Pokud jste se vydali v únoru do Krušných hor, mohli jste tam na svahu pod lanovkou potkat první ročník herectví KALD. Nevím, zda jsem za těch dvacet minut na lanovce měl možnost vidět divadelní představení nebo site-specific projekt, ale jednoznačně jsem viděl působivou výstavu.

Jako zázrakem… se z běžného života stává poezie. Básník Jacques Prévert (1900-1977) uměl tuto transformaci provádět brilantně. Myslel a psal v duchu poetického realismu.

Pozvání na pásmo složené ze sto let starých kabaret-ních šansonů, scének a causerií, které současný čtvrtý ročník herectví činoherního divadla DAMU vloni původně připravil jako klauzuru ze zpěvu a jevištní mluvy, nejspíš leckdo odmítne. Pokud se však nenechá odradit libozvučným, ale matoucím názvem Biceps s Lessepsem, dostane se mu řádné porce kratochvilné slovní ekvilib-ristiky, jíž si zpestřovali život zakladatelé českého kabaretního umění Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Vlasta Burian, Ferenc Futurista a také a především Jiří Červený. O jeho životních peripetiích i kabaretních angažmá byla popsána přehršel papíru, ovšem že strastiplná cesta Sedmy z hradecké Mansardy přes sál pražského divadla Rokoko do kavárny hotelu Central v Hybernské ulici prozatím skončí na jevišti školní scény Řetízek v Karlově ulici, nejspíše neočekával.

Příjemným paradoxem scénického přednesu Sonetů nesmrtelného Alžbětince je fakt, že této nejproslulejší oslavy mužského přátelství se režijně chopily tři ženy – Regina Szymiková, Markéta Machačíková a Kristýna Čepková. Spolu se studenty 3. ročníku KČD přenesly do prostoru malé učebny výběr těch nejlepších básnických znělek, v překladu Martina Hilského. Právě hlavní téma drtivé většiny sonetů – přátelství mezi muži, které přetrvává, i když krutý svět drtí ideály a vášeň k ženě je trpkým hroznem s příchutí zrady a pomíjivosti, u některých vykladačů Shakespearova díla vyvolalo fádní spekulace o básníkově homosexuální orientaci. Banální a zkreslující, neboť nesmíme zapomínat, že v dobách renesance rytířský vztah mezi dvěma příslušníky neněž-ného pohlaví stál na vrcholu cti. Do extrému dohnaný feminismus však všechny tyto hodnoty degradoval na úroveň minoritní sexuální orientace, což je smutná devíza nejen tohoto hnutí za rovnost pohlaví, ale celkově dnešní doby, která se snaží vznešeně označovat jako první epocha zbavená předsudků.

Skazená mládež, sex, drogy, rocková hudba – to je len zlomok všetkých neduhov, ktorým je vystavovaných päť mladých sestier v malom americkom mestečku. Všetky sú krásne a nedospelé, panensky nedotknuté, plné tú-žob spoznať život a podľalhnúť nevinným nerestiam mladosti. Ich puritánski rodičia to ale vidia inak, a tak sa rozhodnú ich čistotu zamknúť doma na dva zámky a ich krásu zneprístupniť svetu. Zo strachu zo všetkého živé-ho aj neživého im zapnú aj tú najposlednejšiu gombičku na blúzke úplne pri krku – práve tam končia zvrhlé po-hľady a nekalé úmysly ich rovesníkov. Veď doma majú predsa dosť lásky (vraj), lenže kto hľadá počas dospievania útočisko v náručí rodičov? Sociálna paranoja a strikt-ná výchova udusia sestry a vedú k hroznej tragédii – the virgin suicides. Životy ešte nenakusnuté, ukončené vlastnou rukou, túžobne očakávajúce, no nenaplnené.

Tři herci za pletivem ve mně vyvolávali podobné, jen méně bolestivé pocity jako pes, zbytečně zavře-ný v kotci. Psisko většinou ví, že jeho jedinou cestou ke svobodě, doteku či žrádlu je divák na druhé straně kovového ohrazení. Freneticky pobíhá, hopsá, předvá-dí nacvičené kousky, takže zvedá packu do prázdné-ho vzduchu, sedá si, lehá a zase se zvedá a po celou dobu u toho zběsile poštěkává. Máte-li aspoň půl srdce a dvě nohy, krátíte tohle divadlo na minimum, takže se buď řítíte k brance a psa vypouštíte, nebo se ke kotci vůbec nepřibližujete.

Inscenáciu Tmavomodrý svět (Naruby) nazval kolektív autorov ako divadelno-hudobnú revue na motívy života a piesní Jaroslava Ježka. Z výsledného javiskového celku je cítiť počiatočnú fascináciu osobnosťou českého skladateľa, ktorá ale nezostala v štádiu nekritického obdivu. Stala sa len odrazovým mostíkom pre hlbšie „štúdium“ jeho diela a doby, ktoré vytvorili živnú pôdu pre umelecké spracovanie. Režisér Braňo Holiček, študent KALD, má za sebou autorské inscenácie Meeting Point a V sedmém pádu, kde sa snažil kumulovať a spojiť úlohu dramatika a režiséra. S väčším či men-ším úspechom a rezervami sa mu to darilo. Táto jeho bakalárska inscenácia predstavovala však dosť odlišné tvorivé pole.

Pokud vám představa utopického westernového světa budoucnosti zasazeného do ruských reálií přijde bláznivá nebo – řečeno „slušně” – příliš postmoderní, není inscenace Anna určena pro vás. Student čtvrtého ročníku režie činoherního divadla DAMU Adam Rut (který v současnosti pracuje na své absolventské inscenaci Ibsenova Peera Gynta) si totiž pro svou poslední práci před vstupem do DISKu zvolil tragikomický text mladého ruského dramatika Jurije Klavdijeva. Anna je na učebně K332 uváděna v překladu určeném přímo pro toto provedení, a mimo to, že jde bezesporu o dra-maturgický objev, se navíc jedná o její českou premiéru. Hra je relativně krátká (představení trvá cca jednu hodinu) a její konstrukce značně klipovitá, což pramení nejspíš i z Klavdijevovy scénaristické zkušenosti – je totiž mj. spoluautorem ceněného filmového dramatu.

Svět spějící k zániku je v další inscenaci absolvujícího ročníku herectví Katedry alternativního a loutkového divadla nazvané stvoření důležitým rámcem. Tvůrcům se stal východiskem k uvažování o ontologickém počátku světa, o kterém sbírali zaznamenané a původně vyprávěné příběhy. Nepříliš jasnou dramaturgickou selekcí jich nakonec prošlo pouze jedenáct, z nichž každý krom jednoho dostal jevištní podobu. Proloženy jsou nepříliš náročnou, o to efektnější choreografií jednoduchých skupinových tanečků, evokující holešovický muzikál Děti ráje, včetně sborových zpěvů s jednoduchým textem.

Patos. V dnešní době toto slovo vyvolává negativní asociace. Je to vyjádření něčeho směšného, trapného, falešného. Nedivme se, protože v epoše reálného por-nografismu1 se snad o patosu ani jinak mluvit nedá. Není to však záporná devíza tohoto vypjatého projevu emocí a vlastního nitra, ale sebevyjádření blbosti po-čátku tohoto století. Nebo nejen tohoto století?

Výuku herectví na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) zajišťují dvě katedry různého směřování současně. Katedra činoherního divadla (KČD) vzdělává herce, kteří následně působí většinou v ansámblových repertoárových divadlech. To není vždy podmínkou, jistě by se našly i výjimky. V zásadě jde o herce perfektně vybavené tanečními, pěveckými a hlasovými dovednostmi, kteří by měli obstát při umělecké tvorbě hereckých postav na scénách velkých kamenných divadel. Akcent je přitom kladen na dramatické jednání, v jehož řádu herci své postavy tvoří. Druh imaginace, který je u nich rozvíjen, je vázán zejména k tzv. pravidelné dramaturgii – tedy k práci na již hotovém divadelním textu, jehož významy inscenováním zůstávají zpravidla zachovány. Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD) pak kultivuje herecké talenty pro celé spektrum divadelních forem.

Každý banálny muž otupuje a zaťažuje svoje city bremenom svojho trápne nepriestrelného ega a každá banálna žena túto jemnôstku, ktorá je predsa tak (aaach...) mužná, naivne prehliada. Tak keď banálny Kazimír príde o prácu a banálna Karolína len tak mimochodom spomenie, že sa k sebe eventuálne ako partneri nehodia, je prirodzene koniec veľkej lásky. Bezpredmetná pripomienka je pre zlomeného muža ranou pod pás a smrteľnou urážkou, proti ktorej sa bráni ďalšími urážkami. Čo na tom, že sme chceli spolu stráviť život, rozchod je väčšia sranda. Hlavne, keď sme na mníchovskom Oktoberfeste a všade je veľa piva a ľudí a kolotočov a jedla a sladkostí a cirkusantov a kuriev a zbohatlíckych sukničkárov. Tak smelo do toho, zničte sa, deti, dnes máte na to!

Pařížské Théâtre de la Ville v listopadu 2009 slaví třicetiletou spolupráci s Pinou Bausch a jejím souborem Tanztheater Wuppertal, a zároveň se tak uctivě a oficiálně loučí s touto nedávno zesnulou dámou tanečního divadla. Kromě mnohých záznamů inscenací a dokumentů o její tvorbě jsou na programu její dvě přední inscenace – Vollmond (2006) a Masurca Fogo (1998). Každá po sedmi uvedeních, každá beznadějně vyprodaná.

Pokud měly být Molièrovy komedie živým obrazem soudobého života a mravů, dá se očekávat, že současné uvedení Tartuffa se bude snažit vykreslit i něco z toho, co je pokřivené na dnešní společnosti. Chápu-li režijní záměr Martina Vokouna správně, hledá způsob, jak zpřítomnit klasicistní francouzskou komedii a zároveň motivovat dramatikovi často vytýkané rozuzlení způsobené vnější silou. Bylo-li pokrytectví dle Molièra nejhorší chorobou sedmnáctého století, je podle Vokouna tou dnešní nákazou potřeba bavit se cizími životními osudy a omyly? Potřeba, která se jeví být velmi silnou, když skupina lidí obývající jeden dům dovede po dlouhé týdny obsazovat nejvyšší příčky sledovanosti komerčních televizí.

V Minoru se v půlce listopadu 2009 odehrál pokus o velmi zajímavou věc. Tvůrci se zde znovu pustili do tématu vypořádávání se s minulostí. Jako námět jim posloužily autentické zápisky Lubomíra Jednorožce. Téma obyčejného člověka, skutečně stíhaného komunistickou diktaturou, v podstatě za nic. Bez příčiny. Člověk, který se prohřešil pouze tím, že chtěl žít po svém, a doba, v níž žil, doba našich tatínků a dědů mu to oplatila. Vězněním. Po různých životních smyčkách, zavazovaných a utahovaných spolupracovníky StB, ho snaha o obyčejný život dovedla až k útěku z rodné země. Dokonalé téma plné nosných linek. Autobiografické zápisky schopné vyhodit rukavici formátu: dokument na divadle – jenže!

Oslavy okrúhlych výročí sú hlúposť. Považujem za istý alibizmus prikladať väčší či menší dôraz pripomienke udalosti len preto, že od nej uplynulo pekné, zaokrúhlené číslo s nulou či päťkou na konci. Akoby všetky ostatné výročia boli pominuteľné, v televíznych novinách a možno v nejakom nebulvárnom denníku sa objaví „pripomíname si dvanáste výročie“ a koniec, zatiaľčo tak ako minulý rok pri štyridsiatom výročí Augustovej okupácie, tak aj tento rok pri dvadsiatom výročí Nežnej revolúcie, sa po celý rok o ničom inom nehovorí, nepíše a nenakrúca. Predtým a potom, opäť len nutné zmienky. S pozostatkami minulej doby a následkov zmeny režimu sa predsa potýkame denne, či už sa nás dotýkajú priamo alebo len sprostredkovane.

Když jsem bakalářskou inscenaci studenta 3. ročníku KČD DAMU Adama Ruta Jak na to viděl poprvé v horkém létě 2009, ze všech účinkujících, diváků i technického zázemí v podobě režiséra a dra-maturgyně se pot řinul proudem. Učebnou kypěly salvy smíchu, komické situace vyplňovaly břitce vtipné mono-logy a hudba bostonského dua The Dresden Dolls zcela ve svém duchu brechtovsky doplňovala tuto hodinovou divadelní asambláž do tvaru úhledně zabalené bonbo-niéry. O několik měsíců později – na podzim – jsem se na inscenaci vypravil podruhé, tentokrát se zubařskou vrtačkou v ruce.

Ve světě kritiky (a troufám si říci, že nejen té divadelní) je slušností, nepsaným pravidlem a jakýmsi elementárním pudem sebezáchovy, nedopustit se psaní recenze na inscenaci svých přátel. Bohužel se, zvláště na škole, této ošemetné činnosti člověk nevyhne a jednou se do toho jablka zkrátka musí kousnout. Vedle Jak na to Adama Ruta a Fernando Krapp mi napsal dopis Davida Šiktance byly Služky Kateřiny Glogrové jednou z bakalářských inscenací ročníku Jana Buriana na oboru režie a dramaturgie činoherního divadla na pražské DAMU.