Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.

Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.

Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.

Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.

Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“?  Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci…

Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.

Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.

Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu. 

Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle DISK inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.  

Předlohou třetí absolventské inscenace studentů čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla DAMU se stal román rakouského spisovatele židovského původu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, za jehož dramatizaci získala režisérka inscenace Monika Hliněnská třetí místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2020. V románu autor líčí, jak se v jedné zapadlé putyce setkal s poručíkem rakousko-uherské armády od hulánů, Antonem Hofmillerem. Ten se mu svěřil se svým příběhem, který se odehrál těsně před vypuknutím první světové války – šlo o tragický milostný vztah mezi ním a ochrnutou dívkou Editou, dcerou movitého pána z  Kekesfalvy.  

Autorská inscenace Elišky Říhové III. nádvoří 48/2 Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU atraktivní formou nastiňuje téma. Jenomže co dál?

Jeviště poseté umělými a několika přírodními pomeranči, diagonálně položený bílý kabel, na jehož konci je za sloupem ukrytý napojený bílý odšťavňovač, bílé plátno v zadním plánu, čtyři chromované umakartové židle na bílém baletizolu, které efektně za zvuku známé první věty Mozartovy 40. symfonie vyjíždějí z propadliště, dvě herečky a dva herci ve žlutě či oranžově laděných kostýmech, samozřejmě také malý gong k oznámení a ukončení krátké přestávky a v neposlední řadě diváci sedící ve všech řadách.

Debata pro loutky o sedmi jednáních je spíš než divadelní inscenací konceptem, se kterým přišel kolektiv tvůrců z KALDu jako s možnou platformou pro diskusi bez předsudků. Poukazují na skutečnost, že pokud známe jména, povolání, vzezření, pohlaví nebo kariérní pozadí mluvčích, automaticky si k jejich názorům přiřazujeme osobně zabarvený postoj, aniž bychom skutečně poslouchali, co se nám snaží sdělit.

Autorská licence zakazuje režisérovi a zároveň herci Ondřeji Sokolovi hrát postavu Afroameričana. Aktualizované podmínky inscenování, které zveřejnil dramatik Martin McDonagh, znamenají (minimálně) pozastavení uvádění inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) v pražském Činoherním klubu. 

Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.

Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.

Nejrůznější formy reality show, vědomostních kvízů a podobných pořadů. Televizní pořady jsou jedním ze symbolů dnešní společnosti. Program podobného typu ve svém vysílání má, až na výjimky, každá televizní stanice. Jsou vysílány ráno, odpoledne i večer. Pokud bychom se mohli v jednu chvíli podívat do všech obýváků v zemi, zjistili bychom, že je sleduje velké množství domácností. Jejich oblíbenosti nahrává i fakt, že je najdeme i před večerními zprávami, nebo po nich v takzvaném prime timu.

Chyběl snad jen polibek pod rozkvetlou třešní… Praha balkonová byla kýčovitá procházka po hlavním městě na prvního máje. A nádechem pro divadlo. Tvůrčí trio Vespa (Lucie Flemrová, Barbora Sedláková, Věra Halamásková) ve spolupráci s kulturním prostorem Venuše ve Švehlovce a Magistrátem hlavního města Prahy připravily v době, kdy se nic nedělo a ani nemohlo dít, živou divadelní akci. Známá scéna z Romea a Julie probudila 1. května 2021 třináct pražských balkonů.

Inscenaci Očitý svědek původně režisér Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou připravovali pro jevištní podobu, která měla být uvedena Činohrou Národního divadla v Praze. Kvůli koronavirové situaci se nakonec rozhodli od tohoto záměru upustit a Očitý svědek se přenesl do online verze. Film podává ucelenou výpověď o masakru, který se odehrál nedaleko obce Lověšice u Přerova v červnu roku 1945 a přináší témata hledání pravdy, přijmutí zodpovědnosti a viny. Kdo je ale viník a kdo oběť?

Když se řekne zvuk a divadlo, mělo by nám jméno režiséra Jiřího Adámka okamžitě rezonovat v uších, protože v českém alternativním divadelním prostředí patří bezpochyby mezi nejvýraznější a potažmo i nejvýznamnější tvůrce, kteří se zabývají experimentátorstvím se zvukovou složkou díla. Část Adámkovy tvorby se mnohdy popisuje jako originální typ hudebního či sonického divadla, ve kterém mísí hudebně komponovanou strukturu a hlasové techniky na pomezí mluvy a zpěvu, přičemž výrazně pracuje se specifickým a osobitým přístupem k jazyku a řeči, často je dekonstruuje, fragmentarizuje, hraje si se slovy, ale také s jednotlivými slabikami, hláskami, rytmizuje text apod. Snahu o propojení divadelních a hudebních postupů realizuje především v divadelní skupině Boca Loca Lab, kterou založil v roce 2007. Za jeho nejvýznamnější počin se považuje inscenace Tiká tiká politika (premiéra 21. května 2006 v divadle Alfred ve dvoře), jež získala cenu za originální divadelní tvar na festivalu Kontakt v Toruni a cenu mezinárodní soutěže Music Theatre NOW v Berlíně. Kromě režie je Adámek také autorem libret ke svým dílům – např. k opeře Pravidla společenského chování v moderní společnosti (premiéra 15. září 2017 v brněnském divadle Reduta). Experimentálnímu hudebnímu divadlu se režisér teoreticky věnuje také ve své doktorské práci s názvem Théâtre musical/ Divadlo poutané hudbou, kterou vydalo nakladatelství NAMU v roce 2011.