Nová operní tvorba se dá v nejobecnější rovině vystihnout jako hledání nových, posluchačsky zajímavých zvuků, čímž tematicky zapadá do aktuálního čísla Hybris. Experimenty s akustickou hudbou umožnily zpestřit technologický progres v ozvučení. Práce s elektronikou výrazně rozšířila variační možnosti hudby s přirozenou akustikou nástrojů. Typické je komorní zastoupení nástrojů a kombinace akustických nástrojů s elektronicky obsazeným orchestrem. Často užívané pro inscenační praxi je i částečné nahrazení živého orchestru reprodukovanou hudbou. Nové operní dílo bývá mnohdy velmi bohatě zvukově vrstvené a z muzikologického hlediska obtížně definovatelné. V souvislosti s provedenou rešerší a velkým objemem sesbíraných dat jsem se rozhodla článek koncipovat jako krátkou úvahu o některých kontextech uvádění nové operní tvorby s ohledem na produkční a dramaturgicko-tematické souvislosti. Jedná se o pokus o vlastní předdiplomní vhled do problematiky, protože rešerše dramaturgických a vývojových tendencí opery po roce 1989 je tématem mého magisterského projektu. 

Český rozhlas Dvojka po tři roky připravoval projekt živě vysílaných rozhlasových her, jež mimo zvuk přidávají i vizuální komponent v podobě živého video streamu. Za dobu existence pořadu již na Dvojce stihli odvysílat Ze Země na Měsíc Julese Verna, adaptaci Doylovy povídky Sherlock Holmes ve státních službách a v loňském roce Podivný odkaz (případ) doktora Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona. V letošním roce se, alespoň podle zpráv ombudsmana rozhlasu Milana Pokorného, mělo uskutečnit pokračování projektu. Dodnes bohužel žádné pokračování nevyšlo. Pojďme se tedy alespoň zamyslet nad formátem, který rozhlas zvolil. Na posledně jmenované hře se pokusím nastínit možnosti, které tento tvar přináší, a to nejen z pohledu dnešní doby, kdy je díky koronavirovým restrikcím společenský život naprosto utlumen. Formát má navíc potenciál i pro oživení rozhlasových her jako takových a také by mohl ukázat směr, jakým by se mohla ubírat divadelní tvorba v digitálním prostoru.

Za normálních okolností bych asi před několika hodinami vystupoval z metra ve stanici Českomoravská a šel směrem k O2 aréně, před kterou by už stála skupina nedočkavých fanoušků čekajících na otevření vstupních dveří do arény. Mnoho z nich by bylo nějak tematicky oblečených, pozpěvovali by si různé písně, sdíleli svá očekávání apod. U vstupu bych musel zanechat lahev s vodou, naskenovat vstupenku, projít turniketem, detektorem kovů, následně po vpuštění do prostoru arény seběhnout schody do přízemí a netrpělivě čekat před pódiem. Po nějaké době by začal výstup předskokana, kvůli kterému na koncertě ale stejně nikdo není. Poté by konečně arénu zahalila tma, rozezněl by se ohlušující křik a pískání fanoušků a koncert by začal velkolepým ohlušujícím entrée…

Katedra teorie a kritiky se může pyšnit další z řady inspirativních osobností. Spisovatelka, dramatička, rozhlasová autorka, redaktorka a doktorandka Hana Lehečková debutovala v roce 2019 na poli literatury pro dospělé se svou novelou (o literárním žánru můžeme ale rozhodně pochybovat) Svatá hlava. V září 2020 za ni získala Cenu Jiřího Ortena, která je udělována talentovaným autorům prozaického či básnického díla do třiceti let. Kniha vyniká nejen neotřelým příběhem i hlavním hrdinou, ale také formou textu oscilující na hraně prózy a na kousky rozbitého „postdramatického textu“ a výrazným rytmem.

Již od roku 2003 běží na Rádiu 1 podcast, který se věnuje nejnovější filmové tvorbě. Odvážné palce hodnotí snímky, které čerstvě vstoupily do našich kin, a dávají tak posluchačům představu, co od premiérových titulů očekávat. 

Moderátoři Aleš Stuchlý, Vít Schmarc a jejich hosté (např. Kamil Fila, Tomáš Stejskal, Antonín Tesař) přinášejí každý čtvrtek na Radiu Wave 40minutové tsunami bizarních rubrik a novinek nejen z prostředí filmového průmyslu.

Radio Wave je jednou z rozhlasových stanic Českého rozhlasu, která je určená pro mladé a mladě smýšlející posluchače. Produkuje poměrně velké množství pořadů, přičemž některé z nich je možné označit za takzvané guilty pleasures pořady, ze kterých posluchač na jedné straně cítí provinilost, ale na straně druhé také potěšení – jako když například sleduje nechvalně známé reality shows, které jsou v žebříčcích ČSFD v šedé zóně. 

Ano, čtete správně, nejedná se o překlep. Zatímco Lonely Planet nabízí cestovatelské průvodce po celém světě, je Lonely Palette průvodce světem výtvarného umění.

Milí čtenáři,

Nejspíš předpokládáte, že se k vám v úvodních slovech dostane mé hluboké zamyšlení nad situací, které jsme byli v posledních měsících součástí. Že představím dopady divadelního půstu na psychické rozpoložení, přehodnocení životní filozofie či doslova fyzické strádání. Nebo jenom předpokládám, že vy předpokládáte? 

      Takmer okamžite po uzatvorení európskych divadiel, ku ktorému dochádzalo postupne v rôznych časových etapách zhruba od polovice marca, zasypalo medzinárodný internetový priestor nepreberné množstvo digitálnych obrazových záznamov divadelných inscenácií všetkých druhov. Obyvatelia jednotlivých európskych regiónov, odstrihnutí od akéhokoľvek spoločenského života alebo dokonca uväznení v domácich “karanténach” (a to všetko po dobu dlhých týždňov), tak mali možnosť kompenzovať si pravidelný prísun kultúrnych zážitkov sledovaním zverejnených záznamov inscenácií tých najrenomovanejších divadelných tvorcov.

Výjimečným projektem, který se snažil ve složitých podmínkách karantény spojit umělce s diváky jinak než přes obrazovku, se stal Art Parking. Sled kulturních akcí, který se může honosit titulem „jediný multižánrový drive-in festival“.

Rozhovor s Janou Machalíkovou.

Soubor Cirk La Putyka březnové bezpečnostní nařízení vlády zastihlo den před reprízou inscenace Memories of Fools, která měla na začátku března v pražském prostoru Jatka78 svoji českou premiéru. Během měsíce se zároveň plánováno několik posledních uvedení. Soubor byl postaven před otázku, zda představení rušit, nebo zvolit jinou možnou alternativu. Vznikl proto nápad inscenaci přenést online na sociální sítě, který se následující den uskutečnil.

Po nařízení krizového stavu se během pár dní otočil svět vzhůru nohama a umělci byli, stejně jako ostatní, nuceni zmizet z povědomí společnosti a dočasně přestat „existovat“. Tato situace by však mohla znamenat pro výhradně nezávislý sektor nemálo komplikací v dalším fungování uměleckých souborů. Heslo #kulturunezastavis vzniklo jako reakce na zavření divadelních sálů a zákaz všech kulturních akcí v době koronavirové. Hastagem #kulturunezastavis demonstroval pražský soubor Cirk La Putyka možnost rozvíjet divadelní umění za takto omezených a pro chod divadla (téměř) nemožných podmínek. 

Někteří studenti DAMU hrdě hlásí, že je jejich fakulta sektou. Po několika prvních měsících studia strávených na chodbách, v učebnách a zejména ve zdejší kavárně má člověk pocit, že ho sem neustále přitahuje něco silnějšího, než je on sám. Celý svět najednou obíhá kolem na první pohled nenápadné budovy v Karlově ulici. Divadlo se zdá být jedinou smysluplnou životní náplní. Každý rozhovor se přes veškerou snahu vždy nakonec navrátí na jeviště nebo k sémiotice. Láska má ovšem, jak známo, nejblíže k nenávisti, a tak co chvíli může některého ze studentů přepadnout čistokrevná chandra, za jakou by se nemusel stydět ani génius Dostojevský. Přesto studenti stále znovu procházejí vrátnicí a snaží se v malých černých učebnách nebo podkrovních místnostech měnit svět k lepšímu. 

Rozhovor s Martinou Schlegelovou.

Doba karantény mě přesunula na pár týdnů z hlavního města do rodných Českých Budějovic.
Opatření spojené s koronavirovou krizí nepřineslo však pouze zdánlivý klid na oblasti, ale i zvláštní bezčasí bez divadla. Čeká nás však léto, se kterým přichází i vidina letních scén. Nikoliv však v Českém Krumlově. Zrušení sezóny na Otáčivém hledišti nepřekvapilo pouze nás Jihočechy, ale zaskočilo i diváky, kteří se na „naše otáčko“ sjíždějí z celé republiky. Umělecká šéfka činohry Jihočeského divadla Martina Schlegelová odpovídala nejen na otázky spojené s rozhodnutím zrušit program českokrumlovské letní scény. Prvotní smutná zpráva se ale nyní, díky jejím odpovědím, zdá být jako možnost točnu obrodit.

Rozhovor s Kateřinou Jungovou

Jak může divadlo zasáhnout do života člověka bez domova? Čím se liší práce profesionálního divadelního souboru a spolku žen bez domova? V rozhovoru s režisérkou a terapeutkou Kateřinou Jungovou se podíváme „ven z divadla“, do ulic, směrem k sociálnímu přesahu. Představíme projekty, které lidem bez domova nabízejí práci i možnost otevřeně mluvit o svých zkušenostech.  

„Sezona končí, ale divadlo se teprve začíná probouzet k životu.“ Zní to buď jako začátek nějaké negativní recenze, nebo jako replika vytržená z nějakého absurdního dramatu. A ejhle! Je to realita. Situace, v níž se ocitla kultura v posledních měsících, je sice výjimečná a pro mnoho lidí i velice nepříjemná, ale jako taková přináší zároveň nové možnosti. O umělecké činnosti během nouzového stavu se dočtete v dalších článcích posledního Hybrisu této sezony, tady se naopak zaměříme na to, co nás čeká teď, během takzvaných divadelních prázdnin.

Milí čtenáři,
část redakce ke konci minulého roku podnikla divadelní výlety do Berlína. Inspirovali jsme se zážitky z Německa a tematicky jsme se snažili orientovat toto číslo na naše západní sousedy. 

Čtveřici premiér inscenací letošního absolventského ročníku Katedry činoherního divadla pražské DAMU uzavřel 23. ledna titul Bratři Karamazovi. Když se ohlédneme za činoherní nabídkou v Disku, není volba Dostojevského románu nijak překvapivá. Studenti KČD se při dokončování svého studia jen málokdy setkají s jiným než klasickým titulem a letos to platí dvojnásob, jelikož soubor Činohra 16:20 se tímto směrem zřetelně profiluje. Obsáhlý Dostojevského román během půldruhé hodiny divákovi servírují v rychle se měnícím tempu se vší vážností existenciálních témat, marností nad rozpadajícími se rodinnými i romantickými vztahy, ale i s drobným groteskním nadhledem nad postavami.