnost vidět, můžu potvrdit, že polský divadelní svět skutečně divný je. Někdy ve velmi dobrém, někdy v poněkud horším smyslu.   

Drogie czytelniczki, drodzy czytelnicy,

Piszę do Was żeby naświetlić odrobinę kontekst polskich przedstawień ostatnich lat i uchwycić charakter pomysłów, jakie nasi twórcy mają na współczesny polski teatr. Muszę uprzedzić Was, że nie jestem krytyczką teatru, więc moje słowa będą miały charakter bardziej impresyjny niż naukowy. Postaram się jednak to wszystko odrobinę usystematyzować.

Drahé čtenářky, drazí čtenáři,

píšu Vám, abych trochu nastínila kontext současného polského divadla posledních let a zachytila povahu názorů, které na něj naši tvůrci mají. Musím vás upozornit, že nejsem divadelní kritička, a moje slova mají tudíž charakter spíše osobní než vědecký. Přesto se pokusím vše trochu uspořádat.

Domnívám se, že je načase (po 142 letech) vznést do našeho prostředí jednu zásadní polemiku. Nějaký ten pokus polemizovat s Otakarem Hostinským se tu především v průběhu minulého století vyskytl (jistý pan Zich atp.), ale pokud sahá mé pátrání, nebylo ještě opraveno jedno chybné tvrzení, kterého se Hostinský dopouští v úvahách o sdružování umění. Naše stanovisko nám dobře umožňuje zaujmout časový odstup, který nás od napsání stati Sdružení umění – souborné umělecké dílo v roce 1877 dělí. Zároveň však není tento odstup klíčový, neboť kořeny toho, co zde budeme pojednávat, sahají právě do druhé poloviny 19. století. Předmětem naší polemiky bude komiks. Mé díky patří panu Martinu Kaplickému, jehož myšlenky na semináři estetiky mě k napsání polemiky podnítily.