Taneční odpoledne, předznamenané tanečním V nás o něco dříve, v sobě nabídlo tři samostatné kratší pohybové tvary. Všechny vznikly ve zkušebnách Pražské HAMU a odtančily se na hlavním sále La Továrny. 

Divadelní část festivalu odehrávající se v La Fabrice vyvrcholila druhý festivalový den představením Café Ideal: Vocaď pocaď studentů čtvrtého ročníku herectví KALD DAMU. A bylo to příjemné zakončení celodenního, nejen divadelního, maratonu. Pokud snad nějaký divák očekával srdcervoucí drama s drásavým existenciálním přesahem, mohl být zklamán. Jestliže ale projevil dostatek vůle své očeká- vání zahodit za hlavu a nechat se prostě jen pobavit, byl na dobré cestě odejít domů s pocitem příjemně stráveného večera. Lehké, svěží a zábavné kabaretní představení na závěr dne, prosyceného nejrůznějšími kulturními zážitky, je přesně to pravé.

V pořadí druhou soutěžní inscenaci uvedenou na letošním Zlomvazu přivezli studenti třetího ročníku VŠMU. Hned v první scéně objasnili tvůrci divákům nejen jaká je výchozí situace příběhu, ale především jakým způsobem přistoupila režisérka Júlia Rázusová k herecké práci. Po úvodním výstupu Feďa (Daniel Ratimorský) nevtrhly na scénu DISKu dvě další postavy, ale dvě herečky, rychlou slovenštinou drmolící repliky, které zcela zřetelně vyjadřovaly neskrývanou radost matky Lízy a popuzení její sestry z plánovaného rozvodu s Feďom. Po příchodu Lízy (Gabriela Marcinková) tento přístup po chvíli plynule přešel v civilní ztotožnění s postavami, aby herečky mohly následně od svých rolí znovu odstoupit a interpretovat divákům zároveň nejen text, ale i svůj osobní názor na něj, na postavu a celou situaci. 

Švédsky výtvarník, autor kreslených fi lmov a komiksov Max Andersson sa inšpiruje ponurými témami. Miesta,v ktorých sa odohrávajú jeho príbehy sú temné domy, špinavé ulice, podivné krčmy... Jeho komiksy sú mierne absurdné, majú surreálny nádych. Opakujúcimi sa motívmi sú netradičný vznik nového života, klonovanie, (personifi kovaná) smrť, mŕtvi ľudia i veci prichádzajúci z podsvetia, hojne používané zbrane, no často i láska či iné formy pozitívnych citov. U Andrerssona je hranica
medzi svetom živých a mŕtvych tenká, postavy (často sú to i deti) tieto svety obojsmerne prekračujú. Jeho komiksy, hoc sú morbídne, majú osobitý šarm.

Hádam niet dramatika, ktorý by dával tak krásnu rovnosť šancí hercom, akým je Anton Pavlovič. Práve preto nie je prekvapením, že jeho hra sa objavila na repertoári absolventského ročníka Katedry činoherního divadla DAMU. Postavy v Čajke (Racek v preklade Leoša Suchařípy), ako aj v ostatných jeho hrách, sú všetky nemenej hlavné ako tie ostatné, a navyše všetky prežívajú dramaticky bohaté vnútorné tragédie. Čechov ale tieto osudy skrýva do banálnych salónnych rozhovorov, čím je pre hercov veľkou výzvou. A v prípade tejto inscenácie myslím, že do značnej miery naplnenou.

S blížícím se koncem letošního akademického roku se také v DISKu blíží závěr sezóny a pomyslného kralování letošních absolventů. Čeká nás Koulení, tedy symbolické odevzdání putovního disku nastupujícímu ročníku, a tím pádem i nástup nových inscenací, herců, režisérů, dramaturgů, scénografů a produkčních do prostoru školního divadla. A protože na Koulení si ještě nějaký ten týden počkáme, šancí vidět první absolventskou inscenaci Ibsenova Peera Gynta v režii Adama Ruta tu do prázdnin ještě pár bude.

Braňo Holiček, student třetího ročníku režie-dramaturgie KALD DAMU, je v této sezóně nadmíru produktivní. Bezmála ihned poté, co na jevišti Studia pražského Studia Ypsilon uvedl svoji bakalářskou klauzuru Tmavomodrý svět (naruby) – viz recenze v předchozím čísle Hybris – a těsně předtím než v divadelní kavárně taktéž pražského Divadla v Dlouhé představil s tamní „slovenskou sekcí“ scénické čtení méně známého textu svého prastrýce Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra, si stihnul odskočit do libereckého Divadla F. X. Šaldy, aby zde inscenoval dramatickou prvotinu Tomáše Dianišky Googling and Fucking.

Pokud jste se vydali v únoru do Krušných hor, mohli jste tam na svahu pod lanovkou potkat první ročník herectví KALD. Nevím, zda jsem za těch dvacet minut na lanovce měl možnost vidět divadelní představení nebo site-specific projekt, ale jednoznačně jsem viděl působivou výstavu.

Jako zázrakem… se z běžného života stává poezie. Básník Jacques Prévert (1900-1977) uměl tuto transformaci provádět brilantně. Myslel a psal v duchu poetického realismu.

Pozvání na pásmo složené ze sto let starých kabaret-ních šansonů, scének a causerií, které současný čtvrtý ročník herectví činoherního divadla DAMU vloni původně připravil jako klauzuru ze zpěvu a jevištní mluvy, nejspíš leckdo odmítne. Pokud se však nenechá odradit libozvučným, ale matoucím názvem Biceps s Lessepsem, dostane se mu řádné porce kratochvilné slovní ekvilib-ristiky, jíž si zpestřovali život zakladatelé českého kabaretního umění Eduard Bass, Jaroslav Hašek, Vlasta Burian, Ferenc Futurista a také a především Jiří Červený. O jeho životních peripetiích i kabaretních angažmá byla popsána přehršel papíru, ovšem že strastiplná cesta Sedmy z hradecké Mansardy přes sál pražského divadla Rokoko do kavárny hotelu Central v Hybernské ulici prozatím skončí na jevišti školní scény Řetízek v Karlově ulici, nejspíše neočekával.

Příjemným paradoxem scénického přednesu Sonetů nesmrtelného Alžbětince je fakt, že této nejproslulejší oslavy mužského přátelství se režijně chopily tři ženy – Regina Szymiková, Markéta Machačíková a Kristýna Čepková. Spolu se studenty 3. ročníku KČD přenesly do prostoru malé učebny výběr těch nejlepších básnických znělek, v překladu Martina Hilského. Právě hlavní téma drtivé většiny sonetů – přátelství mezi muži, které přetrvává, i když krutý svět drtí ideály a vášeň k ženě je trpkým hroznem s příchutí zrady a pomíjivosti, u některých vykladačů Shakespearova díla vyvolalo fádní spekulace o básníkově homosexuální orientaci. Banální a zkreslující, neboť nesmíme zapomínat, že v dobách renesance rytířský vztah mezi dvěma příslušníky neněž-ného pohlaví stál na vrcholu cti. Do extrému dohnaný feminismus však všechny tyto hodnoty degradoval na úroveň minoritní sexuální orientace, což je smutná devíza nejen tohoto hnutí za rovnost pohlaví, ale celkově dnešní doby, která se snaží vznešeně označovat jako první epocha zbavená předsudků.

Skazená mládež, sex, drogy, rocková hudba – to je len zlomok všetkých neduhov, ktorým je vystavovaných päť mladých sestier v malom americkom mestečku. Všetky sú krásne a nedospelé, panensky nedotknuté, plné tú-žob spoznať život a podľalhnúť nevinným nerestiam mladosti. Ich puritánski rodičia to ale vidia inak, a tak sa rozhodnú ich čistotu zamknúť doma na dva zámky a ich krásu zneprístupniť svetu. Zo strachu zo všetkého živé-ho aj neživého im zapnú aj tú najposlednejšiu gombičku na blúzke úplne pri krku – práve tam končia zvrhlé po-hľady a nekalé úmysly ich rovesníkov. Veď doma majú predsa dosť lásky (vraj), lenže kto hľadá počas dospievania útočisko v náručí rodičov? Sociálna paranoja a strikt-ná výchova udusia sestry a vedú k hroznej tragédii – the virgin suicides. Životy ešte nenakusnuté, ukončené vlastnou rukou, túžobne očakávajúce, no nenaplnené.

Tři herci za pletivem ve mně vyvolávali podobné, jen méně bolestivé pocity jako pes, zbytečně zavře-ný v kotci. Psisko většinou ví, že jeho jedinou cestou ke svobodě, doteku či žrádlu je divák na druhé straně kovového ohrazení. Freneticky pobíhá, hopsá, předvá-dí nacvičené kousky, takže zvedá packu do prázdné-ho vzduchu, sedá si, lehá a zase se zvedá a po celou dobu u toho zběsile poštěkává. Máte-li aspoň půl srdce a dvě nohy, krátíte tohle divadlo na minimum, takže se buď řítíte k brance a psa vypouštíte, nebo se ke kotci vůbec nepřibližujete.

Inscenáciu Tmavomodrý svět (Naruby) nazval kolektív autorov ako divadelno-hudobnú revue na motívy života a piesní Jaroslava Ježka. Z výsledného javiskového celku je cítiť počiatočnú fascináciu osobnosťou českého skladateľa, ktorá ale nezostala v štádiu nekritického obdivu. Stala sa len odrazovým mostíkom pre hlbšie „štúdium“ jeho diela a doby, ktoré vytvorili živnú pôdu pre umelecké spracovanie. Režisér Braňo Holiček, študent KALD, má za sebou autorské inscenácie Meeting Point a V sedmém pádu, kde sa snažil kumulovať a spojiť úlohu dramatika a režiséra. S väčším či men-ším úspechom a rezervami sa mu to darilo. Táto jeho bakalárska inscenácia predstavovala však dosť odlišné tvorivé pole.

Pokud vám představa utopického westernového světa budoucnosti zasazeného do ruských reálií přijde bláznivá nebo – řečeno „slušně” – příliš postmoderní, není inscenace Anna určena pro vás. Student čtvrtého ročníku režie činoherního divadla DAMU Adam Rut (který v současnosti pracuje na své absolventské inscenaci Ibsenova Peera Gynta) si totiž pro svou poslední práci před vstupem do DISKu zvolil tragikomický text mladého ruského dramatika Jurije Klavdijeva. Anna je na učebně K332 uváděna v překladu určeném přímo pro toto provedení, a mimo to, že jde bezesporu o dra-maturgický objev, se navíc jedná o její českou premiéru. Hra je relativně krátká (představení trvá cca jednu hodinu) a její konstrukce značně klipovitá, což pramení nejspíš i z Klavdijevovy scénaristické zkušenosti – je totiž mj. spoluautorem ceněného filmového dramatu.

Svět spějící k zániku je v další inscenaci absolvujícího ročníku herectví Katedry alternativního a loutkového divadla nazvané stvoření důležitým rámcem. Tvůrcům se stal východiskem k uvažování o ontologickém počátku světa, o kterém sbírali zaznamenané a původně vyprávěné příběhy. Nepříliš jasnou dramaturgickou selekcí jich nakonec prošlo pouze jedenáct, z nichž každý krom jednoho dostal jevištní podobu. Proloženy jsou nepříliš náročnou, o to efektnější choreografií jednoduchých skupinových tanečků, evokující holešovický muzikál Děti ráje, včetně sborových zpěvů s jednoduchým textem.

Patos. V dnešní době toto slovo vyvolává negativní asociace. Je to vyjádření něčeho směšného, trapného, falešného. Nedivme se, protože v epoše reálného por-nografismu1 se snad o patosu ani jinak mluvit nedá. Není to však záporná devíza tohoto vypjatého projevu emocí a vlastního nitra, ale sebevyjádření blbosti po-čátku tohoto století. Nebo nejen tohoto století?

Výuku herectví na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) zajišťují dvě katedry různého směřování současně. Katedra činoherního divadla (KČD) vzdělává herce, kteří následně působí většinou v ansámblových repertoárových divadlech. To není vždy podmínkou, jistě by se našly i výjimky. V zásadě jde o herce perfektně vybavené tanečními, pěveckými a hlasovými dovednostmi, kteří by měli obstát při umělecké tvorbě hereckých postav na scénách velkých kamenných divadel. Akcent je přitom kladen na dramatické jednání, v jehož řádu herci své postavy tvoří. Druh imaginace, který je u nich rozvíjen, je vázán zejména k tzv. pravidelné dramaturgii – tedy k práci na již hotovém divadelním textu, jehož významy inscenováním zůstávají zpravidla zachovány. Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD) pak kultivuje herecké talenty pro celé spektrum divadelních forem.

Každý banálny muž otupuje a zaťažuje svoje city bremenom svojho trápne nepriestrelného ega a každá banálna žena túto jemnôstku, ktorá je predsa tak (aaach...) mužná, naivne prehliada. Tak keď banálny Kazimír príde o prácu a banálna Karolína len tak mimochodom spomenie, že sa k sebe eventuálne ako partneri nehodia, je prirodzene koniec veľkej lásky. Bezpredmetná pripomienka je pre zlomeného muža ranou pod pás a smrteľnou urážkou, proti ktorej sa bráni ďalšími urážkami. Čo na tom, že sme chceli spolu stráviť život, rozchod je väčšia sranda. Hlavne, keď sme na mníchovskom Oktoberfeste a všade je veľa piva a ľudí a kolotočov a jedla a sladkostí a cirkusantov a kuriev a zbohatlíckych sukničkárov. Tak smelo do toho, zničte sa, deti, dnes máte na to!

Pařížské Théâtre de la Ville v listopadu 2009 slaví třicetiletou spolupráci s Pinou Bausch a jejím souborem Tanztheater Wuppertal, a zároveň se tak uctivě a oficiálně loučí s touto nedávno zesnulou dámou tanečního divadla. Kromě mnohých záznamů inscenací a dokumentů o její tvorbě jsou na programu její dvě přední inscenace – Vollmond (2006) a Masurca Fogo (1998). Každá po sedmi uvedeních, každá beznadějně vyprodaná.