Skip to main content
Hybris 43
Časopis DAMU pro kritiku a divadlo
vybrat číslo
všechna čísla
#43
#42
#41
#40
#39
#38
#37
#36
#35
#34
#33
#32
#31
#30
#30
#29
#28
#27
#26
#25
#24
#23
#22
#21
#20
#19
#18
#17
#16
#15
#14
#13
#12
#11
#10
#9
#8
#7
#6
#5
#4
#3
#2
#1
editorial / recenze / reflexe / rozhovory / tvorba / aktuality
autoři / archiv
redakční rada / kontakt
vybrat číslo
všechna čísla
#43
#42
#41
#40
#39
#38
#37
#36
#35
#34
#33
#32
#31
#30
#30
#29
#28
#27
#26
#25
#24
#23
#22
#21
#20
#19
#18
#17
#16
#15
#14
#13
#12
#11
#10
#9
#8
#7
#6
#5
#4
#3
#2
#1
editorial
recenze
reflexe
rozhovory
tvorba
aktuality
#43 EDITORIAL Barbora Sedláková

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

nové, čtyřicáté třetí číslo Hybrisu má podtitul Kritika kritiky.

editorial #43 / 2023
SPRAVEDLIVÍ JAKO HLAS MLADÉ GENERACE Ema Šlechtová

Pro jakoukoliv mladou generaci je příznačné, že má potřebu se zabývat hypotetickými otázkami morálky. Skrze takové úvahy si mladí definují vlastní postoj ke světu a rozhodují se, co považují za správné či nesprávné. V dnešní době, kdy církev nebo ideologie přestávají být nezpochybnitelnou autoritou, se svoboda jednotlivce značně rozšiřuje a problematizuje.

recenze #43 / 2023
ČAS STÍRÁ CHUŤ VÁLKY Oleksandra Titarova

RAF je západoněmecká ultralevicová teroristická skupina založená na konci 60. let 20. století. Stejný název má také letectvo Velké Británie. А RAF RAF RAF je inscenace studentů KALDu v režii Emila Rothermela a Antonie Formanové a v dramaturgii Aljoši Lovriće Krapeže. Jak se jim podařilo dvě zcela odlišné organizace se stejným názvem propojit? A jaký vizuál pro tohle spojení zvolili? 

recenze #43 / 2023
SEX! A TEĎ, KDYŽ JSEM UPOUTALA VAŠI POZORNOST… Natálie Bulvasová

Když hned říznu do masa, aby na ten kočičí krk vyteklo trochu krve, napíšu, že inscenace Krev na krku kočky má dost chyb. Postrádá dynamiku, výstupy se s přibývajícím časem okoukají a sdělení o odpornosti společnosti se vyjasní po pár minutách. A hlavně neoplývá zřetelným tématem, jen naťukává mnoho motivů. Důvod jejího uvedení se zřejmě nachází v tom, že je v některých situacích až fyzicky nepříjemné ji sledovat. Ozývají se dráždivé zvuky, explicitní výjevy jdou za hranu. V divadle DISK nám tak současný čtvrtý ročník činoherního herectví a tvůrčí tým pod vedením režisérky Kláry Vosecké a dramaturga Róberta Štefančíka umožňuje prozkoumat své divácké prožitky.

recenze #43 / 2023
DIVADLO PRO ZPRUZELÉ PUBERŤÁKY, KTEŘÍ NEMAJÍ RÁDI DIVADLO A POŘÁD JENOM ČUMÍ DO MOBILU Barbora Sedláková

Divadlo pro náctileté, inscenace pro puberťáky, představení, která možná rozhodují o tom, zda si jedinec vybuduje vztah (nejen) k divadelnímu umění. Osobně považuji právě tuhle disciplínu za nejtěžší, nejméně prozkoumanou a velmi podceňovanou.

recenze #43 / 2023
POD VLIVEM Oleksandra Titarova

Dodnes žijeme pod mrakem propagandy, kterou už nevnímáme jako propagandu, ale jako životní normu. Zakořeněné myšlenky stále bují na ulicích, v kultuře, na diskusích…

reflexe #43 / 2023
COPAK JE TO ZA DIVÁKA ANEB PASIVITA V DIVADLE Natálie Bulvasová

Erika Fischer-Lichte ve své studii The Art of Spectatorship píše, že diváctví je svého druhu umění. Divadelní událost totiž vzniká až skrze interakci diváků a herců, kteří se spolu nacházejí v jednom čase a prostoru.

reflexe #43 / 2023
JEDNOTNÉ ČÍSLO JAKO VÝDOBYTEK DOBY MODERNÍ Barbora Sedláková

Nová a dost možná poslední kniha francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, s názvem Zničit (Anéantir) začíná na podzim, vypráví ale i o čase vánočním a lednové prezidentské volbě, což je situace téměř totožná s tou, v níž jsem nacházela já, když jsem vzala knihu do ruky. O románu se v médiích píše jako o nejpozitivnějším a nejmilejším textu francouzského kontroverzního autora. Typické erotické scény chybí, příliš se nevěnuje ani popisům zoufale osamělých večerů, které jeho mužské postavy tráví popíjením, posedáváním po pokojích, restauracích nebo hotelích, tak trochu koketujíce se sebevraždou, většinou ale končíce u cynicko-intelektuálních tezí a úvah. Zničit je především příběh intimního znovunalézání lásky, vyrovnávání se s rodinným traumatem a hledání smyslu v době, kdy se může zdát, že život začíná končit.

reflexe #43 / 2023
TRAMVAJOVÉ ROZHRANÍ Alexandra Ratajová

Na malém háčku se houpe tenoučký plastový pytlík. Jeho objem naplňuje obsah. Obsahem jsou – tři rohlíky, pravděpodobně paštika Májka, pravděpodobně sýr parenica. Těsně pod pytlíkem stojí na drážkované šedo-černé podlaze velká zelená PETka ochucené mattonky. Sleduje skrz staré sklo, které vypadá jako plast a asi taky plast je, jak se plastová lahev mírně kinklá a odhaduje, jestli má šanci spadnout. Ale co ona o tom ví, jestli taková plastová mattonka s příchutí pomeranče může spadnout nebo ne. Zatímco on to určitě ví a určitě má přesně vyměřené, kam ji postavit a kolik musí být upito, aby zůstala stabilní.

tvorba #43 / 2023
#42 EDITORIAL Barbora Sedláková

Milá čtenářko, milý čtenáři,

vítá tě virtuální Hybris!

editorial #42 / 2022
A BUDOUCNOST? Barbora Sedláková

Nahý Harlekýn mezi kontejnery a popelnicemi. Scéna odkazující na holé parkoviště u supermarketu. Jenom beton, plast a barevné automobilové konstrukce. Město zachvátil mor. Autority leží v hromadných hrobech, přeživší se oddávají alkoholu.

recenze #42 / 2022
JÁ FAKT NEVÍM Jakub Liška

Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.

recenze #42 / 2022
KOČKA NA KOLEJÍCH JAKO ÓDA NA LÁSKU Tereza Stejskalová

Bylo to krásný! Moc se mi to líbilo! Byli vážně úžasní! Ten konec, ten konec mě dostal! – Jedny z mnoha ohlasů, které se ozývaly ve foyer Disku po skončení představení (jediné reprízy 9. 4.) Kočky na kolejích islandského režiséra Adolfa Smári Unnarssona, studenta magisterského programu režie katedry činoherního divadla. Bylo to pohlazení, znělo v mé hlavě.

recenze #42 / 2022
O SEBEVRAŽDĚ S LEHKÝM ÚSMĚVEM Veronika Drábková

Úvahy nad smrtelností a vlastním místem ve světě patří k mladému věku. Stejně jako polemika, zda svět stojí za to, aby v něm člověk setrval. Tyto existenční otázky zpracovaly do scénického tvaru dramaturgyně Krista Nebeská a režisérka Kateřina Volánková. Propojily fragmenty pěti textů z díla Virginie Woolf, Sylvie Plath a Sarah Kane do sugestivních scén a promyšleného celku. Inscenace nemá lineární příběh. Střídají se obrazy, které spolu zdánlivě nesouvisejí, ale dramatická struktura drží pohromadě díky postupnému odhalování souvislostí a tématu.

recenze #42 / 2022
PO CELOU DOBU PŘEDSTAVENÍ PLÁŽ PROBÍHÁ PŘEDSTAVENÍ PLÁŽ Marek Linhart

Jaké věci si asociujeme, když někdo řekne slovo „pláž“?  Za mě je to v tomto pořadí: písek, moře, palmy, mušle, osuška, plavky, opalovací krém, slunečník, brýle do vody, nafukovací lehátka, racci…

recenze #42 / 2022
ZPRÁVA O STAVU VELMI ŽIVÉM Laura Zemanová

Zmenšený hrací prostor Divadla Disk olemovaný žlutými šálami, barevný a hravý interiér jako z padesátých let minulého století, šest křesílek, antická soška a nad ní zavěšený svítící nápis welcome. Hned při příchodu do sálu bylo tedy jasné, že tohle žádná archaická operní inscenace nebude.

recenze #42 / 2022
PŘIVLASTNĚNÁ KRIZE Barbora Sedláková

Je nám přes dvacet, nemáme děti, snažíme se studovat a pracovat, využívat programu Erasmus, stopovat, platit nájmy, obědy, nejíst v noci, nemíchat alkohol, pravidelně navštěvovat rodiče, venčit psy, odpovídat průběžně na maily, psát diplomové práce, seminární práce, evaluace, analýzy, brát dostatek směn v kavárnách, ale vždycky si najít čas na sebe a na Netflix a klasickou literaturu.

reflexe #42 / 2022
O KRIZI, O DIVADLE I O HLEDÁNÍ NOVÉHO SVĚTA Ema Šlechtová

Číslo 42 se zabývá otázkou krize, a to v jejím širším kontextu. Hybris rozhodně není první a ani poslední platformou, která se pokouší se současným stavem světa i společnosti vypořádat. Pandemická, environmentální, válečná, ale i individuální krize se stává neoddělitelnou součástí našich životů. A je tedy přirozené, že se promítá v umění, které má tendenci ze své podstaty reagovat na dění kolem sebe, komunikovat ho svými specifickými kanály a zhmotňovat tak otázky, které si tvůrci jako zástupci určité generace i sociální vrstvy kladou.

reflexe #42 / 2022
KRIZE, NEBO VYNUCENÝ TREND? Marek Linhart

Doba plná moderních technologií jde každým dnem neúprosně mílovými kroky kupředu. Člověk údajně kouká do telefonu v průměru něco mezi pěti až šesti hodinami denně. Díky rozvoji internetu se lidem přiblížil svět do počítačů, tabletů, telefonů… Skoro vše je možné dohledat, zhlédnout, pocítit skrze displeje všelijakých elektronických přístrojů. Co s tím vším ale má dělat ono prastaré divadlo, které údajně vzešlo z pravěkých rituálů a je založené na setkávání lidí?

reflexe #42 / 2022
KONEČNĚ MÁME OMBUDSMANA! ALE K ČEMU? Jakub Liška

Po dlouhém čekání a jednom neúspěšném pokusu se na DAMU podařilo zvolit ombudsmana. Akademická obec si mohla vybrat celkem ze tří kandidátů a kandidátek, kteří se do výběrového řízení přihlásili, a se sto dvěma hlasy z celkem dvou set tří platných byl zvolen do funkce Petr Polák. Jací však byli kandidáti? O čem vypovídá účast necelé třetiny akademické obce, a tedy poměrně malý počet odevzdaných hlasů? Máme jasno, co bude ombudsman dělat a jakými konkrétními způsoby přispěje k lepšímu klimatu na fakultě?

reflexe #42 / 2022

Pagination

  • Current page 1
  • Page 2
  • Page 3
  • Page 4
  • …
  • Next page další
  • Last page poslední
  • autoři
  • archiv
redakční rada kontakt
© DAMU, graphic design by Marie Štumpfová, web created by Onkubator