Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.
RAF je západoněmecká ultralevicová teroristická skupina založená na konci 60. let 20. století. Stejný název má také letectvo Velké Británie. А RAF RAF RAF je inscenace studentů KALDu v režii Emila Rothermela a Antonie Formanové a v dramaturgii Aljoši Lovriće Krapeže. Jak se jim podařilo dvě zcela odlišné organizace se stejným názvem propojit? A jaký vizuál pro tohle spojení zvolili?
Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.
Divadlo pro náctileté, inscenace pro puberťáky, představení, která možná rozhodují o tom, zda si jedinec vybuduje vztah (nejen) k divadelnímu umění. Osobně považuji právě tuhle disciplínu za nejtěžší, nejméně prozkoumanou a velmi podceňovanou.
Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.
Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.
Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.
Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.
Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“? Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci…
Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.
Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.
Diskový Hrdina západu nastudovaný souborem Katedry činoherního divadla DAMU není na první pohled inscenace se zásadně novátorským výkladem dnes již klasického textu Johna Millingtona Syngea. Zásahy dramaturgyně Moniky Hliněnské spočívají především ve zkrácení hry přibližně o třetinu a režisér Vít Kořínek ctí poetiku Syngeova textu.
Kolektiv studentů z Katedry alternativního a loutkového divadla uvedl v Divadle DISK inscenaci inspirovanou románem Fjodora Michajloviče Dostojevského Zločin a trest. Dramaturgicko-režijní tandem Marta Hermannová a Matyáš Míka ji nazval Tupým koncem.
Předlohou třetí absolventské inscenace studentů čtvrtého ročníku Katedry činoherního divadla DAMU se stal román rakouského spisovatele židovského původu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce, za jehož dramatizaci získala režisérka inscenace Monika Hliněnská třetí místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2020. V románu autor líčí, jak se v jedné zapadlé putyce setkal s poručíkem rakousko-uherské armády od hulánů, Antonem Hofmillerem. Ten se mu svěřil se svým příběhem, který se odehrál těsně před vypuknutím první světové války – šlo o tragický milostný vztah mezi ním a ochrnutou dívkou Editou, dcerou movitého pána z Kekesfalvy.
Jeviště poseté umělými a několika přírodními pomeranči, diagonálně položený bílý kabel, na jehož konci je za sloupem ukrytý napojený bílý odšťavňovač, bílé plátno v zadním plánu, čtyři chromované umakartové židle na bílém baletizolu, které efektně za zvuku známé první věty Mozartovy 40. symfonie vyjíždějí z propadliště, dvě herečky a dva herci ve žlutě či oranžově laděných kostýmech, samozřejmě také malý gong k oznámení a ukončení krátké přestávky a v neposlední řadě diváci sedící ve všech řadách.
Debata pro loutky o sedmi jednáních je spíš než divadelní inscenací konceptem, se kterým přišel kolektiv tvůrců z KALDu jako s možnou platformou pro diskusi bez předsudků. Poukazují na skutečnost, že pokud známe jména, povolání, vzezření, pohlaví nebo kariérní pozadí mluvčích, automaticky si k jejich názorům přiřazujeme osobně zabarvený postoj, aniž bychom skutečně poslouchali, co se nám snaží sdělit.
Autorská licence zakazuje režisérovi a zároveň herci Ondřeji Sokolovi hrát postavu Afroameričana. Aktualizované podmínky inscenování, které zveřejnil dramatik Martin McDonagh, znamenají (minimálně) pozastavení uvádění inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) v pražském Činoherním klubu.
Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.
Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.