Britské National Theatre přináší již přes deset let do kin po celém světě přímé přenosy svých představení. Londýnské přenosy do Česka distribuuje a pravidelně jimi vyprodává kinosály společnost Aerofilms. V poslední době je naplnil Strýček Váňa adaptovaný do monodramatu s názvem Vanya (uváděno v překladu Váňa) ve vynikající sólové interpretaci Andrewa Scotta nebo neustále a zaslouženě v londýnském divadle vyprodaná Prima Facie (ve Švandově divadle uváděno pod názvem Na první pohled) s Jodie Comer.[1] Co je na přímých přenosech tak divácky atraktivní? Nejedná se spíše o film než o divadlo? National Theatre je známé až filmovou precizností svých záznamů, které jsou snímány na několik kamer najednou. Přenosy ale neoznačuje nálepkou divadla ani filmu, nýbrž pojmenováním „kino události“[2].
Tvůrci na webových stránkách National Theatre ujišťují diváky o vysoké kvalitě svých přenosů: „Abychom zajistili, že diváci v kině budou mít to nejlepší místo v sále, přizpůsobujeme polohu našich kamer tak, aby zachytily každou hereckou akci a úzce spolupracujeme s technickými týmy, abychom zaručili, že každý prvek na jevišti, jako je osvětlení, účes a make-up, bude na velkém plátně vypadat fantasticky.“[3] Přenosy tedy přináší divákům v kinech obrovskou míru detailu, která je například u Scottova uchopení Váni, v němž herec ztvárňuje všechny Čechovovy postavy a mnohdy je odlišuje jen drobnou změnou mimiky, určitě neopominutelnou kvalitou. Anotace na stránkách divadla zároveň zdůrazňuje, že přenosy jsou snímány za přítomnosti diváků a že „herci na jevišti předvádějí své výkony jako každý jiný večer“. Což odkazuje na další domnělou kvalitu přímých přenosů, a sice to, že jsou vysílány živě a představení se tvůrci snaží přenášet do kin pokud možno tak, jak je zažívají diváci v Londýně.
Pojem živosti byl rozpracován v návaznosti na medializaci kultury v devadesátých letech. Proslavil ho především Philip Auslander v knize Liveness: Performance in a Mediatized Culture z roku 1999.[4] V doslovu ke sborníku Experiencing Liveness in Contemporary Performance[5] z roku 2016 se k pojmu vrací a píše, že „živost je zkušenost aktivního spojení s událostí, která se odehrává nyní, ale někde jinde.“[6] Pojem živosti tedy spojuje s momentem kontaktu. Kontakt nicméně neprobíhá na základě sdílení místa, ale na základě sdílení času. Svou definici podkládá argumentem, že i při samotném představení je mezi hercem a divákem určitá fyzická vzdálenost. Ve vzdálenosti několika metrů a několika stovek kilometrů je ale rozdíl, čehož si je vědomé i National Theatre, když své přenosy opatrně nazývá „kino událostmi“ a na svých stránkách je označuje za „druhou nejlepší možnost po tom být přímo tam.“[7]
Pojem živosti a Auslanderovu definici podrobuje revizi Erika Fischer-Lichte v Estetice performativity.[8] Auslander vychází z předpokladu, že v době, kdy jsou lépe dostupné a více rozšířené záznamy, se rozdíl mezi živým představením a záznamem stírá ve prospěch celkové medializovanosti. To podle autora vede ke znehodnocení živých představení. Fischer-Lichte oponuje tvrzením, že se v tomto kontextu stává více prestižní událost živého představení, pro jejíž vznik je podle ní stěžejní nereprodukovatelná fyzická spolupřítomnost herců a diváků. Období celkové medializovanosti rozdíly mezi živým uměním a jeho záznamy podle autorky jen více zdůrazňuje: „Vzniká nový protiklad mezi živým představením, které je konstituováno fyzickou spolupřítomností aktérů a diváků a působením autopoietické zpětnovazební smyčky[9], a představením zaznamenaným, při němž jsou produkce a recepce odděleny.“[10] Fischer-Lichte tedy pojem živosti spojuje s mediálními specifiky živých umění, Auslander pojem používá spíše ve smyslu zarámování situace. Pocit živosti může podle Auslandera u recipienta vznikat na základě označení a není podmíněn zpětnovazebností. V momentě, kdy navštívím přímý přenos Váni, a ne „jen“ promítání ze záznamu, se může stát, že budu mít kvůli jeho označení a následnému zarámování jako živého dojem větší exkluzivity.
Zpětnovazební smyčka ale nevznikne ani v jednom z případů. Tu zakusí pouze diváci, kteří naopak navštívili divadelní představení, nikoliv „kino událost“ jako já, a které uvidím vstávat a tleskat na plátně. Není možné, aby Andrew Scott pocítil moji (velmi pozitivní) reakci na jeho hraní, na rozdíl od odezvy vstávajících diváků v divadelním sále, a následně na ni mohl nějakým způsobem odpovídat. Ani můj zážitek z jeho výkonu nebude tak komplexní, jako kdybych seděla v National Theatre, kde by na mě mohla jeho přítomnost přímo působit. Unikat mi bude prostorové vyznění hercova hlasu a veškerých jeho nuancí, celá fyzická osoba herce, její „esence“ a všechno, co spolubytí s ní na jednom místě přináší. Moje vnímání Scottova herectví se svou zprostředkovaností nebude tolik lišit od toho, když si doma pustím seriál Sherlock nebo nového Ripleyho na Netflixu. I přesto bych každému tento zážitek z „kino události“ doporučila. Projev Andrewa Scotta, který dvě hodiny v kuse vede dialogy sám se sebou, přičemž jednotlivé postavy precizně rozlišuje nejmenšími detaily, a zvládá mezi nimi dokonce vytvářet napětí, bych bez nadsázky označila za fascinující. A zažít jej ve stejnou dobu jako diváci v Londýně, skutečně přináší pocity výjimečnosti i možné nervozity z toho, že se kdykoliv může cokoliv pokazit. Jedná se ale o živý přenos, nikoliv živé umění.
[1] V Česku drama Suzie Miller Prima Facie o nedostatečnosti právního systému v případech znásilnění zinscenovala Lucie Ferenzová ve studiu Švandova divadla s Marií Štípkovou v hlavní roli.
[2] Vycházím z anglického výrazu event cinema.
[3] About us. National Theatre Live. Online. Dostupné z: https://www.ntlive.com/about-us/. [citováno 2024-06-08].
[4] AUSLANDER, Philip. Liveness: performance in a mediatized culture. London: Routledge, 1999. ISBN 0-415-19689-2.
[5] REASON, M., LINDELOF, A.M. (Ed.). Experiencing Liveness in Contemporary Performance: Interdisciplinary Perspectives. Routledge, 2016. ISBN 978-1138961593.
[6] REASON, M., LINDELOF, A.M. (Ed.). Experiencing Liveness in Contemporary Performance, s. 296, vlastní překlad.
[7] About us. National Theatre Live. Online. Dostupné z: https://www.ntlive.com/about-us/. [citováno 2024-06-08].
[8] FISCHER-LICHTE, Erika. Estetika performativity. Mníšek pod Brdy: Na Konári, 2011. ISBN 978-80-904487-2-8.
[9] Smyčka mezi herci a diváky, kteří se v průběhu představení vzájemně ovlivňují, pozn. autorky.
[10] FISCHER-LICHTE, Erika. Estetika performativity, s. 96.