Byla by jistě velká škoda v Hybris ukončit rubriku Dialogy poté, co vznikly rozhovory s pedagogy, absolventy a studenty všech kateder DAMU. Vždyť i na opačné straně Karlova mostu jsou na jedné z fakult naší školy obory, které se věnují divadelní tvorbě! S redakcí jsme se proto rozhodli vyzpovídat i členy dalších kateder. Začínáme s pedagogy Katedry nonverbálního divadla  - se živelnými muži plnými elánu, kteří zcela vyvracejí zobecnělá tvrzení o tom, že je pantomima zkostnatělá. Prvním z nich je vedoucí katedry doc. MgA. Adam Halaš, Ph.D., druhým Mgr. Štefan Capko a třetím MgA. Tomáš Kasprzyk.

Jih, slunce, moře, teplo. Zhruba tak by se dala shrnout má kritéria pro výběr univerzity v zahraničí. (Nejen. Před dvěma lety jsem podle stejných kritérií vybírala pracovní stáž. Volba byla tehdy poměrně jasná i díky jazykové vybavenosti: Itálie.) Rozhodla jsem se vycestovat v rámci programu Erasmus+ a konečné rozhodování výběr zúžilo na dvě města: řecký Tripolis a portugalský Lisabon. 

Za devatero lesy ve stověžaté Praze žily byly dvě katedry: Katedra teorie a kritiky a Katedra divadelní vědy. Ač je od sebe dělilo pouze pět set kroků, sto schodů a místy rozdílný pohled na teorii divadla, zachovávaly si od sebe katedry odstup. Jedna prodlévala ve své starobylé kamenné baště pod ochranou Univerzity Karlovy. Druhá nalezla svůj domov přímo u zdroje divadla, v pevnosti DAMU v Karlově ulici.

K vytvoření bakalářské inscenace s názvem Imelda inspirovala studentku Katedry nonverbálního divadla HAMU Michaelu Starou bývalá první dáma Filipín. Nejde však o žádnou biografii. Ve výsledné podobě projektu ze svérázné femme fatale Imeldy Marcosové zbyla kromě křestního jména pouze její neukojitelná záliba v botách. Každá to známe: je jedno, že nám botník praská ve švech a skříň přetéká oblečením; když uvidíme neodolatelně krásné lodičky, prostě je musíme mít.

Absolventská inscenace Běsi pojatá především jako generační výpověď studentů 4. ročníku herectví Katedry činoherního divadla DAMU se pokusila zpracovat téma člověka, který dokáže ovlivňovat životy lidí pouze esencí své přítomnosti. Snažila se tak prozkoumat duševní svět člověka, do něhož každý projektuje sám sebe.

Zmatky chovance Törlesse je první román rakouského spisovatele Roberta Musila. Příběh začíná příchodem mladého intelektuála ze zámožné rodiny Törlesse na elitní internát. Skrze jeho školní zážitky a zkušenosti popisuje autor problémy, se kterými se mnozí studenti ve školním prostředí potýkají. Šikana, zneužívání a objevování vlastní identity jsou jedny z hlavních témat Musilovy románové prvotiny.

Chcete si obout papuče, uvelebit se na koberci v babiččině bytě a vychutnávat si při tom horkou kávu? Toužíte strávit příjemnou hodinu a půl v domácké atmosféře a vzpomínat společně s herci na vaše babičky a období dětství? První absolventská inscenace studentů 4. ročníku KALD Barunka is leaving dokazuje, že to jde i bez zbytečného sentimentu a patosu. Nabízí ale něco víc než jen možnost zavzpomínat si?

Inscenace, kterou pro Studio Damúza upravil a zrežíroval Štěpán Gajdoš s dramaturgyní Annou Klimešovou, jako by slibovala, že nebude pouze Maryšou: jmenuje se Maryša LIVE. Název dává tušit záměr tvůrců, kterým patrně bylo hrát drama Mrštíků teď a tady, v jednom společném čase a prostoru pro diváky i postavy, tj. bez časoprostoru fikčního.

Do fakultního divadla DISK nastoupila Tereza Sochová už během svých bakalářských studií na Katedře produkce, když jí tehdejší ředitel Michal Lázňovský nabídl místo hospodářky divadla. Po pár letech se pak ujala volného místa tajemnice, koncem magisterského studia se z ní stala vedoucí produkce. V letošním roce jsem si však s Terezou povídala již jako s novou ředitelkou DISKu, která má s divadlem množství ambiciózních plánů.

Snaha propojovat divadelní teoretiky a praktiky je duší projektů nezávislého slovenského Kabinetu Audiovizuálnych Divadelných Umení (KADU). Už čtvrtým rokem se na veřejných seminářích scházejí divadelní teoretici, kritici, režiséři, dramaturgové, herci a spisovatelé, aby vykročili za hranice svých oborů a podělili se o specifický způsob přemýšlení o umělecké tvorbě.

Festival Pražské křižovatky tento rok českým divákom priniesol niekoľko pozoruhodných divadelných inscenácií a v jeho programe nechýbali ani veľké mená, ako napríklad Romeo Castellucci. Okrem samotných predstavení ma však zaujal najmä celkový obsah a vyznenie festivalu ako takého.

Česká teatrologie je velmi malý obor, přesto se jen v Praze nacházejí dvě velká pracoviště, kde se tento program vyučuje. Jak se od sebe katedry liší, v čem jsou si naopak podobné a jak se bude vyvíjet jejich další koexistence?

Často se v příslušných kruzích diskutuje (a s novým programových schématem ČRo Vltava nyní ještě hojněji), jak by se měl rozhlas přibližovat posluchači, čím by ho měl oslovovat a co všechno rozhlas svým posluchačům dluží. Zřídkakdy však uslyšíme o tom, jaké má dluhy veřejnost, složená mimo jiné i z kritiků, vůči rozhlasové tvorbě.

Obavy z inscenace Träumende Kollektive. Tastende Schafe (Staat 3) tvůrčího kolektivu Rimini Protokoll ve mně a mých spolužačkách ze Semináře současného německého divadla hlodaly už delší dobu. Děsilo nás totiž její německé znění (bez titulků!) a interaktivita, o níž se psalo v programu.

Na rozhovory s pedagogy Katedry výchovné dramatiky jsem putovala do třetího patra nad Hallerův sál. Za bílými dveřmi se skrývá několik učeben, kanceláří a chodba plná rozličných barevných loutek. Sešla jsem se zde nejdříve s docentem Jaroslavem Provazníkem, poté s vedoucím katedry, docentem Radkem Marušákem a nakonec s magistrou umění Kateřinou Schwarzovou. Strávila jsem zde několik příjemných chvil povídání o výchovné dramatice. Snad si i vy užijete čtení o tomto poutavém oboru.

Léto se pomalu blíží a redakce Hybris se připravuje na povinnou výměnu stráží. Ty, kdož čekají už „jenom“ na složení magisterských státnic, musí opustit naše řady, třeba i proti své vůli. Na soustředění v Poněšicích budou oficiálně nahrazeny mladšími ročníky. Takový je nemilosrdný koloběh redakčního života. Možná se však některé z redaktorek přihlásí do doktorandského studia; to aby mohly dál dlít v naší blízkosti jako doktorandský dozor časopisu. (Ano, jde jen o odborný výraz pro redakční chůvu.)

Novinka Edice DISK, kniha Jany Cindlerové Dramaturgie her Karla Čapka (vydalo nakladatelství KANT v roce 2016 v Praze), si klade za cíl splatit dluh hrám Karla Čapka (a možná i jemu samotnému), neboť čeští inscenátoři se těmto dramatům z mnoha různých důvodů vyhýbají: například Bílá nemoc se od roku 1986 inscenovala pouze třikrát. Autorka v publikaci hledá, co je toho možnou příčinou. Jakkoli sama upozorňuje, že tvůrcům nechce radit ani je nabádat, jak Čapkova dramata Loupežník, R.U.R, Věc Makropulos, Bílá nemoc a Matka v praxi inscenovat, zároveň se pokouší objasnit, v čem by pro tvůrce, ale i diváky mohla být přínosná, pokud by byla správně dramaturgicky vyložena.

Možná nám připadá, že jsme v dnešní době schopní naprosto otevřeně přemýšlet a mluvit o sexualitě a iniciativa HateFree by nám mohla závidět naši bezbřehou akceptaci všech okolo nás… Kolik z toho jsme si ale prožili na vlastní kůži? Kolik jsme vychovali heterosexuálů, homosexuálů, bisexuálů nebo transgender lidí anebo s kolika z nich se opravdu známe? Před rokem se tehdy ještě druhý ročník herectví a třetí ročník režie-dramaturgie Katedry činoherního divadla rozhodl nad tématem dětství, sexuality a dospívání zamyslet prostřednictvím textu Franka Wedekinda Probuzení jara ve své bakalářské práci.

Seriál dialogů se studenty, absolventy a pedagogy jednotlivých kateder DAMU pomalu spěje ke svému konci. Jako předposlední přišli na řadu absolventi Katedry výchovné dramatiky. Jaký vliv na ně mělo studium na této katedře? A jaký měla vliv samotná výchovná dramatika na jejich život poté, co opustili DAMU? K genderově velmi vyváženému rozhovoru jsem přizvala absolventy jak prezenčního, tak kombinovaného studia.

V minulém čísle Hybris představovala Anna Smrčková publikaci Klauzury FAMU 2016 a ocenila její snahu hodnotit klauzurní výstupy studentů Filmové a televizní fakulty z pohledu odborné veřejnosti. Stejným směrem v únoru vykročili i samotní studenti FAMU, když se své klauzurní práce rozhodli veřejně promítnout v holešovickém Bio Oku. V rámci komponovaného večera s pokorným názvem Filmečky zde představili pět krátkých dokumentárních filmů studenti Katedry dokumentární tvorby Lenka Benešová, Ondřej Šálek, Barbora Chalupová a Nikola Krutilová a student Katedry střihové skladby Jakub Jelínek.