Režisér Jan-Jakub Šenkeřík a dramaturg Mykhailo Fedorov přinášejí v první absolventské inscenaci současného 4. ročníku činoherního herectví do divadla DISK hru R.U.R. z roku 1920. Karel Čapek v ní mimo jiné tematizuje vzpouru ve velkém vyráběných robotů proti lidem, což může působit aktuálně. Komplexnější pohled ale ukazuje, že představa děsivého robota minulosti se od té současné zásadně liší. Uvádění textu vyžaduje precizní dramaturgickou práci, obzvlášť aby z úst studentů nezněl nepatřičně, a hlavně zodpovězení otázky, kým jsou roboti dnes. V DISKu se tak nestalo.

My, diváci, sedíme na klasicky rozestavených židlích v hledišti DISKu. Zdánlivě se nic neděje, světla jsou stále naplno, slyšíme ruchy foyer venku. Zdají se mi ale hlasitější, než by měly být, možná je slyším z reproduktorů. V chodbě před bočním vchodem stále zpívá herečka, okolo níž jsme procházeli dovnitř. „Who knows what tomorrow will bring, maybe sunshine, maybe rain…“ A pak se ozývá potlesk. Jestli se někde něco děje, není to tady, ale tam venku. Díváme se po sobě, někdo se stále baví se sousedem, někdo scrolluje Instagramem a nezdá se, že by pro něj představení už začalo. Možná začalo, ale jinde. Možná začalo tady. Pro mne ano a s touto perspektivou pozoruji ostatní a vyčkávám, co kdo udělá. Odhodlá se někdo překročit práh?

Devadesátky v Česku: doba rychlých společenských změn, kriminální kauzy, hudební „bizáry“ nebo z dnešního pohledu nevkusné účesy a oblečení… To vše se v posledních letech stalo inspirací pro kulturní produkce všeho druhu. Snad není třeba připomínat seriál Devadesátky nebo inscenaci Discoland v Divadle Na zábradlí. Tvůrcům Sestry však nejspíš nejde o kritické vyjádření se k devadesátým letům, či o jejich dokumentární zpodobnění. Spíše využívají Topolovu předlohu k zamyšlení se nad tím, jak najít svou identitu v době turbulentních společenských a politických změn.

První absolventská inscenace 3. bakalářského ročníku katedry alternativního a loutkového divadla se názvem Až bude nejhůř O--((===> vztahuje k mýtu blanických rytířů. Ti údajně čekají v hoře Blaník, a když bude českému národu nejhůř, probudí se a přijdou mu na pomoc. Inscenační tým[1] formou kolektivní tvorby rozkrývá mýtus a jeho proměny v čase. Legenda vznikla nejspíše v 15. století. Tehdy mělo být na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, až zázračným způsobem poraženo nepřátelské vojsko. Mýtus je ale v různých variacích rozšířen po celém světě. V českém prostředí má blanické vojsko dovést k vítězství patron národa svatý Václav, v zahraničních legendách se ale můžeme setkat i s vojsky vedenými králem Artušem, Fridrichem Barbarossou, Karlem Velikým nebo Napoleonem.

Vědomí – tělo, život – smrt, hory – moře, příroda – technika, my – oni, Česká republika – Hongkong, dobro – zlo. Člověk vytvořil dichotomie, které řídí naše životy a ovlivňují způsob, jakým analyzujeme svět. Možná právě toto je filozofická premisa inscenace Anytime, Anywhere. Slovo „možná“ zde má své opodstatnění. Po představení jsem si nebyla vůbec jistá tím, co jsem zhlédla, a zůstala mi spousta otázek, na které jsem doposud nenašla odpověď.

Vzpomínáte si na vaši poslední velkou rodinnou sešlost, kde se setkali blízcí i vzdálení příbuzní, za strojených úsměvů se podávalo jídlo, které nikomu nechutnalo, na nekonečné konverzace vedené jen ze slušnosti, které přerušoval křečovitý smích? Vybavuje se vám obličej toho pána, který vyprávěl úmorné, trochu nechutné, a především nezábavné historky? Studenti posledního ročníku katedry činoherního divadla si pro svou třetí absolventskou inscenaci v divadle DISK vybrali aktovku odehrávající se na podobné rodinné sešlosti. Místo oslavy tradiční události, jež má stvrdit partnerský vztah dvou lidí i přátelství jejich rodin, však sledujeme rozpad mezilidských vztahů.

Do divadla DISK vstupuji bočním vchodem. Hned naproti dveřím stojí cedule s nápisem: „Vojenský újezd. Vstup bez povolení zakázán“. Pohled na prostor za cedulí ale naopak zve dál – místo obvyklých mnoha řad sedadel tvoří hlediště půlkruh z koberců s polštářky a pouze jedna řada židlí za nimi. Z velkého sálu se tak stává intimní hrací prostor, v němž se akce dějí jen kousíček od diváků. Kontrast mezi kovovou cedulí zákazu, která pravděpodobně dříve skutečně bránila vstupu do lesa, a příjemně působícími koberci vyjadřuje určitý rozpor, jenž prostupuje celou inscenací Partyzánka katedry alternativního a loutkového divadla. Je to rozpor mezi rovinou nevinných dětských vzpomínek a odkazováním se na témata skutečné války a násilí, o němž si nejsem jistá, jak se k němu vztáhnout.

Jeden podezřelý byt a čtyři postavy, jejichž vzájemná dynamika se neustále mění. Ve hře Perplex kmenového dramatika a dramaturga Schaubühne Mariuse von Mayenburga vystupují Judith, Sebastian, Robert a Eva pojmenovaní podle herců zmíněného berlínského divadla. V inscenaci režiséra Tomáše Ráliše zvolili tvůrci k označení postav stejný klíč. Tom (Tomáš Dalecký) a Kačka (Kateřina Hrdinová) se vracejí do svého bytu z dovolené, postupně ale přicházejí na to, že jim už úplně nepatří. Filip (Filip Kohut) a Lucka (Lucie Michálková), spřátelený pár, který se jim v době nepřítomnosti staral o květiny, se v něm nejspíš mezitím zabydlel. Byl to ale vůbec někdy byt Toma a Kačky? Filip a Lucka se v něm očividně vyznají lépe než oni. Bude asi nejlepší, když navrátilcům z dovolené Filip objedná taxíka, aby domácí pár zanechali nerušenému odpočinku.

Současný ročník katedry alternativního a loutkového divadla si v absolventské inscenaci UNCANNY: Strach má velké oči pohrává s pojmem, po němž nese název. A činí tak velmi nejednoznačně. V jednu chvíli objevuje, co pro nás může „uncanny“ znamenat, v druhou bez jakkoliv invenční dramaturgie přenáší na jeviště povídku Edgara Allana Poea Zánik domu Usherů.

První premiérou katedry činoherního divadla v letošní sezóně se stala inscenace černohumorné grotesky Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů, zde pod lehce pozměněným názvem U Hitlerů v kuchyni. Goldflamův text je pro současnost více než přiléhavý, vždyť k ruské agresi na Ukrajině se přidal ještě strašidelně vzrůstající antisemitismus napříč Evropou. Činoherci se zkrátka přesně trefili do doby, jakkoli morbidně to může znít, a v režii Miroslava Hanuše a Barbory Maškové nabídli publiku divadla DISK dynamickou a až nepříjemně aktuální podívanou. Jenomže…

Henning přichází na scénu.

Na vyvýšené bílé čtvercové pódium nesměle vchází mladý muž a sedá si k mikrofonu. Několik židlí pohozených po scéně narušuje dojem sterilního vizuálu a předjímá, že diváka nečeká vhled do uspořádaného světa, ale naopak do kosmu plného bolesti, strachu i zvráceností. Začíná krátký stand-up, one man show jednoho sexuálního devianta, který se nejraději uspokojuje za zvuků dopadajícího proudu moči na dámských záchodcích. Publikum se hlasitě směje.

Na DISK_use, která se odehrála hned po dubnové repríze inscenace Encyklopedie ničeho, se asi po čtvrt hodině jedna divačka odvážně zeptala: „A o čem to teda mělo být, jestli se můžu zeptat?“ Načež se za mnou šeptem ozvalo: „No konečně!“ Musela jsem se smát. Byla jsem zvědavá, kdy přesně tahle otázka padne. Divačka se přitom hned obhajovala, že ačkoliv nemá ponětí, na co se zrovna dívala, její naladění je rozhodně lepší než to, s nímž údajně odcházela den předtím z „představení v jednom nejmenovaném klasickém kamenném divadle.“

Divadlo DISK uvádí politicko-satirický muzikál! Třetí absolventská inscenace katedry činoherního divadla Žebrácká opera aneb Kauza Vyližmetr probádává neznámé země, kde jsou lvi. Respektive krysy, žebráci, zloději a politici. Jako předlohu pro dílo plné popkulturních a politických odkazů zvolily režisérka Kateřina Volánková a dramaturgyně Adéla Čermáková dramatický text známý tím, kolikrát a kým byl přepracován a jak si ho kdo upravil ke svému obrazu.

Vesmír je rozsáhlá síť nebeských těles. Země je velká síť pevniny a vody. Stát je síť měst a vesnic. Praha je síť domů. DAMU je síť učeben. Divadlo DISK je síť lidí. Pohybová inscenace 57'12" je síť těl, času, pohybu, slov. Studenti katedry alternativního a loutkového divadla v režii a dramaturgii Romana Poliaka a Jana Froňka se v ní pokouší odhalit síť jevů, v níž existujeme.

Dve samostatné hry nemeckého dramatika Mariusa von Mayenburg, Soumrak monster a Bang, uvádzané počas jedného večera v Divadle DISK poukazujú na nezmyselnosť snahy o dosiahnutie dokonalosti. Inscenácia Soumrak monster: Zrození apokalypsy ukazuje rôzne typy monštier.

Dionýsos na sebe bere lidskou podobu a přichází do kacířských Théb, aby zde šířil svůj kult. Tamní ženy opouštějí své společenské role, extaticky vybíhají do hor a oddávají se jeho rituálům. Thébský král Pentheus Dionýsovo postavení soustavně popírá a nespoutané blouznivky musí být zastaveny. Tak začíná příběh Euripidových Bakchantek – příběh střetu mnoha světů. Racionálního a emočního. Mužského a ženského. Městského a přírodního. Pozemského a božského. Podaří se mezi nimi najít rovnováhu?

Euripidova tragédie Bakchantky nese název podle postav ženského sboru, které režisér stejnojmenné inscenace Jan Frič s dramaturgyní Ninou Jacques rozdělili do dvou skupin. První tři Bakchantky (Veronika Lazorčáková, Pavlína Štorková, Kateřina Císařová) doprovází boha Dionýsa (Petr Vančura), neboli Bakcha, už z Lýdie. Dionýsos s nimi přichází do Théb, kde zmámí Thébanky (devět externistek ND), aby s ním odešly do hor, kde je zasvětí do svých obřadů a ukáže svou božskou identitu. Z Thébanek se vlivem jeho nadpřirozené moci stávají Bakchantky s přízvisky vznícené, šílené, planoucí, vytržené blouznivky, řádivky či vášnivky, z nichž vyplývá, že nejednají čistě podle vlastní vůle.

Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.

RAF je západoněmecká ultralevicová teroristická skupina založená na konci 60. let 20. století. Stejný název má také letectvo Velké Británie. А RAF RAF RAF je inscenace studentů KALDu v režii Emila Rothermela a Antonie Formanové a v dramaturgii Aljoši Lovriće Krapeže. Jak se jim podařilo dvě zcela odlišné organizace se stejným názvem propojit? A jaký vizuál pro tohle spojení zvolili? 

Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.