V zimním semestru jsem se zúčastnila workshopu japonského divadla kjógen, který probíhal na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Vedla jej Naoko Aoki, která vystudovala na Univerzitě Kejó v Japonsku. Tématem její magisterské diplomové práce bylo myšlení v českém loutkovém divadle. Od října 2007 je studentkou na KALDu, kde píše disertační práci s názvem Struktura loutkového divadla a japonská estetika. V rámci této práce připravuje inscenaci zdramatizovaného románu Samuela Becketta Murphy, která by měla být vytvořena pomocí principů divadla kjógen, kterému se učila u rodiny Ókury v létě 2011. A tak účastníci workshopu dostali nabídku podílet se herecky na připravovaném díle.

Film slavného maďarského režiséra Bély Tarra svou mírou beznaděje představuje dílo, u kterého můžou zůstat až do konce snad jen lidé pevných nervů. Pomalým tempem a nedějovostí snímek vzbuzuje pocit nekonečného trvání, které ale velmi efektně dokládá autorův záměr představit svět plný marných bojů a vnitřní prázdnoty.

Mám rád sobotní šichty, denní i noční. V sobotu je klid. Žádné dělnické vlaky ani haranti do škol.“ - vůbec první slova Aloise Nebela. „Pronesl“ je roku 2003 prostřednictvím komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99. A v dalších dvou dílech trilogie toho Nebel, nejen o sobě, odvyprávěl ještě mnoho. O dva roky později udělal svůj první pohyb - v Činoherním studiu pod režijním vedením Natálie Deákové1 . Uplynulo dalších šest let a Alois Nebel vstoupil i na filmové plátno...

Nebojím se označit komiks za „dokonalé médium“. Ano. Dokonalé. Přejímá totiž „to nejlepší“ z výtvarného umění i literatury, a zároveň (na rozdíl třeba od filmu či animace) podstatně více práce nechává na čtenáři, tedy dává více prostoru jeho vlastní představivosti. Jak uvedl McCloud ve svém komiksu o komiksu1 : „Zabít někoho mezi dvěma panely, to znamená, odsoudit ho k tisíci smrtí.“ Co se totiž odehrává ve škarpě2 , si každý čtenář domýšlí sám. Pokud první políčko naznačuje ruku s nožem a druhé odhaluje mrtvé tělo, existuje nekoneč- né množství představ o tom, co se stalo. Jistěže stejný- mi možnostmi disponuje filmový střih, nicméně komiks s tímto principem pracuje v mnohem větší míře

Pan Jezevec žije v poklidu ve své noře a sní si o lepším životě. Životě, který by byl plný umění, životě, který by byl plný divadla. Po nocích se při svitu svíček učí Cyranovy monology, protože kdo jiný by byl podobnější jezevci s dlouhým čumáčkem? Vždyť přece každý ví, že: „velký nos velkého ducha značí!“ Atak začíná pouť Pana Jezevce nejenom za štěstím, ale především za jeho velkým snem stát se hercem.

Problém dnešného Grécka tesne pred štátnym bankrotom a záchranného kolesa v podobe e-valu už niekoľko mesiacov neopúšťa stránky novín, televízne a internetové spravodajstvo a diskusie. Koniec koncov, na Slovensku kvôli tomu padla vláda. Zodpovedným je Richard Sulík, zakladateľ pravicovo-liberálnej strany Sloboda a Solidarita a už bývalý predseda Národnej rady SR. Sulík a jeho strana odmietli podporiť účasť Slovenska na eurovale a vláda Ivety Radičovej stratila dôveru. Je právom euroskeptikov i eurooptimistov vnímať Richarda Sulíka a/ ako hrdinu, ktorý si stál za názorom alebo b/ ako vyvrheľa, ktorý má všetko na svedomí. Z divadelnohistorického pohľadu by mohla byť zaujímavou celková štruktúra tejto európskej politickej a ekonomickej (nedivadelnej) tragédie.

připomenutí a oživení Sanforda Meisnera na Rose Bruford College, Londýn, 5. listopadu 2011      

napsala: Olga Ryabets, přeložila Pavlína Pacáková

Fotografie od svého vzniku vyvolala už mnoho sporů. Danielu Girardinovi a Christianu Pirkerovi, kurátorům výstavy Kontroverze, Právní a etická historie fotografie, kterou jsme mohli vidět v Rudolfinu, se podařilo ukázat některé z nich. Nešlo o to, hodnotit uměleckou kvalitu vystavených děl, ale spíše se zamyslet nad tím, jaký měla a mají společenský dopad. Na výstavě jsem se setkala se snímky, u kterých bylo hned jasné, jaký spor vzbudily. Ale nacházely se tam i takové, u kterých jsem to na první pohled neviděla. Proto byly k dispozici objasňující texty. Ty si každý návštěvník mohl vzít domů v podobě letáč-ků a udělat si tak svou vlastní knížečku fotografických kontroverzí.

Pri stláčaní kľučky na dverách expozície Kontroverze sa mi v mysli stále vynára úvodné decentné upozornenie, že vystavované fotografie nie sú vhodné pre slabšie ná-tury. Pripravujem sa teda na najhoršie a rozmýšľam, či vôbec patrím do kategórie silných žalúdkov a mám tu čo robiť. Na moje počudovanie sú však výstavné siene plné prívetivých tvárí, úsmevov či dokonca rodičov s ma-lými deťmi. Viac ako fotografie ma začínajú fascinovať tváre a správanie okolostojacich zvedavcov. Bez debaty sú všetci tu prítomní silné žalúdky. Nik neomdlieva, ni-komu sa netisnú slzy do očí, nik nechodí so zatajeným dychom. V konečnom dôsledku to vyzerá tak, že najväč-šou kontroverziou Kontroverze je návštevník a jeho re-zervovaný prístup.

Zrada obrazů je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších obrazů moderního malířství počátku dvacátého století. Na plátně je vidět velmi realistická malba obyčejné dýmky a pod ní nápis „Toto není dýmka“. Z pohledu sé-miotiky se jedná o dva protichůdné znaky. Jeden popírá druhý: zobrazená dýmka je negována slovním popisem. Anebo naopak? Hra se slovem nebo názvy obrazů je vůbec velmi charakteristická pro Magrittovu tvorbu. A pro sémiotiku velmi zajímavá.

V pátek 11. března se v Disku konala repríza insce-nace KALD hamlet (s malým h), kterou následovala DISK-USE. Některé momenty představení a diskuze mě přivedly k hlubšímu zamyšlení nad vztahem divadla a historie.

Filmový režisér Otakar Vávra oslavil 28. února tohoto roku svoje sté narozeniny. Kontroverzní postava naší kul-tury se v souvislosti se svým životním jubileem na krát-ký čas znovu dostala do centra pozornosti tzv. „kritické veřejnosti“.

V Pardubicích se v březnu odehrál již XI. GRAND Festival smíchu. Repertoár sedmidenního festivalu nabídl divákům osmnáct přestavení provedených profesionálními soubory z celé České republiky, z nichž sedm inscenací se podrobilo ostrému oku odborné a studentské poroty stejně jako i diváků.

Německých neuzříte frašek, kde tančí ďábel, smrt a šašek: karneval je vám přichystán.¹ 

Představte si město, do jehož ulic se na tři dny v roce vylije paralelní struktura. Na tři dny se ulice promění v dějiště svátku výjimky, v dějiště karnevalu. Jedná se o největší karneval Švýcarska a zároveň jediný protestantský karneval na světě. Čekáte-li karneval jako dobu obrácení světa, veselí, opilosti a obscénnosti (tak jak karnevalovou kulturu popisuje třeba Bachtin), budete zklamáni, anebo příjemně překvapeni. Ano, převrácení světa platí, veselí též, ale na opilce, taneční bujarost či obscénnosti nenarazíte. To, co se před vámi rozevírá, je projev ohromné kulturnosti, společenství, satiry a radostnosti. Živý, kolektivní a aktuální společenský rituál, který má zároveň jakýsi vážný, velmi respektovaný nádech.

Většina škol dnes slouží jako instituce zabíjení myslí, jako instituce výcviku plně disciplinovaných, dobře fungujících, užitečných a konformních lidí-strojů. Základem „vzdělání“ není malé zvídavé děti připravit na život, naučit je kriticky přemýšlet, osobitě tvořit, eticky činit či jim umožnit rozvíjet se podle jejich osobních preferencí, zájmů a cílů, nýbrž jim vštípit řád, jenž jedinečnost individuality všemožným způsobem potlačuje a naopak vytváří dojem, že takový řád je úplně v pořádku a snad i jediný možný.

Koncem listopadu minulého roku jsem navštívil Vídeň. Byla to má první návštěva města s tak obdivuhodnou kulturní nabídkou. A ta svou rozmanitostí daleko pře-sahuje Prahu. Z bohaté nabídky jsem si šalamounsky vybral místa, na kterých spočívá tradice vídeňského divadelnictví: Státní operu a Burgtheater.

Fakt, že tvár je vyjadrením základného vzťahu tela a duše, by mal byť základnou poučkou všetkých diva-delníkov. Samotná existencia divadelnej masky a jej štandardná typológia je toho viac než jasným dôka-zom. Kniha Josefa Vinařa Hercova tvár I.¹, ktorá vyšla koncom minulého roka v slovenskom preklade, sa snaží tento vzťah osvetliť a sprístupniť, premostiť výskum fyziognomiky tváre s divadelnou praxou.

O problematike definovania a stanovenia princípov umeleckého výskumu, respektíve vedeckého výskumu, ktorý sa dotýka alebo čerpá z umenia, sa v širšom čes-koslovenskom kontexte hovorí pomerne málo, väčšinou ide o debaty za zatvorenými dverami, či v rámci rôznych sympózií a konferencií ¹. Z veľkej časti ide o záležitosť umeleckých vysokých škôl či umenovedných inštitúcií. Sú to miesta, kde sa táto téma dostáva do centra po-zornosti, a spolu s ňou i fakt, že stav ani podmienky pre rozvoj výskumu v umení nie sú ideálne.

Žijeme ve světě soutěží. Snad každý z nás již nějakou vyhrál, třebaže tomu bylo naposledy v dětství. Prochá-zejíce životem, vidíme, jak se nám oblíbená hra mění v nepochopitelný labyrint. Proč? Jedny z prvních pouček, které dostaneme, jsou pravidla, jak svou oblíbenou hru hrát. Za jakých podmínek je možné se jí zúčastnit a co musím splnit, aby vítězství bylo mé. Kdo nesplní podmínky, nemá šanci vyhrát. Kdo poruší pravidla, vy-padne ze hry. Jak snadné!

V hledišti malého sálu kina Světozor sedí osm diváků. Stmívá se a těchto osm diváků je přizváno k čarovné hře vlastní představivosti v režii Davida Jařaba. Pro-mítá se film HLAVA-RUCE-SRDCE. Je to skutečná hra, každý, kdo upíná svůj zrak na plátno, na ni musí při-stoupit. Teprve pak bude schopen pochopit. Spíše než co jiného ale divák vždy pochopí vlastní příběh. Jestli je shodný s příběhem Jařabovým, se zdá být téměř lhostejno.