Web nadivadlo.blogspot.cz se těší čím dál tím větší popularitě. Jedná se o blog, na který přispívají kritické a teatrologické špičky svými bezprostředními dojmy z představení. Server se postupně stal jakousi uzavřenou komunitou, kde probíhají třaskavé diskuze o kvalitě různých inscenací a o stavu současné české divadelní kultury vůbec. 

V posledních několika letech se ve velkých kamenných divadlech rozmáhá trend pevné pracovní doby uvaděček. To v praxi znamená, že jsou zřejmě placené přesně do ukončení inscenace. Potlesk nepotlesk, jakmile se zatáhne opona, jde se domů. 

Prajme si niečo!

Vyhodíš ho dveřmi, vrátí se ti oknem… Jak si jistě mnozí z vás všimli, do centra města se vrátilo pouliční umění. Vzhledem k poloze naší alma mater mu nelze uniknout, obzvlášť když je přímo před DISKafé tak pěkný plácek, který je v porovnání s okolními dokonce i poměrně prostorný. Povolení vešlo v platnost prvního března; tím dnem se spustil tzv. zkušební rok, během kterého mohou všelijací umělci bavit (a samozřejmě i kasírovat) kolemjdoucí turisty.

Ve světě jedniček a nul vznikl nový prostor, blog, s výmluvným názvem NADIVADLO a ještě výmluvnějším podtitulem naše pohledy NA DIVADLO. O čí pohledy vlastně jde?

O tom, že existují aktivity s divadlem úzce spjaté, které nejsou příliš reflektované, všichni dobře víme. Ale má otázka zní, proč s tímto faktem není nikdo schopen něco udělat? V září jsem navštívila Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Tedy místo, kde se divadelníci mohli v krátké době seznámit s tím nejlepším, co bylo pro rozhlas v posledním roce natočeno.

Jak jinak prožít nedělní ráno - rozpustná káva pochybného složení, cigareta, která „může způsobit pomalou a bolestivou smrt“ a lov, který způsobí smrt nebohému králíčkovi Azuritovi nebo kolouškovi Bambimu... Ovšemže pouze ve virtuálním světě.

V nakladatelství Jan Melvil Publishing, které se honosí podtitulem „Knihy, které změní život“, vyšla na začátku října kniha Kraď jako umělec od Austina Kleona. Malý čtvercový paperback o sto šedesáti stránkách, s bílými rukou napsanými nápisy, vám život určitě nijak radikálně nezmění. Naučí vás ale poměrně sofistikovaně krást nápady tak, abyste minimálně při svém uměleckém zápalu vypadali (před ostatními) dobře. S trochou štěstí i geniálně a originálně.

Když Brigitte Gauthier analyzuje poetiku choreografií Piny Bausch, soustředí se především na její dialogičnost, která podle ní pramení ze snahy o nalezení těžiště nikoli tradičně v sobě, ale naopak v druhých tanečnících.

„Slabosť toho druhého je najlepším stimulom pre tvorivú prácu!“

„Přidáte-li do hlediště nultou řadu, vězte, že mezi diváky zavládne chaos ještě před představením. (Divadlo v Celetné 3. 4. 2012)“ 

„Záblesk života na hřbitově. Za zády vážených diváků režisér “vyřvává” podporu svým hercům, s dvojkou bílého, nonšalantně opřený o zlatý sloup.“

„Horší než špatná inscenace je špatná pověst inscenace.“

„Každý má svou pravdu, jenom po kritikovi se vyžaduje pravda všeobecná.“ 

„Život je jako jízda vlakem. Když se díváte před sebe do dáli, vidíte, kolik toho máte ještě před sebou a cítíte, že času je dost, ale pohled z okna do strany ukazuje pravý opak.“

Za 4 mesiace v Prahe som standing ovation zažila len raz, aj to na zahraničnom predstavení. Zatiaľ čo v Bratislave a na Slovensku vôbec standing ovation nie je už ani štandardom, ale priam povinnosťou. Spoločenskou povinnosťou.

... stojí na bezdůvodně charakterním muži.

... nemusí byť vždy Tragédiou!

Dojem z Ma dame: Nejen ptáci odlétají do teplých krajin.

Různí režiséři používají různé prostředky k dosažení různých výsledků. Někteří herce vytvarují zlehka jako turecký med, jiní z něho umlátí máslo. Někteří herce diplomaticky dovedou tam, kam chtějí, aniž by si to uvědomil, jiní prostě hrají šachy a postaví figurku na E5. Co režisér, to metoda. Co herec, to reakce. Minulý rok jsem se zúčastnila dvou různých zahraničních stáží. Nejprve jsem strávila jeden semestr na pařížské Sorbonně a potom jeden měsíc na varšavské Akademii teatralne. Obě tyto zkušenosti se v něčem prolínají. Herci v obou případech měli ve společnosti poměrně vysoké postavení a brali se dost vážně. Zatímco ve Varšavě jsme narazili na to, že si herci nechtěli kousnout neoloupané mrkve, Francouz zase potřeboval každou půlhodinu pauzu.