Společností na jaře letošního roku zarezonovalo téma podfinancovanosti akademických pracovníků a pracovnic humanitních oborů. V reakci proběhly i diskuse ohledně fungování systému finanční podpory uměleckých oborů včetně kulturní publicisticky – vznikla iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš a na začátku června proběhl protest pracujících v kultuře. Mezi zranitelné patří i prekarizovaní tvůrci v nezávislých divadlech a kulturní žurnalisté. Nejen o finančních podmínkách tvorby v nezávislém divadle a kondici divadelní kritiky jsme si povídali s divadelní kritičkou Barborou Etlíkovou.

Studentka doktorského programu na Katedře autorské tvorby a pedagogiky (KATaP) Maryana Kozak střídá ve svém životě mnoho rolí. Jak sama říká, cestuje si galaxiemi divadelního a filmového světa, kde zkouší různé „posty“, a věnuje se také lektorství tajemnem opředené disciplíny a hlavního předmětu katedry – Dialogického jednání s vnitřním partnerem. V rozhovoru mluví velmi otevřeně o průběhu svých studií nejen během lockdownu, odtajňuje „Dialogické“ i to, co se v nejvyšších patrech školy děje. Pojmenovává některé problémy, které ji během nekončícího uměleckého etablování se na školní i mimoškolní půdě potkávají. Kromě toho také čtenářům nabízí skrze své letité a zahraniční zkušenosti praktické návody, jak některým krizím – i v reálném světě – předejít, nebo jak se jim postavit. Navíc jako Ukrajinka žijící od osmi let v České republice má k současným krizím rozhodně co říct!

Původní autorské projekty, jako je Instalace izolace aktuálního činoherního souboru v DISKu, nejsou ojedinělé. Před čtyřmi lety zakončil své studium činoherní režie Adam Skala inscenací Žranice, na které spolupracoval s dramaturgyní Kamilou Hrbcovou. Text Žranice je z velké části inspirován dramatem Egona Bondyho Ministryně výživy a filmem Marca Ferreriho Velká žranice. Jako absolvent DAMU se rozpovídal o svém studiu, tvorbě a názoru na divadlo.

Rozhovor se zástupci iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET na FAMU, která původně vznikla na DAMU, studentkami Katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU Hermínou Peričovou, Adélou Škvrnovou a Ráchel Absolonovou o tom, jak odlišné podmínky panují na obou fakultách AMU. Jak iniciátorky hodnotí svoji předlohu z DAMU a vydají se v jejích šlépějích, nebo zvolí odlišný přístup? Přinesla ombudsmanka na FAMU zlepšení společenského klimatu? Jaké prostředky nabídla pro nakládání s podobnými kauzami na fakultě?  Nápad založit NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET na FAMU vznikl jeden večer při setkání v Ponrepu. Impulzem byl především návrat do školy z distanční výuky a nutnost opět naživo potkávat studenty i pedagogy, o nichž věděly, že jejich chování je problematické. 

Na Šimona Krupu a jeho herecké postavy jsem dlouho jezdila do Ostravy. Po několika letech angažmá v Komorní scéně Aréna míří přímo do Zlaté kapličky. Praha mu však není neznámým městem. Studoval na DAMU a v Praze pobýval třeba i díky inscenaci Klaunovy názory, jež měla na konci letošního března derniéru. Nejen Hans Schnier, jehož Šimon Krupa ztvárnil právě v této inscenaci, pro mě byl inspirací při kladení otázek.

Rozhovor s novým děkanem DAMU Karlem Františkem Tománkem v souvislosti s vystoupením iniciativy NE!MUSÍŠTOVYDRŽET a především o koncepci fakulty pod jeho vedením v době postcovidové.

Rozhovor s mistrem zvuku a majitelem zvukového Studia Virtual Pavlem Dvořákem o proměně dabingu v průběhu několika let, o překladatelských záludnostech a o problémech, kterým musí dabingová studia čelit.

Rozhovor s Janou Machalíkovou.

Rozhovor s Martinou Schlegelovou.

Doba karantény mě přesunula na pár týdnů z hlavního města do rodných Českých Budějovic.
Opatření spojené s koronavirovou krizí nepřineslo však pouze zdánlivý klid na oblasti, ale i zvláštní bezčasí bez divadla. Čeká nás však léto, se kterým přichází i vidina letních scén. Nikoliv však v Českém Krumlově. Zrušení sezóny na Otáčivém hledišti nepřekvapilo pouze nás Jihočechy, ale zaskočilo i diváky, kteří se na „naše otáčko“ sjíždějí z celé republiky. Umělecká šéfka činohry Jihočeského divadla Martina Schlegelová odpovídala nejen na otázky spojené s rozhodnutím zrušit program českokrumlovské letní scény. Prvotní smutná zpráva se ale nyní, díky jejím odpovědím, zdá být jako možnost točnu obrodit.

Rozhovor s Kateřinou Jungovou

Jak může divadlo zasáhnout do života člověka bez domova? Čím se liší práce profesionálního divadelního souboru a spolku žen bez domova? V rozhovoru s režisérkou a terapeutkou Kateřinou Jungovou se podíváme „ven z divadla“, do ulic, směrem k sociálnímu přesahu. Představíme projekty, které lidem bez domova nabízejí práci i možnost otevřeně mluvit o svých zkušenostech.  

Ačkoli se tím zvlášť nechlubí, má herečka Ivana Uhlířová z posledních let bohaté zkušenosti s německojazyčným divadelním prostředím. Účinkovala v inscenacích curyšského Schauspielhausu, na Wiener Festowochen, v německém Theater Bremen a mnichovských Kammerspiele. Také proto se ukázala být v kontextu čísla pozastavujícího se nad naší poslední zkušeností s německým divadlem příhodným zvěstovatelem. Zatímco zachraňovala svou dceru Lotu před nástrahami elevace Studia Řetízek, vysvětlovala mi, jaké je přemýšlet na jevišti v němčině, proč nechce být v ďolíku králem a kde je začátek chobotnice. Přitom se neustále spiklenecky pousmívala: „No jsem zvědavá, jak to tam, Eliško, napíšeš.“ 

anketa

Rozhovor s Ladislavem Heryánem.

Jan Klata se narodil v roce 1973 ve Varšavě, kde začal v 90. letech studovat divadelní režii. Po dvou letech odešel studia dokončit na akademii do Krakova, aby se zde mohl učit pod vedením Krystiana Lupy. Mezi lety 2013 a 2017 byl ředitelem Stareho Teatru v Krakově. V současné době režíruje po celé Evropě. V Praze hostoval v Divadle pod Palmovkou, kde připravil inscenace Něco za něco (premiéra 27. 1. 2018) a Faust (premiéra 2. 3. 2019). V posledních dvou měsících pracoval na inscenaci Fyzikové ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (premiéra 1. 6. 2019) a právě tam ho odchytil náš externí spolupracovník Matej Synák, student dramaturgie na VŠMU. V útulné kavárně v centru města tak vznikl následující rozhovor, díky kterému se můžeme konfrontovat mimo jiné s Klatovými názory na kritiky nebo politickou angažovanost v divadle. 

Jakub Čermák absolvoval bakalářské studium režie na FAMU, odjel na stáž do Düsseldorfu a po návratu pokračoval režií na DAMU. V roce 2004 založil společně s Martinem Falářem soubor Depresivní děti touží po penězích, který dodnes vede. V roce 2014 stál u vzniku nezávislého divadla Venuše ve Švehlovce, v němž zastává roli dramaturga hlavního programu. Společně jsme se bavili nejen o jeho pohledu na divadlo, diváka a práci s neherci, ale také o stále aktuálním tématu: Jak tvůrci vnímají kritiku?

Vladimír Morávek se narodil 9. 4. 1965 v Moravském Krumlově, ale brzy nato se s rodinou přestěhoval do Bruntálu, kde vystudoval gymnázium. Po jeho dokončení se přihlásil na brněnskou JAMU, kam byl, i přes svou do té doby nepatrnou zkušenost s divadlem, přijat a následně zde vystudoval režii. Po absolutoriu nastoupil do Divadla na provázku, kde bylo jeho hlavním úkolem vzkřísit amatérský soubor přidružený k tomuto divadlu – tzv. Dětské studio DHNP. Mezi lety 1996–2005 zastával funkci uměleckého šéfa v Klicperově divadle v Hradci Králové, které se během jeho éry stalo čtyřikrát Divadlem roku. Poté se navrátil do brněnské „Husy“, v níž do konce roku 2017 působil jako umělecký šéf. Spolu jsme si povídali o jeho vztahu k divadlu, hercům, divákům, ale i divadelním kritikům…   

Tomáš Dianiška je herec a režisér, který ve volném čase píše hry, nedodržuje deadliny a vychovává syna. Vystudoval herectví na DAMU, následně získal angažmá v Liberci a založil undergroundové divadlo F. X. Kalby, kde se projevil jeho osobitý styl psaní a režírování. Že specifická dianiškovina nesmí chybět v žádném divadle, pochopili brzy nejen v Liberci, ale také v Ostravě a Praze, a to především v Divadle Pod Palmovkou, kde Tomáš získal v roce 2014 stálé angažmá a začal úzce spolupracovat se studiem PalmOFF. A právě v divadle Pod Palmovkou se s vysokým Talentem roku 2017 potkávám a pouštíme se do rozhovoru o ostravských Transkách, bodech, vteřinách, Bezrukém Frantíkovi a o tom, jak je zábavné nechat vyrůstat dítě. 

Vladimira jsem poprvé viděla v roce 2013 na Wolkrově Prostějově, kde vystupoval v kategorii recitátorů a odkud mně a mým přátelům asi navždy utkvěl v paměti. Ne že bychom si pamatovali, jaký přesně přednášel text a jestli byl jeho autorem on sám nebo někdo jiný. Nemůžeme zapomenout jinakost, s jakou Vladimir text interpretoval. Ačkoliv už nemáme ponětí, jaký byl kontext celého výstupu, dodnes vzpomínáme na slovo ‚jahody‘ šeptané s Vladimirovým ukrajinsko-hebrejským přízvukem a na to, jak nám ‚jachody‘ nabízel ze sevřených dlaní v přítmí prostějovského divadla. Vybavuje se nám ono setkání s podivností v tom nejsprávnějším slova smyslu. S podivností, která člověku evokuje Twin Peaks a dává mu svým prostřednictvím nahlédnout do potemnělých stránek sebe samého.

Studenti Katedry nonverbálního divadla z HAMU se učí během studia zobrazovat svět pomocí svého těla. Naštěstí pro mě i pro vás jsou to velmi sdílní lidé i skrze slovo. Odpovědi Barbory Nechanické (3. ročník bakalářského studia) a Františka Jíchy (2. ročník bakalářského studia) nám dávají možnost nahlédnout na tento obor pohledem těch, kteří ho vytvářejí.

Režisérské duo Lukáš Brychta a Štěpán Tretiag s dramaturgyní Kateřinou Součkovou tvoří inscenační tým zaměřující se na imerzivní divadlo. Tento typ divadla je specifický volným pohybem diváků po scénickém prostoru, ve kterém se odehrává paralelně více scén. Divák tudíž nemůže vidět všechno, vybírá si, do jaké místnosti se podívá, a stává se aktivním spolutvůrcem představení.