Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.

Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu. 

Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle DISK inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.  

Předlohou třetí absolventské inscenace studentů čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla DAMU se stal román rakouského spisovatele židovského původu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, za jehož dramatizaci získala režisérka inscenace Monika Hliněnská třetí místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2020. V románu autor líčí, jak se v jedné zapadlé putyce setkal s poručíkem rakousko-uherské armády od hulánů, Antonem Hofmillerem. Ten se mu svěřil se svým příběhem, který se odehrál těsně před vypuknutím první světové války – šlo o tragický milostný vztah mezi ním a ochrnutou dívkou Editou, dcerou movitého pána z  Kekesfalvy.  

Autorská inscenace Elišky Říhové III. nádvoří 48/2 Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU atraktivní formou nastiňuje téma. Jenomže co dál?

Jeviště poseté umělými a několika přírodními pomeranči, diagonálně položený bílý kabel, na jehož konci je za sloupem ukrytý napojený bílý odšťavňovač, bílé plátno v zadním plánu, čtyři chromované umakartové židle na bílém baletizolu, které efektně za zvuku známé první věty Mozartovy 40. symfonie vyjíždějí z propadliště, dvě herečky a dva herci ve žlutě či oranžově laděných kostýmech, samozřejmě také malý gong k oznámení a ukončení krátké přestávky a v neposlední řadě diváci sedící ve všech řadách.

Debata pro loutky o sedmi jednáních je spíš než divadelní inscenací konceptem, se kterým přišel kolektiv tvůrců z KALDu jako s možnou platformou pro diskusi bez předsudků. Poukazují na skutečnost, že pokud známe jména, povolání, vzezření, pohlaví nebo kariérní pozadí mluvčích, automaticky si k jejich názorům přiřazujeme osobně zabarvený postoj, aniž bychom skutečně poslouchali, co se nám snaží sdělit.

Autorská licence zakazuje režisérovi a zároveň herci Ondřeji Sokolovi hrát postavu Afroameričana. Aktualizované podmínky inscenování, které zveřejnil dramatik Martin McDonagh, znamenají (minimálně) pozastavení uvádění inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) v pražském Činoherním klubu. 

Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.

Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.

Nejrůznější formy reality show, vědomostních kvízů a podobných pořadů. Televizní pořady jsou jedním ze symbolů dnešní společnosti. Program podobného typu ve svém vysílání má, až na výjimky, každá televizní stanice. Jsou vysílány ráno, odpoledne i večer. Pokud bychom se mohli v jednu chvíli podívat do všech obýváků v zemi, zjistili bychom, že je sleduje velké množství domácností. Jejich oblíbenosti nahrává i fakt, že je najdeme i před večerními zprávami, nebo po nich v takzvaném prime timu.

Chyběl snad jen polibek pod rozkvetlou třešní… Praha balkonová byla kýčovitá procházka po hlavním městě na prvního máje. A nádechem pro divadlo. Tvůrčí trio Vespa (Lucie Flemrová, Barbora Sedláková, Věra Halamásková) ve spolupráci s kulturním prostorem Venuše ve Švehlovce a Magistrátem hlavního města Prahy připravily v době, kdy se nic nedělo a ani nemohlo dít, živou divadelní akci. Známá scéna z Romea a Julie probudila 1. května 2021 třináct pražských balkonů.

Inscenaci Očitý svědek původně režisér Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou připravovali pro jevištní podobu, která měla být uvedena Činohrou Národního divadla v Praze. Kvůli koronavirové situaci se nakonec rozhodli od tohoto záměru upustit a Očitý svědek se přenesl do online verze. Film podává ucelenou výpověď o masakru, který se odehrál nedaleko obce Lověšice u Přerova v červnu roku 1945 a přináší témata hledání pravdy, přijmutí zodpovědnosti a viny. Kdo je ale viník a kdo oběť?

Když se řekne zvuk a divadlo, mělo by nám jméno režiséra Jiřího Adámka okamžitě rezonovat v uších, protože v českém alternativním divadelním prostředí patří bezpochyby mezi nejvýraznější a potažmo i nejvýznamnější tvůrce, kteří se zabývají experimentátorstvím se zvukovou složkou díla. Část Adámkovy tvorby se mnohdy popisuje jako originální typ hudebního či sonického divadla, ve kterém mísí hudebně komponovanou strukturu a hlasové techniky na pomezí mluvy a zpěvu, přičemž výrazně pracuje se specifickým a osobitým přístupem k jazyku a řeči, často je dekonstruuje, fragmentarizuje, hraje si se slovy, ale také s jednotlivými slabikami, hláskami, rytmizuje text apod. Snahu o propojení divadelních a hudebních postupů realizuje především v divadelní skupině Boca Loca Lab, kterou založil v roce 2007. Za jeho nejvýznamnější počin se považuje inscenace Tiká tiká politika (premiéra 21. května 2006 v divadle Alfred ve dvoře), jež získala cenu za originální divadelní tvar na festivalu Kontakt v Toruni a cenu mezinárodní soutěže Music Theatre NOW v Berlíně. Kromě režie je Adámek také autorem libret ke svým dílům – např. k opeře Pravidla společenského chování v moderní společnosti (premiéra 15. září 2017 v brněnském divadle Reduta). Experimentálnímu hudebnímu divadlu se režisér teoreticky věnuje také ve své doktorské práci s názvem Théâtre musical/ Divadlo poutané hudbou, kterou vydalo nakladatelství NAMU v roce 2011.

Prokop Korb je teprve devatenáctiletý producent, skladatel a multiinstrumentalista z Prahy. Kromě komponování vlastní hudby působí i v dream-popovém uskupení Teepee. Pod pseudonymem Badfocus vydal v září roku 2020 svou debutovou desku Wallflower.

Trojice účinkujících, kteří mezi sebe jednou za čas přiberou nějakého „hvězdného hosta“, se usazuje za své mikrofony a zařízení se zvukovými bankami. Po úvodním úryvku z blíže nespecifikovaného rozhlasového pořadu se spouští improvizační krasojízda balancující na hranici trapnosti, kvalitního slovního humoru, situační komedie a absurdity: Radio Ivo – improvizovaná rozhlasová hra s podtitulem Život nedoceníš.

Meet Factory uvedla v červnu minulého roku inscenaci Serotonin, jež je adaptací stejnojmenné knihy francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Jelikož však není možné zakoušet divadlo, tak jak bychom si přáli, rozhodli se autoři (Matěj Samec a Natálie Deáková) přenést příběh hlavního hrdiny Florenta – Clauda (Jan Hájek) do formátu rozhlasové hry, která je rozdělená do tří částí, a posluchači se tak mohou seznámit s myšlenkami a osudem této postavy prostřednictvím zvukové stopy

Český rozhlas Dvojka po tři roky připravoval projekt živě vysílaných rozhlasových her, jež mimo zvuk přidávají i vizuální komponent v podobě živého video streamu. Za dobu existence pořadu již na Dvojce stihli odvysílat Ze Země na Měsíc Julese Verna, adaptaci Doylovy povídky Sherlock Holmes ve státních službách a v loňském roce Podivný odkaz (případ) doktora Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona. V letošním roce se, alespoň podle zpráv ombudsmana rozhlasu Milana Pokorného, mělo uskutečnit pokračování projektu. Dodnes bohužel žádné pokračování nevyšlo. Pojďme se tedy alespoň zamyslet nad formátem, který rozhlas zvolil. Na posledně jmenované hře se pokusím nastínit možnosti, které tento tvar přináší, a to nejen z pohledu dnešní doby, kdy je díky koronavirovým restrikcím společenský život naprosto utlumen. Formát má navíc potenciál i pro oživení rozhlasových her jako takových a také by mohl ukázat směr, jakým by se mohla ubírat divadelní tvorba v digitálním prostoru.

Za normálních okolností bych asi před několika hodinami vystupoval z metra ve stanici Českomoravská a šel směrem k O2 aréně, před kterou by už stála skupina nedočkavých fanoušků čekajících na otevření vstupních dveří do arény. Mnoho z nich by bylo nějak tematicky oblečených, pozpěvovali by si různé písně, sdíleli svá očekávání apod. U vstupu bych musel zanechat lahev s vodou, naskenovat vstupenku, projít turniketem, detektorem kovů, následně po vpuštění do prostoru arény seběhnout schody do přízemí a netrpělivě čekat před pódiem. Po nějaké době by začal výstup předskokana, kvůli kterému na koncertě ale stejně nikdo není. Poté by konečně arénu zahalila tma, rozezněl by se ohlušující křik a pískání fanoušků a koncert by začal velkolepým ohlušujícím entrée…

Katedra teorie a kritiky se může pyšnit další z řady inspirativních osobností. Spisovatelka, dramatička, rozhlasová autorka, redaktorka a doktorandka Hana Lehečková debutovala v roce 2019 na poli literatury pro dospělé se svou novelou (o literárním žánru můžeme ale rozhodně pochybovat) Svatá hlava. V září 2020 za ni získala Cenu Jiřího Ortena, která je udělována talentovaným autorům prozaického či básnického díla do třiceti let. Kniha vyniká nejen neotřelým příběhem i hlavním hrdinou, ale také formou textu oscilující na hraně prózy a na kousky rozbitého „postdramatického textu“ a výrazným rytmem.