Henning přichází na scénu.

Na vyvýšené bílé čtvercové pódium nesměle vchází mladý muž a sedá si k mikrofonu. Několik židlí pohozených po scéně narušuje dojem sterilního vizuálu a předjímá, že diváka nečeká vhled do uspořádaného světa, ale naopak do kosmu plného bolesti, strachu i zvráceností. Začíná krátký stand-up, one man show jednoho sexuálního devianta, který se nejraději uspokojuje za zvuků dopadajícího proudu moči na dámských záchodcích. Publikum se hlasitě směje.

Na DISK_use, která se odehrála hned po dubnové repríze inscenace Encyklopedie ničeho, se asi po čtvrt hodině jedna divačka odvážně zeptala: „A o čem to teda mělo být, jestli se můžu zeptat?“ Načež se za mnou šeptem ozvalo: „No konečně!“ Musela jsem se smát. Byla jsem zvědavá, kdy přesně tahle otázka padne. Divačka se přitom hned obhajovala, že ačkoliv nemá ponětí, na co se zrovna dívala, její naladění je rozhodně lepší než to, s nímž údajně odcházela den předtím z „představení v jednom nejmenovaném klasickém kamenném divadle.“

Divadlo DISK uvádí politicko-satirický muzikál! Třetí absolventská inscenace katedry činoherního divadla Žebrácká opera aneb Kauza Vyližmetr probádává neznámé země, kde jsou lvi. Respektive krysy, žebráci, zloději a politici. Jako předlohu pro dílo plné popkulturních a politických odkazů zvolily režisérka Kateřina Volánková a dramaturgyně Adéla Čermáková dramatický text známý tím, kolikrát a kým byl přepracován a jak si ho kdo upravil ke svému obrazu.

Vesmír je rozsáhlá síť nebeských těles. Země je velká síť pevniny a vody. Stát je síť měst a vesnic. Praha je síť domů. DAMU je síť učeben. Divadlo DISK je síť lidí. Pohybová inscenace 57'12" je síť těl, času, pohybu, slov. Studenti katedry alternativního a loutkového divadla v režii a dramaturgii Romana Poliaka a Jana Froňka se v ní pokouší odhalit síť jevů, v níž existujeme.

Dve samostatné hry nemeckého dramatika Mariusa von Mayenburg, Soumrak monster a Bang, uvádzané počas jedného večera v Divadle DISK poukazujú na nezmyselnosť snahy o dosiahnutie dokonalosti. Inscenácia Soumrak monster: Zrození apokalypsy ukazuje rôzne typy monštier.

Dionýsos na sebe bere lidskou podobu a přichází do kacířských Théb, aby zde šířil svůj kult. Tamní ženy opouštějí své společenské role, extaticky vybíhají do hor a oddávají se jeho rituálům. Thébský král Pentheus Dionýsovo postavení soustavně popírá a nespoutané blouznivky musí být zastaveny. Tak začíná příběh Euripidových Bakchantek – příběh střetu mnoha světů. Racionálního a emočního. Mužského a ženského. Městského a přírodního. Pozemského a božského. Podaří se mezi nimi najít rovnováhu?

Euripidova tragédie Bakchantky nese název podle postav ženského sboru, které režisér stejnojmenné inscenace Jan Frič s dramaturgyní Ninou Jacques rozdělili do dvou skupin. První tři Bakchantky (Veronika Lazorčáková, Pavlína Štorková, Kateřina Císařová) doprovází boha Dionýsa (Petr Vančura), neboli Bakcha, už z Lýdie. Dionýsos s nimi přichází do Théb, kde zmámí Thébanky (devět externistek ND), aby s ním odešly do hor, kde je zasvětí do svých obřadů a ukáže svou božskou identitu. Z Thébanek se vlivem jeho nadpřirozené moci stávají Bakchantky s přízvisky vznícené, šílené, planoucí, vytržené blouznivky, řádivky či vášnivky, z nichž vyplývá, že nejednají čistě podle vlastní vůle.

Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.

RAF je západoněmecká ultralevicová teroristická skupina založená na konci 60. let 20. století. Stejný název má také letectvo Velké Británie. А RAF RAF RAF je inscenace studentů KALDu v režii Emila Rothermela a Antonie Formanové a v dramaturgii Aljoši Lovriće Krapeže. Jak se jim podařilo dvě zcela odlišné organizace se stejným názvem propojit? A jaký vizuál pro tohle spojení zvolili? 

Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.

Divadlo pro náctileté, inscenace pro puberťáky, představení, která možná rozhodují o tom, zda si jedinec vybuduje vztah (nejen) k divadelnímu umění. Osobně považuji právě tuhle disciplínu za nejtěžší, nejméně prozkoumanou a velmi podceňovanou.

Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.

Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.

Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.

Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.

Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“?  Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci…

Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.

Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.

Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu. 

Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle DISK inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.