Bude zima.

Zatančíme si na plese v Opeře. 

Oscara získá herec černé pleti.

Thálii obdrží činoherní herečka z Prahy.

"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne? Tam vás přece učí, abyste nebyly nervózní, vy hérečky, no ne?" popíchnul mě. "Já ale nestuduju herectví." "A co teda, tam je ještě něco jinýho?" podivil se a ukázal, že mu chybí dva přední zuby. "Teorii a kritiku!" "Takže vy budete kritička! Hahahahaha! To byste mě mohla dneska zkritizovat za to, že jsem vám ten řidičák nedal. Hahahaha!"

Minule som zašla do second handu, len tak, pozrieť, či niečo nenájdem. Po prehrabaní pár stojanov so starými rozťahanými svetrami a pokrčenými bundami, som našla celkom prijateľný kabát. Váhala som. Nevedela som, či ho vôbec potrebujem, či je to ten pravý, či by som si za tie peniaze nemala kúpiť radšej nejakú tú povinnú literatúru.... 

Přestože si časopis Hybris klade za úkol reflektovat a informovat o školní činnosti všech kateder, málokdy se nám podaří do čísla kromě recenzí absolventských inscenací v divadle DISK zahrnout i zprávu o dění na jiných katedrách. Není proto od věci připomenout, že se letos v říjnu uskutečnil 4. ročník festivalu Děti – výchova – divadlo, který každoročně prezentuje zajímavé projekty souborů z mateřských, základních i středních škol a připomíná, že i dětské divadlo může být plnohodnotným kulturním zážitkem.

Jedna DAMU jaro nedělá. Tak znělo heslo loňského ročníku festivalu Zlomvaz, během jehož konání představili své inscenace studenti sedmi evropských uměleckých škol.

Jeden „like“ - Nejspíš omyl.

Dva „likes“ - Asi si opravdu myslí, že jsem hezká!

Asi před deseti lety mě uhranul a duševně poznamenal magický snímek Alejandra Jodorowského Svatá krev. Druhé setkání přinesl mexický western El Topo, Krtek, který kdysi okouzlil Johna Lennona a Yoko Ono. V obou filmech se snoubí obrazy násilí, pojednané jako krvavý karneval, s  poetikou surrealistů a psychoanalýzou.  

Erasmus ve Francii? Tato země byla již třetím rokem zvolena za nejhorší místo ke studijní stáži z celé Evropy; studenti si stěžují především na neflexibilní rozvrhy a přerostlou byrokracii, pod což se můžu jedině podepsat.¹ Na druhou stranu jim však stát nabízí poměrně vysoký příspěvek na bydlení, nespočet přírodních i historických krás, bohatou gastronomii (už jste někdy viděli v české menze slávky?) a velké množství multikulturních zážitků.

Počátkem roku 2015 spustilo Divadelní oddělení Národního muzea pilotní projekt zaměřený na souhrnnou dokumentaci vzniku divadelní inscenace. Jeho smyslem je podat ucelený výstup z tvůrčího procesu inscenování, a to nejen v podobě audiovizuálních záznamů, ale i písemnými reflexemi jednotlivých zkoušek, sbírkou výtvarných nákresů a rekvizit či rozhovory s inscenátory. Získaný materiál by měl být především komplexní uchovatelnou výpovědí, jež umožní divadelním praktikům i teoretikům podrobné seznámení s rozdílnými inscenačními postupy a uměleckou prací v konkrétním dobovém a společenském kontextu. K tomuto projektu bylo zapotřebí alespoň šesti praktikantů, kteří by pod vedením kurátorky MgA. Veroniky Musilové Kyrianové zaznamenávali celý zkouškový proces.

Zatímco ve světovém kontextu se o postmodernismu hovoří už v druhé polovině šedesátých let dvacátého století, v oblasti českého umění se pojem začíná používat teprve v druhé polovině let osmdesátých. Může vzniknout dojem, že už byl v té době dostatečně vymezený a zformulovaný a tudíž stačilo, aby jej česká uměnověda jednoduše přejala. Situace je však mnohem komplikovanější. Ve světovém kontextu se v té době pojem postmodernismus interpretoval několika navzájem se vylučujícími způsoby, které se posléze promítly i do českojazyčné diskuse. V tomto textu se pokouším nahlédnout její různorodost prizmatem zahraničního kontextu. 

Na tác položíš chronotop, zabalíš do něj fabuli. Potom pokrájíš břitkým humorem a opatrně pokládáš na postmodernou vymazaný syžet.

Přibližně od smrti princezny Diany náš zármutek pravidelně ovlivňují média - hlavně internet. Celý leden plnily noviny, televizi, Facebook Twitter informace redakci Charlie Hebdo projevy soustrasti, únoru lidé zapalovali svíčky restaurace Uherském Brodě. březnu se člověk několik dní nedočetl ničem jiném než tragickém pádu letadla Germanwings ve francouzských Alpách duben by se dal charakterizovat dvěma hashtagy: #RIPguntergrass #RIPstanislavgross.

... slýchám pořád dokola rýpance ohledně svého studijního oboru, jako by jeho zaměření přímo nevyplývalo z názvu.

„Uvedomil som si, že to, čo si človek pod slovom divadlo predstavuje, je asi niečo úplne iné než to, čo my v súbore Farma v jeskyni vlastne robíme,“ ¹ řekl Viliam Dočolomanský, režisér a umělecký šéf mezinárodního souboru Farma v jeskyni v roce 2013 na přednášce nazvané Mimo slovo a limity běžného porozumění. Co tedy soubor označující se jako „moderní laboratoř“ tvoří a jak vůbec k samotné tvorbě přistupuje? Jak se prezentuje divákům?

V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.

Poučili jsme se, jako generace. Ten Cobain a tak. To je pryč. Tak nějak víc ekologicky sebestředný jsme. 

Nedávno začal po českých sociálních sítích putovat virál jako stvořený pro prokrastinující studenty humanitních oborů o zkouškovém: středoškolačka, která svou internetovou identitu postavila na videorecenzích literárních děl. 

O tom, co je klišé v divadelní inscenaci, se hovoří často. Co je ale zajímavější, že tyto hovory probíhají na místech, která můžou být přímo semeništi klišé. Přes vášnivý hovor ale zůstávají mnohdy nevyslyšena, přehlížena, jednoduše ignorována všemi smysly.

Úsměv Mony Lisy je záhadou už po celá staletí. Co nám chce tato žena říct, jaké tajemství se skrývá za jejím úsměvem? Je v něm snad uložena jakási důmyslná šifra či nějaké poselství budoucím generacím?

České divadlo se někdy zdá vyprahlé, a proto zcela oprávněně vzhlíží k německému divadelnímu nebi.