Když o někom ve škole téměř denně slýcháváte, jaká to byla osobnost a co všechno ve vašem věku měla dávno za sebou, celkem logicky se dostaví vtíravý pocit frustrace, ale zároveň někd e v koutku duše i obdiv. Pro studenta jakéhokoliv oboru spjatého s divadlem jsou takovými „bohy“ nejvýraznější osobnosti jednotlivých historických dekád. Dnes a denně je nucen se s jejich odkazem po svém vyrovnávat, a tak ať chce nebo ne, dostanou se mu pod kůži.  

Písničky, koledy v klasickém podání i rapované, civilní příběh rámující tradiční vánoční vyprá - vění o narození Ježíše v trochu netradičním kabátě. A především přístup k herectví, jaké v DISKu obvykle nevídáme. Toho všeho se vám dostane na představení V půlnoční hodinu. 

„Uvedomil som si, že to, čo si človek pod slovom divadlo predstavuje, je asi niečo úplne iné než to, čo my v súbore Farma v jeskyni vlastne robíme,“ ¹ řekl Viliam Dočolomanský, režisér a umělecký šéf mezinárodního souboru Farma v jeskyni v roce 2013 na přednášce nazvané Mimo slovo a limity běžného porozumění. Co tedy soubor označující se jako „moderní laboratoř“ tvoří a jak vůbec k samotné tvorbě přistupuje? Jak se prezentuje divákům?

I v tomto čísle pokračujeme v cyklu rozhovorů, který se v současném akademickém roce zaměřuje na Katedru autorské tvorby a pedagogiky. Po rozhovorech se studenty přicházejí na řadu absolventi katedry. Hovořila jsem s Terezou Durdilovou, Zdeňkem Kasperem a s Hanou Malaníkovou. Jsem přesvědčená, že by rozhovor nebyl úplný, kdyby se jej nezúčastnil alespoň jeden ne–absolvent. Proto jsem se rozhodla dát prostor také Norbertu Židovi, prvnímu oficiálně vyloučenému studentovi této katedry.

V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.

Situace kolem zaniklého Činoherního studia v Ústí nad Labem se pomalu mění. Protože podle nás v Hybris tato kauza vypovídá podstatné věci o vztahu divadla a společnosti v dnešní době, požádali jsme o rozhovor dramaturga ústeckého Činoheráku, Vladimíra Čepka.

Poučili jsme se, jako generace. Ten Cobain a tak. To je pryč. Tak nějak víc ekologicky sebestředný jsme. 

Nedávno začal po českých sociálních sítích putovat virál jako stvořený pro prokrastinující studenty humanitních oborů o zkouškovém: středoškolačka, která svou internetovou identitu postavila na videorecenzích literárních děl. 

Editorialy zásadně nečtu. Přeskakuju je. Proč bych je četla? To se rovnou podívám do obsahu. Mám takový pocit, že v editorialech je většinou to samé, jen ve větách. Na to nemám čas. Nemám čas je číst, natož je psát. 

V létě minulého roku vyšla v Nakladatelství AMU publikace nazvaná Orbis cirkus. Téměř čtyřsetstránkový svazek pojímající souhrnně „svět cirkusu“ vznikl jako syntéza dvou obsáhlých studií. První se týká tradičního cirkusu a jeho vývoje v českých zemích, druhá se zabývá problematikou nového cirkusu, který je dnes (nejen v našem českém kontextu) oblíbeným a divácky vděčným dramatickým uměním.

Divadelní společnost Masopust je svědomím českého diva - dla. Především díky své dramaturgii, která „archeologicky“ objevuje přehlížené světové i české klasické hry, ale i díky úctě k hodnotám, které má současná společnost tendence spíše zpochybňovat. Ve Vytrvalém princi se jednalo o nezlom - nost víry, Čupakabra představila trest za amorální zabíjení jen pro zábavu. Meziválečné drama Františka Langera Andě - lé mezi námi, které se vedle Periferie a Dvaasedmdesátky řadí k jeho hrám o spravedlnosti, se tak zdá být dalším číslem v logické řadě repertoáru tohoto divadla. Relativně.

Máte rádi deskové hry? A co takhle desková hra, která pracuje s reáliemi světové ekonomické krize a příběhy skutečných lidí místo vymyšlené fikce? Dostat takovou deskovou hru na divadlo se pokusil absolventský ročník herectví KALD společně s režisérem Tore Vagn Lidem. V průběhu představení sledujete reálné lidské osudy ovlivňované politickými rozhodnutími, často s fatálními důsledky. 

O tom, co je klišé v divadelní inscenaci, se hovoří často. Co je ale zajímavější, že tyto hovory probíhají na místech, která můžou být přímo semeništi klišé. Přes vášnivý hovor ale zůstávají mnohdy nevyslyšena, přehlížena, jednoduše ignorována všemi smysly.

Úsměv Mony Lisy je záhadou už po celá staletí. Co nám chce tato žena říct, jaké tajemství se skrývá za jejím úsměvem? Je v něm snad uložena jakási důmyslná šifra či nějaké poselství budoucím generacím?

České divadlo se někdy zdá vyprahlé, a proto zcela oprávněně vzhlíží k německému divadelnímu nebi.

Die Young! verze 0.1 je experimentem se slovem i s hudbou. Pokouší diváckou pozornost, neustále se žene vpřed jako rychle rozjetý vlak a přelévá přes nás neskutečné množství informací, obrazů, zvuků a ruchů. Není tam k vyprávění žádná story, nejsou pevně dané postavy. A přesto to má smysl. Více-méně. 

Režisér Dušan D. Pařízek uvedl ve Stavovském divadle Havlovu Zahradní slavnost, přičemž se svým pojetím snaží poukázat na jisté paralely mezi jednáním lidí za minulého režimu a dnes. Nejde jen o to, že by nastavoval publiku ze scény předem připravené zrcadlo, ale v daných momentech je zatahuje do představení jako aktivní spolutvůrce vznikajících situací. Z představení se tak stává událost, jejíž výsledná podoba vypovídá mnohé o tom, jaký máme vztah k principům, které formovaly naši minulost a jež nemenší měrou utvářejí i naši přítomnost.

Inscenaci Spříznění volbou režiséra J. A. Pitínského a dramaturga K. F. Tománka zde nehodlám kriticky hodnotit. Předkládám vám její výkladovou analýzu, která mi slouží k uvažování o mé magisterské práci. Zaujala mě mimo jiné svou obtížnou uchopitelností. Zdá se, že zde každý detail souvisí se všemi ostatními, a to hned v několika rovinách. Dílo je tak bohaté, že se mě při jeho rozebírání občas zmocňoval pocit závratě. V Dejvickém divadle mělo Spříznění volbou premiéru již v roce 2006 a jsem přesvědčená, že patří k těm, o nichž stojí za to psát i osm let po uvedení.

Existenční krize způsobená srovnáváním života s fikční realitou animovaných filmů; ekologická katastrofa, které může zabránit pouze hollywoodská star; teroristický útok jako medializovaná umělecká událost – ve hrách Christiana Lollikeho se střetává svět bezstarostné popkultury s nejpalčivějšími problémy dnešní společnosti.

Jako každý akademický rok i letos představuje časopis Hybris jednu katedru DAMU prostřednictvím série rozhovorů se studenty, absolventy a pedagogy. Po Katedře činoherního divadla, Katedře alternativního a loutkového divadla, Katedře scénografie a Katedře produkce přišla řada na Katedru autorské tvorby a pedagogiky. V první části seriálu jsme si o studiu na KATaP povídali se čtyřmi studenty: Terezou Causidisovou, Maryanou Kozak, Zuzanou Pitterovou a Pavlem Zajíčkem.