Původní autorské projekty, jako je Instalace izolace aktuálního činoherního souboru v DISKu, nejsou ojedinělé. Před čtyřmi lety zakončil své studium činoherní režie Adam Skala inscenací Žranice, na které spolupracoval s dramaturgyní Kamilou Hrbcovou. Text Žranice je z velké části inspirován dramatem Egona Bondyho Ministryně výživy a filmem Marca Ferreriho Velká žranice. Jako absolvent DAMU se rozpovídal o svém studiu, tvorbě a názoru na divadlo.

V  září minulého roku spustila Knihovna Václava Havla internetový kanál Havel Channel, který se snaží oživovat odkaz Václava Havla skrze přednášky, vzdělávací akce, debaty, ale také divadlo, koncerty a filmy. K výročí deseti let od Havlovy smrti tak vznikl krátký film studentek a studentů DAMU a FAMU na motivy divadelní hry Zahradní slavnost.

Na seznamu nominací prestižní Ceny Magnesia v kategorii krátkometrážních filmů je více než polovina titulů od studentů a studentek FAMU. Mezi nimi je i zhruba třináctiminutový snímek Milý tati, Diany Cam Van Nguyen, studentky Katedry animované tvorby, který měl světovou premiéru 6. srpna v hlavní soutěži Pardi di Domani Mezinárodního filmového festivalu v Locarnu. Od té doby získává jednu cenu za druhou na nejrůznějších festivalech po celém světě a z jednoho z nich se dostal i na „longlist“ – do širší nominace – Oscarů. Ryze osobní filmový dopis o komplikovaném vztahu dcery a otce vzbuzuje spoustu emocí a upomíná na mnoho křivd, se kterými se ztotožňuje leckterá divačka či divák, zařezává se hluboko do nitra, nahlodává nás a nasměrovává k sebereflexi vlastních vztahů. 

Již několik let se nedokážu ubránit pocitu, že je tanec laickou veřejností přehlížen. Za nejvyšší druh pohybového umění je stále považován balet a navštěvovat baletní inscenace je pro jistou část publika určitým typem potvrzení, že se mohou pokládat za „kulturní jedince“. Ale současný tanec jako by se ocitl na druhém konci pomyslné škály, veřejnost se na něj dívá jako na příliš alternativní proud, protože fyzické a taneční divadlo nelze snadno uchopit, popsat či převyprávět.

Debata pro loutky o sedmi jednáních je spíš než divadelní inscenací konceptem, se kterým přišel kolektiv tvůrců z KALDu jako s možnou platformou pro diskusi bez předsudků. Poukazují na skutečnost, že pokud známe jména, povolání, vzezření, pohlaví nebo kariérní pozadí mluvčích, automaticky si k jejich názorům přiřazujeme osobně zabarvený postoj, aniž bychom skutečně poslouchali, co se nám snaží sdělit.

Autorská licence zakazuje režisérovi a zároveň herci Ondřeji Sokolovi hrát postavu Afroameričana. Aktualizované podmínky inscenování, které zveřejnil dramatik Martin McDonagh, znamenají (minimálně) pozastavení uvádění inscenace Ujetá ruka (Behanding in Spokane) v pražském Činoherním klubu. 

Asi bych se nedopočítala, kolikrát se v posledních měsících akademická obec oháněla slovem „hyperkorektnost“. Moje otázka je zcela prostá: Jak se můžeme bavit o hyperkorektnosti, když jsme v našem českém rybníčku zatím nezvládli ani korektnost? Proč se bavíme o ochraně obviněných, když se nám ještě ani zdaleka nepodařilo zajistit maximální ochranu obětí? Presumpce neviny v českém právním systému existuje, ale snaha důvěřovat obětem je v  plenkách.

Jednou z největších událostí aktuálního akademického roku je na DAMU volba ombudsmana představující nejvýraznější reakci vedení školy na aktivitu iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. 

Přišel velký třesk. Nemusíme to vydržet! Tvůrčí prostředí vzniká pouze tehdy, pokud není na nikoho vytvářen nátlak. Studenti mají být šťastní – a co pedagogové? Co s nimi po velkém třesku?

Rozhovor se zástupci iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET na FAMU, která původně vznikla na DAMU, studentkami Katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU Hermínou Peričovou, Adélou Škvrnovou a Ráchel Absolonovou o tom, jak odlišné podmínky panují na obou fakultách AMU. Jak iniciátorky hodnotí svoji předlohu z DAMU a vydají se v jejích šlépějích, nebo zvolí odlišný přístup? Přinesla ombudsmanka na FAMU zlepšení společenského klimatu? Jaké prostředky nabídla pro nakládání s podobnými kauzami na fakultě?  Nápad založit NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET na FAMU vznikl jeden večer při setkání v Ponrepu. Impulzem byl především návrat do školy z distanční výuky a nutnost opět naživo potkávat studenty i pedagogy, o nichž věděly, že jejich chování je problematické. 

Milí čtenáři,

vítáme vás na stránkách nového Hybrisu. Ačkoliv se zdá, že se moc nezměnilo, jelikož stále máme pouze elektronickou verzi, pevně věříme, že jde již o poslední číslo pod virovou taktovkou. Takovou malou vlaštovkou je návrat domáckých diskovek, jež jsme stihli implementovat. Pevně doufáme, že opět rozproudí pro naši školu základní diskuzi o živém divadle.

Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.

Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.

Nejrůznější formy reality show, vědomostních kvízů a podobných pořadů. Televizní pořady jsou jedním ze symbolů dnešní společnosti. Program podobného typu ve svém vysílání má, až na výjimky, každá televizní stanice. Jsou vysílány ráno, odpoledne i večer. Pokud bychom se mohli v jednu chvíli podívat do všech obýváků v zemi, zjistili bychom, že je sleduje velké množství domácností. Jejich oblíbenosti nahrává i fakt, že je najdeme i před večerními zprávami, nebo po nich v takzvaném prime timu.

Chyběl snad jen polibek pod rozkvetlou třešní… Praha balkonová byla kýčovitá procházka po hlavním městě na prvního máje. A nádechem pro divadlo. Tvůrčí trio Vespa (Lucie Flemrová, Barbora Sedláková, Věra Halamásková) ve spolupráci s kulturním prostorem Venuše ve Švehlovce a Magistrátem hlavního města Prahy připravily v době, kdy se nic nedělo a ani nemohlo dít, živou divadelní akci. Známá scéna z Romea a Julie probudila 1. května 2021 třináct pražských balkonů.

Usedám k počítači ve ztemnělém pokoji. Otevírám prázdný soubor, napiju se kávy a marně se snažím rozvzpomenout na letošní festival JAMU Encounter/Setkání. Pozastavuju se nad ironií názvu. Jestli si něco pamatuju, tak to, že k setkání měl tento ročník velmi daleko.

Inscenaci Očitý svědek původně režisér Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou připravovali pro jevištní podobu, která měla být uvedena Činohrou Národního divadla v Praze. Kvůli koronavirové situaci se nakonec rozhodli od tohoto záměru upustit a Očitý svědek se přenesl do online verze. Film podává ucelenou výpověď o masakru, který se odehrál nedaleko obce Lověšice u Přerova v červnu roku 1945 a přináší témata hledání pravdy, přijmutí zodpovědnosti a viny. Kdo je ale viník a kdo oběť?

Na Šimona Krupu a jeho herecké postavy jsem dlouho jezdila do Ostravy. Po několika letech angažmá v Komorní scéně Aréna míří přímo do Zlaté kapličky. Praha mu však není neznámým městem. Studoval na DAMU a v Praze pobýval třeba i díky inscenaci Klaunovy názory, jež měla na konci letošního března derniéru. Nejen Hans Schnier, jehož Šimon Krupa ztvárnil právě v této inscenaci, pro mě byl inspirací při kladení otázek.

V tradičním divadle je vcelku zřetelně určené, kdo je divákem, kdo hercem a co se od kterého z nich očekává. Oním tradičním divadlem obecně myslím takový typ divadla, do něhož člověk přijde, usadí se a sleduje představení, na které nějakým způsobem reaguje – tzn. vnímá jej, soucítí s postavami, zasměje se, uroní slzy, ale klidně i v případě nezájmu zazívá či dokonce odejde. Po skončení představení, kdy se zpravidla herci uklánějí, zatleská... V tomto typu divadla jsou tedy většinou „karty rozdány“ jasným způsobem a funguje zde výše zmíněné nepsané pravidlo. Vzpomenout v této souvislosti můžeme na období baroka, kdy vzniklo tzv. kukátkové divadlo, jež poprvé divákovi jasně vymezilo rámec, skrze který mohl vnímat divadelní představení. Zároveň je zde celkem jednoznačně vyhraničený prostor, v němž se nachází diváci (tj. prostor hlediště) a v němž se nachází herci (tj. jeviště – hrací prostor).

Pandemie postihla nejenom fungování divadelních institucí, ale ve velké míře i filmový průmysl. Diváci vyměnili kinosály, a především zážitek z nich, za obrazovky svého laptopu. Jaký je tedy současný filmový recipient, co sleduje a jak moc ho zavření kin skutečně ovlivnilo? Nebyla kina záležitostí rodin s dětmi a intelektuálů již před izolací? A byli jsme před monitory a televizory opravdu přilepeni až během pandemie?