Do pověšeného prádla nad ulicí fouká svěží letní větřík, zní jemné tóny kytary a harmoniky a za rohem někdo prodává cukety v cukru. Pět žen sedí před svými skromnými příbytky z papundeklu a paličkují krajku. Nebyly by to ženy, natož plnokrevné Italky, aby mezi sebou neprohodily nějaké to přátelské slůvko. Stačí ovšem jedna neuváženost, malý nevinný flirt s prodavačem a neštěstí na sebe nenechá dlouho čekat. Tak začíná třetí absolventská inscenace Katedry činoherního divadla, která tentokrát po dvou vážnějších titulech uvedla líbivou komedii od Carla Goldoniho v novém překladu Rudolfa Součka.

Na studiové scéně Švandova divadla se 1. února uskutečnila premiéra inscenace Proces divadelního spolku Distheatranz. Inscenace se hrála už v prostorách DAMU jako klauzurní závěrečná práce, ale začátkem února se počin mladých divadelníků přesunul do Studia Švandova divadla, kde bude nadále na repertoáru.

Ačkoli se tím zvlášť nechlubí, má herečka Ivana Uhlířová z posledních let bohaté zkušenosti s německojazyčným divadelním prostředím. Účinkovala v inscenacích curyšského Schauspielhausu, na Wiener Festowochen, v německém Theater Bremen a mnichovských Kammerspiele. Také proto se ukázala být v kontextu čísla pozastavujícího se nad naší poslední zkušeností s německým divadlem příhodným zvěstovatelem. Zatímco zachraňovala svou dceru Lotu před nástrahami elevace Studia Řetízek, vysvětlovala mi, jaké je přemýšlet na jevišti v němčině, proč nechce být v ďolíku králem a kde je začátek chobotnice. Přitom se neustále spiklenecky pousmívala: „No jsem zvědavá, jak to tam, Eliško, napíšeš.“ 

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 1

V rámci dvadsiateho štvrtého ročníka Pražského divadelného festivalu nemeckého jazyka zavítala do Stavovského divadla inscenácia Štěstí a pád krále Otakara v réžii Davida Dušana Pařízka. Český režisér, tvoriaci najmä v nemecky hovoriacich krajinách, naštudoval počas minulej sezóny historickú hru Franza Grillparzera vo viedenskom Volkstheatri. Dlho očakávané pražské uvedenie jeho počinu tvorcom zároveň poslúžilo ako derniéra vo veľkolepom štýle.

Glosa z divadelní výpravy do německé metropole.

No. 2.

anketa

Orestes je letošní druhou absolventskou inscenací katedry činoherního divadla a zároveň již několikátou inscenací souboru Činohra 16–20. Ten se zformoval v loňském roce ze studentů herectví, režie-dramaturgie, scénografie a produkce a působí od podzimu 2018 v Divadle Kolowrat. V absolventské inscenaci Orestes herce souboru režíroval jeden z hlavních pedagogů ročníku Štěpán Pácl, dramaturgoval přitom student třetího ročníku bakalářského studia Vít Kořínek. Oresta uvedli v překladu Jaroslava Vostrého.

Dalším projektem tzv. open callu Katedry alternativního a loutkového divadla, který se během letošní sezóny nabízí divákům divadla Disk, se stala inscenace Rockets and Bombs - Identity series. Projekt slučuje část anglického a část českého programu KALDu, angličtina se tu mísí s češtinou. Po své identitě pátrají herci Jiří Brnula, Daniel Horečný, Fedir Kis, Lenka Nahodilová a Sai Psyn pod režijním vedením Tinky Avramové. Slíbené hledání a zkoumání identity je bezesporu lákavým tématem, které v umění a v lidském životě obecně nikdy neztratí na aktuálnosti. Na druhou stranu je to i velmi vágní pojem, který sice dobře vypadá na papíře, jenže naplnit ho konkrétní jevištní akcí se v tomto případě ukázalo navýsost problematické. 

Rozhovor s Ladislavem Heryánem.

Moře klidu začíná scénou, kdy herečka Lenka Nahodilová jištěná lanem zkoumá stav beztíže. Herečka se skokem vymrští do vzduchu a lano ji nad zemí chvíli drží. Tento pohybově náročný akrobatický prvek opakuje tak dlouho, až vidíme, jak se její kůže rosí potem. Výstup přeruší přicházející Šimon Dohnálek jako Neil Armstrong, Jakub Vaverka jako Buzz Aldrin a Daniel Horečný coby Michael Collins. Na zadní stěně se objevuje obraz připomínající měsíční krajinu, který Lenka Nahodilová vytváří živým snímáním podlahy v nakloněném úhlu. Do ticha bzučí vysílačky, kterými se astronauti po celou dobu inscenace dorozumívají. Herci k sobě vysílačky přibližují a následně oddalují. Podle toho jejich bzučení sílí nebo zcela utichá. Sled viděných scén ve mně vyvolává očekávání, že společně s herci budeme objevovat obrazy spojené s tématem Moře klidu a nahlédneme tak Měsíc skrze asociace spojené s tímto vesmírným tělesem.

Když vystoupíte v El Rocío z autobusu, ovane vás horký prašný vzduch. Chvíli po poledni stoupá v srpnu teplota k třiceti šesti stupňům, slunce žhne a stínu je málo. Na písečné silnici se v parném mlžném oparu rýsují bělostné domečky s úzkými zápražími, honáci s córdobskými sombrery vedou na uzdě andaluské koně, osly a muly a zpovzdálí se ozývá střelba. Pokud existuje divoký západ, pak ho hledejte tady, v poutní vesnici El Rocío ležící na břehu doňanských mokřin v jižním Španělsku.

Cesta do zimy roku 1565 a zpět do 21. století

Milý čtenáři,
podzim se vynořil a zase zmizel pod armádou čokoládových Mikulášů a balicího papíru. Odkryl několik politicko-společenských kostlivců ve skříni, přinesl brzkou tmu a pak utichl v ranních mrazících a prvním nočním sněhu. Čekají nás vánoční svátky a dlouhé zimní období, kdy se každý ruku v ruce s vrstvami oblečení uzavře sám do sebe. Zdálo se nám, že právě toto zimní období představuje vhodný čas pro zamyšlení se nad tématem, které často skloňujeme buď skepticky a ledabyle, nebo naopak až podezřele horlivě: je jím duchovno.

Na Višňový sad v divadle DISK jsem byla velmi zvědavá, jelikož mě zajímalo, z jakého důvodu si lidé mé generace (režisérka Aminata Keita a dramaturg Jaroslav Jurečka) právě tuto slavnou Čechovovu tragikomedii zvolí k inscenování. Jak se k ní vztahují a o čem ji dnes chtějí hrát? Jasnou odpověď jsem ale z představení nevyčetla. Byly to spíše jakési opatrné náznaky, přebité značně pietním přístupem k autorovi. Textu chyběl jasnější výklad, který by zodpověděl otázku, proč mladí tvůrci chtěli zinscenovat právě drama o statkářce Raněvské, která se navrací na zadlužené panství a čelí zde jak své promarněné minulosti, tak tragikomické přítomnosti. 

Co je to vlastně medulla? Kromě alba Björk z roku 2004 a starověkých zlatých dolů, jejichž pozůstatky dodnes leží ve španělské provincii León (přesně Las Médulas), bývá tímto termínem v medicínské terminologii označována dřeň. Kostní, ledvinová… Slovo je latinského původu, odvozené z medius, neboli střed, prostředek. O čem může pojednávat inscenace s tímto záhadným názvem? Přistup blíž, milý čtenáři, a ponoř se do světa Medully, království biliónů mikroorganismů. 

Začátkem letošního roku se v DISKu uskutečnila premiéra poslední absolventské inscenace Činohry s názvem Pan Biedermann a žháři. Režisérka Barbora Mašková si jako předlohu vybrala tragikomedii Maxe Frische popisující příběh spořádaného zástupce střední společenské třídy Bohumila Biedermanna, kterému se do dokonalého života pomalu vplíží nevinně se tvářící zlo a usídlí se na půdě. A co na to velitel hasičské jednotky Babička nebo Ferda Mravenec, dokážou katastrofě zabránit?

Jan Klata se narodil v roce 1973 ve Varšavě, kde začal v 90. letech studovat divadelní režii. Po dvou letech odešel studia dokončit na akademii do Krakova, aby se zde mohl učit pod vedením Krystiana Lupy. Mezi lety 2013 a 2017 byl ředitelem Stareho Teatru v Krakově. V současné době režíruje po celé Evropě. V Praze hostoval v Divadle pod Palmovkou, kde připravil inscenace Něco za něco (premiéra 27. 1. 2018) a Faust (premiéra 2. 3. 2019). V posledních dvou měsících pracoval na inscenaci Fyzikové ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (premiéra 1. 6. 2019) a právě tam ho odchytil náš externí spolupracovník Matej Synák, student dramaturgie na VŠMU. V útulné kavárně v centru města tak vznikl následující rozhovor, díky kterému se můžeme konfrontovat mimo jiné s Klatovými názory na kritiky nebo politickou angažovanost v divadle.