Slavičín – malé městečko poblíž Zlína, obklopené Bílými Karpaty, s přibližně šesti tisíci obyvateli, se na první pohled nijak zvlášť neliší od jiných malých měst ve Zlínském kraji. Každoročně na čtyři březnové dny však ožije divadlem. Již čtrnáct let se zde totiž koná přehlídka amatérského divadla Valašské Křoví. Do Slavičína se při této příležitosti sjíždějí neprofesionální činoherní a studentské soubory, které v místní Sokolovně poměřují své síly. Letošní ročník se uskutečnil ve dnech od 9. do 13. března.

V předminulém vydání Divadelních novin byla za osobnost měsíce dubna prohlášena Anna Saavedra, autorka hry Olga (Horrory z Hrádečku), a částečně i Pavlína Štorková, která v inscenaci Divadla Letí Olgu ztvárnila. Mám však pocit, že se zapomnělo na ženu, o které titul je.

Inscenaci Odtržení jsem si vybrala k analýze ještě před tím, než vyhrála Taneční inscenaci roku. Nevyznám se v pohybovém ani tanečním divadle, hledala jsem českou inscenaci pracující s novými médii. Kromě toho mě ale na Odtržených zaujala obrazivost, preciznost a pro mě neuchopitelná choreografie.

Päťdesiate roky minulého storočia sú v československom kontexte dobou poznačenou budovaním socializmu. Naša verzia pokusu o realizáciu niečoho, čo sa doposiaľ zdá byť jednou z najväčších ľudských utópií, so sebou namiesto očakávanej všeobecnej spokojnosti a rovnosti priniesla hlavne strach a neistotu, v lepšom prípade apatiu. Nielen pre uchovanie národnej pamäte prinieslo túto tému na javisko Slovenské komorné divadlo v Martine.

„…neposrat se,“ sděluje publiku Adam Ernest jako Lawrence a zároveň radí nevěrnému Karlovi, jak žít dál poté, co se k činu přiznal své ženě. Podobně jako ostatní postavy v inscenaci Alžběty Burianové, i tito dva dochází v alkoholovém opojení k „životní pravdě“. Sledujeme, jak osud v jeden večer náhodně svede dohromady několik různých lidí – ředitele filmového festivalu, bankéře, budoucího ženicha, prostitutku či podváděnou ženu. Potácejí se ulicemi velkoměsta, stejně jako svými životy, zpovídají se z trápení, přiznávají chyby, vyslovují touhy. Slyší šeptání Boha ve svých srdcích, odevzdávají vše, co mohou, snaží se být svobodní. Spojuje je jedno – ono slastné opojení ducha a osvobození mysli. Jsou totiž Opilí.

Racek Antona Pavloviče Čechova je velkým lákadlem pro studenty divadelních škol, neboť tematizuje mimo jiné úděl herců a obecně roli umění v životě jedince a přímo překypuje mladickými ideály a žízní po životě. V Divadle Disk hru před šesti lety nazkoušela jako svou absolventskou inscenaci Tereza Ludvíková (dnes Karpianus). Nyní se Racek na repertoáru Disku usazuje znovu, v režii uměleckého šéfa ostravské Komorní scény Aréna Ivana Krejčího. Inscenace je tentokrát pojata komediálněji – psychologie postav je méně prokreslená a herci je budují vždy zdůrazněním nějaké konkrétní charakterové vlastnosti. V některých případech tato nadsázka funguje a působí vtipně, jindy však znejasňuje vztahy mezi postavami a motivace jejich jednání. Jelikož interpretace postav tvoří jádro inscenace a zároveň vyvolává nejvíce otázek, rozhodla jsem se na ni zaměřit také v recenzi.

Jako svou první premiéru v sezóně 2015/2016 si Dejvické divadlo vybralo jen velmi málo uváděnou hru Williama Shakespeara Zimní pohádka. K nastudování tohoto kusu z pozdního období slavného alžbětince si přizvalo slovenského režiséra Ondreje Spišáka, který má již s inscenováním Shakespearovy tvorby na českých jevištích zkušenosti – v roce 2009 nastudoval pro Letní shakespearovské slavnosti Macbetha, o tři roky později připravil v ostravské produkci Letních shakespearovských slavností rozvernou inscenaci Marná lásky snaha.

Jak už v minulém čísle poznamenala Tereza Pavelková, letošní dialogy jsou výjimečné, neboť v nich časopis Hybris zpovídá studenty, absolventy a pedagogy ze své vlastní katedry. Dialogy s absolventy jsou o to zajímavější, že jsme mohli oslovit studenty, kteří před šesti lety Hybris zakládali (Brigita Zemen a Vít Pokorný), a prvního šéfredaktora časopisu Ivo Kristiána Kubáka. Aby byla skupina dotazovaných pestřejší, doplňují Brigitu, Víta a Kristiána ještě poměrně nedávná absolventka Pavlína Pacáková a Anna Žáková, která naopak absolvovala jako jedna z prvních. Jejich odpovědi tudíž nabízí různé úhly pohledu na studium na naší katedře, navíc snad i zodpoví oblíbenou otázku: „Teorie a kritika? A co z tebe jako bude?”

Dvě umělecké školy s katedrou činoherního divadla, dva absolventské ročníky, Praha a Brno. A názor jednoho diváka na herce, co pomalu vylétají z hnízda.

… říká se na konci skoro každé pohádky, aby byl happy end ještě umocněn a malé děti získaly pocit, že zlo zůstalo navždy poraženo a pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Ale bylo to tak doopravdy? Věnovali se princ s princeznou po svatbě pouze plození potomků a charitě? Žili si svůj pohádkový život bez těch každodenních malých hádek a starostí? Třetí absolventská inscenace čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla s názvem K smrti šťastní v režii Kateřiny Jandáčkové nás nechává nahlédnout za šťastné konce čtyř dobře známých pohádek. Ačkoli tvůrci svou autorskou inscenaci označují jako „grimmovskou“, ve výsledku nám z bratří Grimmů předkládají poměrně slabý odvar s hořkosladkým koncem. Díky vizuálnímu zpracování je na něj však radost koukat.

V rámci půlročního Erasmu na Rose Bruford College v Londýně jsem měla možnost zhlédnout několik inscenací místní produkce. Tři z nich mě inspirovaly k přemýšlení o využití nových médií na jevišti. V tomto textu bych se chtěla zabývat především tím, zda můžou být nová média integrovanou součástí divadelního prostoru, tak aby v divákově vnímání utvářely strukturu představení. A pokud ano, za jakých podmínek?

V průběhu svého předposledního semestru na DAMU jsem se dozvěděla několik šokujících poznatků, které neumím spojit dohromady. Přesto bych je chtěla sdílet jinde než na sociálních sítích, takže tady jsou:

V dubnu uplyne 400 let od smrti Williama Shakespeara. Celý (nejen) divadelní svět bude oslavovat, a taky truchlit. Škoda, že těch her napsal jen třicet sedm, že? Významné jubileum navíc skýtá možnosti k rozvíření starých i nových záhad, které kolem divadelníkova jména a jeho děl panují. Žil, nebo nežil? Kým ve skutečnosti byl? Hrabětem z Oxfordu? Christopherem Marlowem? Ženou?

Bude zima.

Zatančíme si na plese v Opeře. 

Oscara získá herec černé pleti.

Thálii obdrží činoherní herečka z Prahy.

"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne? Tam vás přece učí, abyste nebyly nervózní, vy hérečky, no ne?" popíchnul mě. "Já ale nestuduju herectví." "A co teda, tam je ještě něco jinýho?" podivil se a ukázal, že mu chybí dva přední zuby. "Teorii a kritiku!" "Takže vy budete kritička! Hahahahaha! To byste mě mohla dneska zkritizovat za to, že jsem vám ten řidičák nedal. Hahahaha!"

Praha→Brno, Brno→Praha. Vítejte na cestě dalšího čísla našeho časopisu, tentokrát již s novým vedením. Stejně jako moje předchůdkyně jsem na sebe vzala nelehký úděl redaktorky s předponou „šéf“ a společnými silami s celou redakcí připravila následující pokračování Hybris. Pocházím z Brna, a proto můžete očekávat v některých větách slova, kterým nebudete zcela rozumět. I moje kolegyně si zvykly na drndání kočárku, také že žádná z nich ještě není suprová kóc a občas se některá se mnou sveze šalinou. Nyní jsem však plně oddána pražské DAMU a přeji všem čtenářům dobrou zábavu.

Jó, to jsme tehdá v září seděli všichni na terase s výhledem na lesy, hory, vodu a zapadající slunko a mluvili o divadle. Byli jsme čerstvě po obědě, popíjeli kávu nebo čaj a líně se rozvalovali v tom teplém babím létu. V dálce štěbetali ptáčci a vsadila bych se, že jedno z hejn letících do teplých krajin dokonce vytvořilo na růžovočerveném nebi jednu usmívající se a jednu mračící se divadelní masku.

Štvrtý ročník katedry alternativního a loutkového divadla sa podujal na neľahkú úlohu – a to vytvoriť inscenáciu bez slov. Tomáš Měcháček, Dora Sulženko-Hoštová a Vráťa Šrámek vo svojom koncepte inscenácie Touhy miesto replík stavili na nonverbálne výrazové prostriedky. Všetko, čo sa deje na javisku je tak vyjadrené hlavne pomocou mimiky, pohybu a gest, významotvorná je v inscenácii aj hudba, respektíve spev samotných protagonistov. 

Na straně 73 románu Virginie Woolfové se režisérka Klára Hutečková rozhoduje přerušit tok příběhu a neposunout diváka k vytouženému cíli – k majáku. Pokud nám jde o zjištění, čím se stala tato konkrétní strana přelomová, museli bychom nejspíše držet v ruce stejné vydání knihy, která Hutečkovou inspirovala, a nahlédnout do posledních odstavců, které ohraničují vybraný úsek. Je to ale potřeba? Záleží na tom, zda se posuneme o několik stran tam či zpět? Jisté je, že pokud se opravdu chceme dostat až k majáku, budeme na to už nejspíš sami.

Ona ho miluje hluboce, on ji rozumně. Ona žárlí na ni a zlobí se na něho, on vyžírá ji a ona chce zpět své peníze. A on podřezává svině. Zní to jako spletitá hra osudu nebo jako námět mexické telenovely? Studenti 4. ročníku oboru herectví činoherního divadla DAMU ve své druhé absolventské inscenaci Povídky z vídeňského lesa předvádějí takovou tu dobře udělanou činohru. Tu, co neurazí a nenadchne? Nebo tu, na kterou je radost koukat?