Tento text vznikl na začátku července z iniciativy spolušéfredaktorky Veroniky Drábkové jako její bezprostřednía osobní reakce na performanci NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. Redakce ho chápe jako výzvu k širší diskusi v příštímčísle časopisu

Již od roku 2003 běží na Rádiu 1 podcast, který se věnuje nejnovější filmové tvorbě. Odvážné palce hodnotí snímky, které čerstvě vstoupily do našich kin, a dávají tak posluchačům představu, co od premiérových titulů očekávat. 

Moderátoři Aleš Stuchlý, Vít Schmarc a jejich hosté (např. Kamil Fila, Tomáš Stejskal, Antonín Tesař) přinášejí každý čtvrtek na Radiu Wave 40minutové tsunami bizarních rubrik a novinek nejen z prostředí filmového průmyslu.

Radio Wave je jednou z rozhlasových stanic Českého rozhlasu, která je určená pro mladé a mladě smýšlející posluchače. Produkuje poměrně velké množství pořadů, přičemž některé z nich je možné označit za takzvané guilty pleasures pořady, ze kterých posluchač na jedné straně cítí provinilost, ale na straně druhé také potěšení – jako když například sleduje nechvalně známé reality shows, které jsou v žebříčcích ČSFD v šedé zóně. 

Ano, čtete správně, nejedná se o překlep. Zatímco Lonely Planet nabízí cestovatelské průvodce po celém světě, je Lonely Palette průvodce světem výtvarného umění.

      Takmer okamžite po uzatvorení európskych divadiel, ku ktorému dochádzalo postupne v rôznych časových etapách zhruba od polovice marca, zasypalo medzinárodný internetový priestor nepreberné množstvo digitálnych obrazových záznamov divadelných inscenácií všetkých druhov. Obyvatelia jednotlivých európskych regiónov, odstrihnutí od akéhokoľvek spoločenského života alebo dokonca uväznení v domácich “karanténach” (a to všetko po dobu dlhých týždňov), tak mali možnosť kompenzovať si pravidelný prísun kultúrnych zážitkov sledovaním zverejnených záznamov inscenácií tých najrenomovanejších divadelných tvorcov.

„Sezona končí, ale divadlo se teprve začíná probouzet k životu.“ Zní to buď jako začátek nějaké negativní recenze, nebo jako replika vytržená z nějakého absurdního dramatu. A ejhle! Je to realita. Situace, v níž se ocitla kultura v posledních měsících, je sice výjimečná a pro mnoho lidí i velice nepříjemná, ale jako taková přináší zároveň nové možnosti. O umělecké činnosti během nouzového stavu se dočtete v dalších článcích posledního Hybrisu této sezony, tady se naopak zaměříme na to, co nás čeká teď, během takzvaných divadelních prázdnin.

Orestes je letošní druhou absolventskou inscenací katedry činoherního divadla a zároveň již několikátou inscenací souboru Činohra 16–20. Ten se zformoval v loňském roce ze studentů herectví, režie-dramaturgie, scénografie a produkce a působí od podzimu 2018 v Divadle Kolowrat. V absolventské inscenaci Orestes herce souboru režíroval jeden z hlavních pedagogů ročníku Štěpán Pácl, dramaturgoval přitom student třetího ročníku bakalářského studia Vít Kořínek. Oresta uvedli v překladu Jaroslava Vostrého.

Dalším projektem tzv. open callu Katedry alternativního a loutkového divadla, který se během letošní sezóny nabízí divákům divadla Disk, se stala inscenace Rockets and Bombs - Identity series. Projekt slučuje část anglického a část českého programu KALDu, angličtina se tu mísí s češtinou. Po své identitě pátrají herci Jiří Brnula, Daniel Horečný, Fedir Kis, Lenka Nahodilová a Sai Psyn pod režijním vedením Tinky Avramové. Slíbené hledání a zkoumání identity je bezesporu lákavým tématem, které v umění a v lidském životě obecně nikdy neztratí na aktuálnosti. Na druhou stranu je to i velmi vágní pojem, který sice dobře vypadá na papíře, jenže naplnit ho konkrétní jevištní akcí se v tomto případě ukázalo navýsost problematické. 

Moře klidu začíná scénou, kdy herečka Lenka Nahodilová jištěná lanem zkoumá stav beztíže. Herečka se skokem vymrští do vzduchu a lano ji nad zemí chvíli drží. Tento pohybově náročný akrobatický prvek opakuje tak dlouho, až vidíme, jak se její kůže rosí potem. Výstup přeruší přicházející Šimon Dohnálek jako Neil Armstrong, Jakub Vaverka jako Buzz Aldrin a Daniel Horečný coby Michael Collins. Na zadní stěně se objevuje obraz připomínající měsíční krajinu, který Lenka Nahodilová vytváří živým snímáním podlahy v nakloněném úhlu. Do ticha bzučí vysílačky, kterými se astronauti po celou dobu inscenace dorozumívají. Herci k sobě vysílačky přibližují a následně oddalují. Podle toho jejich bzučení sílí nebo zcela utichá. Sled viděných scén ve mně vyvolává očekávání, že společně s herci budeme objevovat obrazy spojené s tématem Moře klidu a nahlédneme tak Měsíc skrze asociace spojené s tímto vesmírným tělesem.

Když vystoupíte v El Rocío z autobusu, ovane vás horký prašný vzduch. Chvíli po poledni stoupá v srpnu teplota k třiceti šesti stupňům, slunce žhne a stínu je málo. Na písečné silnici se v parném mlžném oparu rýsují bělostné domečky s úzkými zápražími, honáci s córdobskými sombrery vedou na uzdě andaluské koně, osly a muly a zpovzdálí se ozývá střelba. Pokud existuje divoký západ, pak ho hledejte tady, v poutní vesnici El Rocío ležící na břehu doňanských mokřin v jižním Španělsku.

Cesta do zimy roku 1565 a zpět do 21. století

Na Višňový sad v divadle DISK jsem byla velmi zvědavá, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu si lidé mé generace (režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka) právě tuto slavnou Čechovovu tragikomedii zvolí k inscenování. Jak se k ní vztahují a o čem ji dnes chtějí hrát? Jasnou odpověď jsem ale z představení nevyčetla. Byly to spíše jakési opatrné náznaky, přebité značně pietním přístupem k autorovi. Textu chyběl jasnější výklad, který by zodpověděl otázku, proč mladí tvůrci chtěli zinscenovat právě drama o statkářce Raněvské, která se navrací na zadlužené panství a čelí zde jak své promarněné minulosti, tak tragikomické přítomnosti. 

Co je to vlastně medulla? Kromě alba Björk z roku 2004 a starověkých zlatých dolů, jejichž pozůstatky dodnes leží ve španělské provincii León (přesně Las Médulas), bývá tímto termínem v medicínské terminologii označována dřeň. Kostní, ledvinová… Slovo je latinského původu, odvozené z medius, neboli střed, prostředek. O čem může pojednávat inscenace s tímto záhadným názvem? Přistup blíž, milý čtenáři, a ponoř se do světa Medully, království biliónů mikroorganismů. 

Začátkem letošního roku se v DISKu uskutečnila premiéra poslední absolventské inscenace Činohry s názvem Pan Biedermann a žháři. Režisérka Barbora Mašková si jako předlohu vybrala tragikomedii Maxe Frische popisující příběh spořádaného zástupce střední společenské třídy Bohumila Biedermanna, kterému se do dokonalého života pomalu vplíží nevinně se tvářící zlo a usídlí se na půdě. A co na to velitel hasičské jednotky Babička nebo Ferda Mravenec, dokážou katastrofě zabránit?

Student režie Tomáš Loužný svojí absolventskou inscenací v divadle DISK přenáší na jeviště román Egona Hostovského Cizinec hledá byt, který poprvé vyšel už v roce 1947. Témata románu jsou jistě i dnes aktuální, ať už jde o neporozumění mezi lidmi, hledání domova a jistoty, touhu po klidu. Nicméně Loužný se spolu s dramaturgyní Kateřinou Slezákovou věnuje jen potížím okolo hledání bydlení. Je sice pravda, že dnes je pro mladé lidi zvláště ve velkých městech téměř nemožné jakýkoliv byt sehnat, ale je takové zjednodušení vůči předloze fér?

Dziwny jest ten świat, tak znělo motto letošního ročníku soutěžního divadelního festivalu Boska Komedia, který se už od roku 2008 koná každý prosinec v Krakově. Inscenace, které jsou zařazeny do programu, nejsou vybírány podle zvláštního dramaturgického klíče. Boska Komedia je totiž showcase, což znamená, že je zde prezentováno to nejzajímavější, co se v loňském roce v polském divadelním světě událo. A podle představení, které jsem měl možnost vidět, můžu potvrdit, že polský divadelní svět skutečně divný je. Někdy ve velmi dobrém, někdy v poněkud horším smyslu.