Galerie AMU vo svojich priestoroch momentálne vystavuje znehodnotené fotografie. Nech to znie akokoľvek zvláštne, výstava s názvom Živel naozaj tematizuje zhubný vplyv živlu, konkrétne vody, na fotografické umenie. Využíva na to snímky geografa J. V. Daneša, ktoré boli poškodené povodňami v roku 2002. S rovnakým dôrazom však vyzdvihuje aj prácu reštaurátorov, ktorí sa na záchrane fotografií podieľali.

Jih, slunce, moře, teplo. Zhruba tak by se dala shrnout má kritéria pro výběr univerzity v zahraničí. (Nejen. Před dvěma lety jsem podle stejných kritérií vybírala pracovní stáž. Volba byla tehdy poměrně jasná i díky jazykové vybavenosti: Itálie.) Rozhodla jsem se vycestovat v rámci programu Erasmus+ a konečné rozhodování výběr zúžilo na dvě města: řecký Tripolis a portugalský Lisabon. 

Snaha propojovat divadelní teoretiky a praktiky je duší projektů nezávislého slovenského Kabinetu Audiovizuálnych Divadelných Umení (KADU). Už čtvrtým rokem se na veřejných seminářích scházejí divadelní teoretici, kritici, režiséři, dramaturgové, herci a spisovatelé, aby vykročili za hranice svých oborů a podělili se o specifický způsob přemýšlení o umělecké tvorbě.

Festival Pražské křižovatky tento rok českým divákom priniesol niekoľko pozoruhodných divadelných inscenácií a v jeho programe nechýbali ani veľké mená, ako napríklad Romeo Castellucci. Okrem samotných predstavení ma však zaujal najmä celkový obsah a vyznenie festivalu ako takého.

Česká teatrologie je velmi malý obor, přesto se jen v Praze nacházejí dvě velká pracoviště, kde se tento program vyučuje. Jak se od sebe katedry liší, v čem jsou si naopak podobné a jak se bude vyvíjet jejich další koexistence?

Často se v příslušných kruzích diskutuje (a s novým programových schématem ČRo Vltava nyní ještě hojněji), jak by se měl rozhlas přibližovat posluchači, čím by ho měl oslovovat a co všechno rozhlas svým posluchačům dluží. Zřídkakdy však uslyšíme o tom, jaké má dluhy veřejnost, složená mimo jiné i z kritiků, vůči rozhlasové tvorbě.

Novinka Edice DISK, kniha Jany Cindlerové Dramaturgie her Karla Čapka (vydalo nakladatelství KANT v roce 2016 v Praze), si klade za cíl splatit dluh hrám Karla Čapka (a možná i jemu samotnému), neboť čeští inscenátoři se těmto dramatům z mnoha různých důvodů vyhýbají: například Bílá nemoc se od roku 1986 inscenovala pouze třikrát. Autorka v publikaci hledá, co je toho možnou příčinou. Jakkoli sama upozorňuje, že tvůrcům nechce radit ani je nabádat, jak Čapkova dramata Loupežník, R.U.R, Věc Makropulos, Bílá nemoc a Matka v praxi inscenovat, zároveň se pokouší objasnit, v čem by pro tvůrce, ale i diváky mohla být přínosná, pokud by byla správně dramaturgicky vyložena.

„Doznání na jevišti nutí k doznání v hledišti,“[1] uzavírá svou knihu Nepodrobený herec Georges Banu, přední francouzský teatrolog, pedagog a divadelní kritik rumunského původu. Jak uvádí autor předmluvy k českému vydání Jan Hyvnar, Banu se z celoživotní lásky k divadlu vyznává esejistickou formou konfese. Své divadelní zážitky a úvahy, které v roce 2016 vydalo i univerzitní nakladatelství NAMU v překladu Jitky Goriaux Pelechové, shrnul již o čtyři roky dříve do titulu původně nazvaného Les voyages du comédien – Cesty herce. Za spolupráce s autorem knihy došlo tentokrát k rozšíření o závěrečný doslov Setkávání s českým divadlem: jistota minulosti a střípky současnosti a zároveň k proměně na výmluvnější název Nepodrobený herec.

[1]          BANU, Georges. Nepodrobený herec. Přeložila Jitka GORIAUX PELECHOVÁ. Praha: NAMU, 2016. ISBN 978-80-7331-403-3, s. 144.

Po únorovém divadelním večeru studentů a absolventů Katedry autorské tvorby a pedagogiky ve Winternitzově vile jsem v březnu zavítala na katederní festival Autorská tvorba nablízko, abych se ještě blíže setkala s jejich ojedinělou prací. Po příchodu na DAMU mě obklopila atmosféra, kterou bylo na škole velice osvobozující zakoušet – nenucenost, klid, hřejivost a radost. Staly se mými průvodci po čtyři festivalové dny. Co konkrétně znamená onen stěžejní pojem autorství? Jakou specifickou cestou se ubírá výuka? A podaří se mi do ní prostřednictvím účasti na vybraných představeních a workshopech alespoň trochu blíže proniknout?

Plakáty jsou vylepeny. Pozvánky rozeslány. A moje nervozita pomalu ale jistě stoupá: za několik dní budu moderovat DISK_USE. Je to vskutku děsivá představa. Už nestačí rozvážně psát článek v bezpečí redakční místnosti se záchranným tlačítkem Delete po ruce; tentokrát se musím vydat přímo do jámy lvové mezi tvůrce a diváky, uplatnit své (nerozvinuté) moderátorské schopnosti a psaný projev vyměnit za mluvený… Není divu, že jsem se moderování DISK_USE děsila již několik měsíců dopředu. A zdaleka jsem nebyla sama: ostatní studentky magisterského programu Katedry teorie a kritiky svorně prohlásily, že mé pocity sdílejí.

V prosinci 2016 jsem měla jedinečnou příležitost zúčastnit se workshopu pořádaného Katedrou tance HAMU. Tentokrát třídenní výuku klasického tance a společné diskuze se studenty vedla primabalerína Daria Klimentová, dlouholetá sólistka English National Ballet a dnes pedagožka Royal Ballet School. Od roku 2003 se naplno věnuje také vedení masterclasses v Praze a jejím cílem je, kromě předávání svých zkušeností, také přilákat do Prahy a obecně do České republiky zahraniční tanečníky.

Divadelní plakát je zcela svébytná forma reklamního a propagačního materiálu určená do veřejných prostor, která v sobě spojuje vedle umělecké složky v podobě grafického designu nebo fotografie, prvků scénografie a typografie také vlastní marketingové zákonitosti. Právě ty ale způsobují, že v současné době je plakát jako výtvarné dílo na ústupu – divadla i jiné kulturní instituce vesměs dávají přednost rychlé a přímé komunikaci se svými diváky na sociálních sítích, tvořících podstatnou součást dnešního sdíleného veřejného prostoru. Jak s divákem komunikují plakáty inscenací divadla DISK? Nabízejí i hlubší vhled do inscenačního pojetí, nebo se jedná jen o prvoplánový reklamní materiál?

O přehlídce Děti-výchova-divadlo organizované Katedrou výchovné dramatiky ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku jsme v Hybris psali již několikrát.  Rok se s rokem sešel a na DAMU se odehrál už čtvrtý ročník této přehlídky. Navštívila jsem ji odhodlaná informovat o ní tak, abych neopakovala v předešlých textech vyřčené závěry. K mé radosti mi organizátoři DVD nevědomky pomohli tématem, jež tomuto ročníku přiřkli. Byly jím PŘESAHY.

Sedím v hledišti a sleduji představení. Zpočátku se zdá být vše normální, tak nějak dobře známé. Prostě jen další návštěva divadla, během které mě nemůže nic překvapit.

V DISKu hostuje čím dál více projektů HAMU, přitom mají své vlastní divadlo – čím to je? Co je divadlo Inspirace zač? Nevyhovuje snad požadavkům studentů?

Milý denníček!

Bola som v Brne.

Robili tam taký festival – Setkání/Encounter.

Neuveríš, čo všetko som tam videla a zažila!

Jedním ze základních bodů programu většiny úspěšných firem či organizací je definovat skupinu lidí, na niž se svým produktem či službou cílí. Někdy je to snazší než jindy – zoologická zahrada se logicky snaží přilákat rodiny s dětmi a milovníky zvěře, divadlo Minor zas ty nejmenší z diváků.

Slavičín – malé městečko poblíž Zlína, obklopené Bílými Karpaty, s přibližně šesti tisíci obyvateli, se na první pohled nijak zvlášť neliší od jiných malých měst ve Zlínském kraji. Každoročně na čtyři březnové dny však ožije divadlem. Již čtrnáct let se zde totiž koná přehlídka amatérského divadla Valašské Křoví. Do Slavičína se při této příležitosti sjíždějí neprofesionální činoherní a studentské soubory, které v místní Sokolovně poměřují své síly. Letošní ročník se uskutečnil ve dnech od 9. do 13. března.

V předminulém vydání Divadelních novin byla za osobnost měsíce dubna prohlášena Anna Saavedra, autorka hry Olga (Horrory z Hrádečku), a částečně i Pavlína Štorková, která v inscenaci Divadla Letí Olgu ztvárnila. Mám však pocit, že se zapomnělo na ženu, o které titul je.

Dvě umělecké školy s katedrou činoherního divadla, dva absolventské ročníky, Praha a Brno. A názor jednoho diváka na herce, co pomalu vylétají z hnízda.