Před časem jsme v redakci usoudili, že už je třeba obměnit pět let starý vzhled Hybrisu. Naši představu o tom, jak by měla nová grafika vypadat, v mnohém ovlivnily připomínky bývalých starších spolužáků, kteří v Hybrisu působili před třemi a dvěma lety. Uvědomili jsme si díky nim, co si ve svých podmínkách můžeme dovolit a co nikoli. Takto poučeni jsme pak hledali grafika, který by chápal jako výzvu naše skrovné možnosti dané mimo finančního omezení také tím, že se složení redakce každý rok obměňuje. Našli jsme - novou podobu Hybris vytvořila grafička a ilustrátorka Marie Štumpfová, absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

V září, těsně před zahájením zimního semestru, se na redakčním soustředění mimo jiné probíralo, jestli mají být jednotlivá čísla časopisu tematizovaná. Starší spolužáci se celkem jednomyslně, tak mi to alespoň připadalo, dohodli, že ne. Říkala jsem si tenkrát, jestli není škoda, že časopisu chybí zaměření, které by příspěvky sjednocovalo v hlubší rovině, než je povšechné zacílení na dění kolem DAMU. Měla jsem ale co dělat, abych se zorientovala v základních pravidlech chodu redakce, a proto mě tenkrát ani nenapadlo opravdu se pokoušet ho výrazně změnit. Otázka sjednocení tak pro mne zůstávala více méně uzavřená. Říkala jsem si, že školní časopis nejspíš trochu roztříštěný být musí.

Když jsme před Vánoci začínali připravovat číslo, které právě držíte v ruce, měla jsem v úmyslu věnovat rubriku post scriptum podivným událostem, které se tehdy začínaly odehrávat kolem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Jeho zaměstnance tenkrát zaskočilo pozoruhodné, přímo kafkovské, překvapení. Zjistili, že funkce členů správní rady divadla již po osmnáct dní zastávají úplně jiní lidé. Tito magistrátem dosazení noví příchozí se nenamáhali o této proměně informovat ani své předchůdce, natož veřejnost. Oslovila jsem tedy tamního bývalého dramaturga Vojtěcha Bártu, aby v post scriptu nastínil, co že se to vlastně děje. Tenkrát se zdálo, že vývoj událostí bude probíhat velmi pozvolna a nebude tedy vadit, že Hybris vychází jednou za tři měsíce.

Vždycky když v tiskárně vyzvedáváme balíky čerstvě vytištěných časopisů, je to pro nás v redakci malé vítězství. Nervák kolem uzávěrky je ten tam, nikdo už se nebojí zvednout vyzvánějící telefon, svět je zase báječnej. S tímto číslem se navíc v mém případě dostavil i klid a úleva/únava – jako šéfredaktorka totiž končím. A i když se mi asi bude po Hybris stýskat, člověk se přeci jen rád nechá pro změnu opečovat někým jiným, konkrétně tedy novou šéfredaktorkou Bárou Etlíkovou. Takže jaký byl ten předchozí ročník?

Čtením na prázdniny nemusí být jen Hunger Games nebo Stmívání. Nemusí jím být ani literatura, kterou Petra Lásková řadí do žánru „prsa“ - tedy knihy, které mají na přebalu vyobrazené dva polonahé objímající se mladé lidi. Nyní je tu pro vás prázdninová Hybris. V obzvlášť tučném vydání.

Máme za sebou vyčerpávající tři měsíce, a to nejen my v redakci, ale prostě my všichni v Čechách. Nejdřív konec světa, pak prezidentské volby a teď nasněžilo. Za okny učebny K225 sice naplno propukla zima, ale uvnitř to vřelo. Nová redakce, nové nápady, nový entusiasmus a nová příkoří.

Na začátku něčeho nového máme plno nápadů, energie a snů o tom, jak by vše mělo v budoucnu vypadat a fungovat. Je tomu rok, co jsme dostali na starost katederní klenot jménem Hybris. Ihned jsme zatoužili stát se revolucionáři a zbourat některé ze zajetých, a pro nás i ne příliš zajímavých, věcí.

Konec dobrý, všechno dobré? 

Zase jsme na konci… Jako musí básník vědět, kde a jak skončit, musíme i my konec respektovat, a toto číslo uzavřít. Nenacházíme se ovšem jen na poslední stránce časopisu. Blíží se konec semestru, a tedy dalšího školního roku. Brzy se uzavřou dveře Divadla Komedie. 

Zaměřeno na detail Stejně tak jako letošní festival Zlomvaz nesoucí podtitul Do útrob!, míněno DAMU, i my se v posledních dvou číslech snažíme zaměřit na naší alma mater, kterou pro většinu z nás DAMU bez pochyb je. Ohlasy na drobnou změnu v naší „dramaturgii“ jsou zatím zcela pozitivní. Označit Hybris jako „školní časopis“ pro mě není nic hanlivého, ba naopak. Zpětnou vazbu na tvorbu vás, studentů, považuji za to nejlepší, co může naše redakce i její externí redaktoři nabídnout. 

Nová krev si žádá změny! Rok se s rokem sešel a u nás v redakci nastal okamžik, kdy se pomyslné žezlo šéfredaktora musí poslat dál. K mému překvapení jsem byla do této pozice dosazena já. Jen pro zajímavost, stalo se tak zcela demokraticky, tudíž mé jmenování napadnout není možné…

Kdeže ty loňské sněhy jsou... Člověk... No, taková generalizace tady není úplně namístě, řekněme tedy: Já neustále podléhám pocitu, že bych měla mít jistý obecný kulturní rozhled. Měla bych znát díla, o nichž se mluví. Ne snad proto, abych nemusela bořit nos do sklenky šampaňského doufajíc, že se nikdo neotáže, zda jsem již viděla La Putyku. Na podobné večírky se šumivým vínem mě žel bohu nikdo nezve. Především se snažím vytvořit si vlastní názor na naši (chápej lidskou) kulturu jako celek.

Až budete zítra ráno bryndat snídaňovou kávu do ote-vřených novin, klidně se vsadím, že alespoň jeden titulek bude hlásat, jak je cosi kontroverzní. Právě kontroverze se totiž stala čtenářským lákadlem. 

Další ročník (počítáno rokem akademickým, nikoliv kalendářním) časopisu Hybris přináší dvě drobné změny: na jednu byl čtenář již upozorněn, druhou stojí za to přiblížit a vysvětlit. První změna se týká diskusní rubriky dialogy, zaměřené tentokrát na herectví a realizované výhradně na území fakulty. Po dialozích o režii a dramaturgii vedených napříč spřízněnými divadelními školami přináší dialog s herci formu dotazníku, jehož cílem je dotknout se některých aspektů herectví a jeho pedagogiky na dvou tzv. kmenových katedrách školy. Jde samozřejmě o dotek letmý, jehož cílem není nic víc než postihnout – existují-li – tendence v hereckém přístupu k tvorbě u končících ročníků obou kateder; redakce tedy děkuje všem těm, kteří se nad oněmi několika otázkami pokusili zamyslet a dali tím najevo jistou chuť reflektovat vlastní práci. Doufejme však, že další a hlavně delší dialogy probíhají i mimo stránky časopisu…

Dva kopance na záver

Výhodou študentského časopisu je patričná dávka bezbrehej anarchie, ktorej sa nám po škole sotva kedy dostane. Nevýhodou je, keď musíte napísať niečo do rubriky exitorial, a neviete čo s tým. Ale keďže onedlho prídem o štatút študentky, užijem si svoju poslednú zlacnenú tramvajenku a poslednú dávku onej bezbrehej anarchie, ako sa patrí. Väčšinou sme sa v exitoriali dočítali, že je hrozne fajn čo robíme, že sme šikovní a že sme dobre vykročili, aj keď sme občas zakopli. Od sudičiek už teda máme požehnaní dosť. Ja, novopečená bývalá šéfredaktorka, mám ale ešte celkom čerstvé zážitky z reality.

Tak trochu jiný časopis

Ano, tímto poněkud opraným heslem, které má dnes (v nabízejících se obměnách samozřejmě) jako slogan kdejaká pizzerie či prodejna nábytku, lze vcelku přesně vystihnout časopis Hybris. V jeho případě ale takové zvolání není jen vyprázdněnou floskulí, která dobře zní. Hybris je opravdu tak trochu jiný už ze samotné své podstaty.

Ktosi múdry kedysi dávno kdesi ďaleko povedal, že kultúra a umenie robia človeka človekom. Dnes sa potá- came medzi názormi, že umenie je strata času alebo v lepšom prípade dobrý biznis. Zdá sa, že po uplynutí storočia plného hrôz nás rozožiera pohodlnosť, nikto už radšej nechce vedieť kto je, nikto už nechce rozumieť svojej existencii. Matné odlesky toho najlepšieho, čo si o sebe môžeme myslieť, nájdeme v médiách, a naopak naše temné stránky sa často menia na gýč, patetický historizmus či pseudonihilizmus. Predchádzajúce generácie umelcov mali na čo reagovať, proti čomu bojovať, dnes (vraj) už nie je téma. Po troch tisícročiach sa spoločnosť dostala do stavu, v ktorom nemá potrebu hľadať tému, a ešte si niekto trúfa povedať, že umenie dnes nemá zmysel? Len ťažko niekedy v dejinách malo väčší. 

Hybris nie je marshmallow!

Týmto výkrikom strieľam úvodný výkop nového ročníka časopisu Hybris, a zároveň ho považujem za pomyselné požehnanie od sudičiek do budúcnosti. Tento akademický rok sa v našej redakcii ponesie v duchu „borenia mýtov“, ktorý sme nahryzli už v poslednom predprázdninovom čísle pod vedením Vítka Pokorného. Okrem recenzií inscenácií v DISKu teda rozšírime nás tematický záber o reflexiu súčasnej kultúry, a to pod heslom „žiadne okolky, žiadne servítky!“.

„Divadlo – to je celok, celok, celok.“ (Ján Jaborník) Redakcia časopisu Hybris sa s akademickým rokom lúči ôsmym číslom v trochu netradičnej podobe. Čitatelia, ktorí sa (predpokladajme) prelúskali všetkými textami až k tejto poslednej stránke, si iste všimli, že chýbajú recenzie. Za to však je Hybris tentokrát koncipovaná ako menší zborník niekoľkých štúdií, ktoré nie sú jednotne ukotvené tematicky, rozsahovo či časovo. Od prvoradej ambície – kritickej refl exie inscenácií sa presunul záujem redaktorov a redaktoriek k snahe formulovať vo svojich príspevkoch konkrétne teoretické postuláty. Skúsili si teda ďalšiu stránku teatrológie, ktorej súčasťou nie je len kritika, ale aj história a teória.

O hněvu Achillea, syna Péleova, zabijáka soucit ne-znajícího, osudem k smrti předurčeného, nám zpívej, ó Múzo.

O karech, nadbytku a nedostatcích 

Hodnocení, nakolik se letošní ročník Zlomvazu vyvedl, nebo zdravice a díky za účast diváckou, snahu produkční i úsilí redakční je v posledních festivalových věstnících natolik tradičním prvkem, že snad ani nemá smysl ji psát. Navíc je za mne formulovala již šéfredaktorka ve svém úvodníku.