Co se schovává ve školní skříňce?

Tři chlapci, pět dívek a hlavně osmnáct dvířek plechových školních skříněk tvoří základnu, kde se odvíjí mikropříběhy jedné fiktivní třídy. Herečka, choreografka a režisérka Halka Je Třešňáková společně se 4. ročníkem herectví alternativního a loutkového divadla vytvořila za pomoci improvizací a vlastních zprostředkovaných zážitků herců autorskou inscenaci. Jako výchozí téma si zvolili šikanu a její rozličné podoby.

Tento společenský fenomén se do Divadla DISK opakovaně vrací. Stačí si vzpomenout na My Funny Games (KALD, 2011, r. Petra Tejnorová), PUNK ROCK (KČD, 2012, r. Ivo Kristián Kubák) nebo inscenaci Hodní chlapci (KALD, 2014, r. Jan Mikulášek). Zatímco první z nich využívala hlavně fyzický pohyb, druhá odkrývala konkrétní příběh americké střední školy. Třetí jmenovaná pak zaujala výraznou vizuální stránkou a režijním rukopisem. To, že The Lockers tematicky navazují na jiné absolventské projekty, s sebou nese přirozené očekávání publika, jak si tvůrci s mnohokrát zpracovaným problémem poradí.

Všechny situace zasazují inscenátoři do školní šatny. Ta představuje prostor, kde neplatí školní řád a fungují zde vlastní pravidla; bezmocní jsou v opozici a silnější vždy vyhrávají. Inscenace se zaměřuje na dílčí aspekt ústředního tématu, protože Třešňáková ho aplikuje pouze na žáky oné modelové třídy. Přítomnost důležitého elementu ve školní instituci – tedy učitele či učitelky – se v inscenaci sice dvakrát objeví prostřednictvím zvuku klapajících podpatků a světla z pravé chodby, ale nijak více se s ním nepracuje. Všichni studenti v tyto momenty ihned zpozorní a rychlostí blesku se vrhají do bezpečného útočiště – do svých skříněk. Nejsilnější z děvčat se kvůli robustní fyzické konstituci nemůže do úkrytu dostat dostatečně rychle, po chvíli snažení se jí to nakonec podaří. Poté, co kroky utichnou, vylézají studenti opět pomalu ven. Do interakce s pomyslnou autoritou se postavy vůbec nedostanou.

Tvůrci komplikované téma prezentují skrze škálu komických i vážnějších situací. Jako výchozí kompoziční princip zvolili metodu repetice a následného střihu. Začátek každé nové situace je totožný; herci přicházejí ke svým skříňkám, něco nesrozumitelně mumlají (většina z nich má tužku v ústech), pobrukují, případně na sebe mírně reagují. Záhy následuje výjev předkládající nejvyhrocenější okamžiky samotné šikany: u agresorů je to především schopnost zaútočit, u šikanovaných naopak neschopnost se jakkoli bránit. I tyto pasáže ovšem podléhají vysoce předvídatelné struktuře, a proto brzy začneme ztrácet pozornost. V roli adorovaných i utlačovaných se totiž postupně vystřídají úplně všichni. Prvotní impulsy trýznitelů jsou navíc ve všech případech podobné: vztek či závist. Jednotlivé oběti zase spojuje jejich odlišnost od ostatních: odlišují se vzhledem, intelektem, či zájmy. Vztahy mezi postavami jsou načrtnuty jen minimálně, stejně jako jejich sociální kontext. Studenti žijí ve vzduchoprázdnu, v němž jejich chování a jednání nevyvěrá z příslušného postavení na společenském žebříčku nebo z povahy jejich osobnosti, ale z toho, v jakém momentálním silovém uspořádání se nacházejí. Vesměs anonymní jedinci nemají žádný prostor vyrovnat se s tím, co právě prožili. V konečném důsledku sledujeme akce agrese bez příběhu. Násilí zde funguje jen jako mechanismus, který je sice funkční, ale brzy pochopíme, že nikam nesměřuje, nijak se nevyvíjí, a proto se omrzí.

Celkové schematičnosti nepomáhá ani domnělý společenský žebříček oné třídy. Setkáváme se zde s kráskou (Tereza Nádvorníková), boubelkou (Lucie Valenová), stydlivkou (Veronika Popovičová), intelektuálkou (Sára Märcová), frajerem (Dan Kranich), skautem (Tomáš Hron) a šprtem (František Hnilička). Tajemnou postavu představuje dívka v neutrálních šedivých šatech v podání Kateřiny Dvořákové. Ta, přestože se zapojuje do části hromadných akcí (písně, choreografie), tvoří zároveň jakéhosi mystického průvodce, jenž prochází příběhy a sděluje nám informace nevyplývající z herecké akce (například jméno a příjmení studenta, který se po šikaně zabil). Za zmínku stojí její herecké prostředky, jimiž výrazně vybočuje od ostatních. Dvořáková po většinu času využívá minimálně gest a ve tváři má kamenný výraz. Díky tomu působí věrohodně, na rozdíl od ostatních, kteří příliš křečovitě vytvářejí svoje charaktery. Stylizované, až groteskní herectví působí směšně, protože herci se snaží naplnit přidělený typ, ale právě ten jim komplikuje vybudování seriózní situace. Jakýkoli náznak vážnosti je už dopředu shozen. Finální monolog popisující vraždu v koupelně hraje Dvořáková velmi citlivě a přesně. Opakuje jednoduché repliky, detailně popisuje, co viděla, co udělala. Přitom má naprosto strohou a chladnou dikci. Na diváka to má přesně opačný efekt a celá scéna působí mnohem silněji, než když sledujeme, jak mají dívky při hře na babu přes hlavu přetažené tričko, svléknutou podprsenku a zakopávají přes stažené kalhoty. Podobně je na tom Sára Märcová, jež hraje sečtělou podivínskou dívku. Také její krátká promluva v závěru inscenace upoutá pozornost. Herečka sedí na pravých schodech profilem k divákům a jakoby mimoděk sděluje informace o své postavě a vystihuje dívčinu zlobu na celý svět. Z mužské části souboru dostal nejvíce prostoru František Hnilička coby propagátor šesti bodů „Charty naší party“. Jeho projev má dvojí rovinu, v té první, civilní, účinně znázorňuje školního otloukánka, v té druhé pak plachého, leč cholerického a násilnického muže.

Jako oživení výsledného tvaru slouží dvakrát zopakovaná pohybová sekvence, v níž každý herec v rychlém rytmu hudby fixuje nějaký pohyb: Dan Kranich variuje výrazná taneční gesta, Sára Märcová si zase extrémně svižnými pohyby upravuje kapuci mikiny, František Hnilička se až chronicky drbe za ušima a snaží se upravit si motýlka. Tito tři jako jediní provádějí identická gesta (v menší dynamice) také v ostatních scénách, přesto smysl celé choreografie není dramaturgicky ukotven. Kromě dynamického rozptýlení nevíme, co mají tyto vsuvky představovat. Konkrétní informace o jednotlivých postavách z nich nevyčteme, stejně jako jejich motivace.

Kostýmy jednotlivých postav jsou prvoplánové, ale plně souzní s charaktery. Krasotinka má na sobě růžovou mikinu a legíny, nejchytřejší žák zase kšandy a místní frajer upnuté džíny a obří sluchátka. Scénografie je rovněž velmi jednoduchá, její dominantu tvoří devět plechových dvojskříněk, jaké všichni známe z vlastních studií na základní nebo střední škole. Na všech chybí zámky, což symbolizuje jakousi odemčenou agresivitu a rovněž i narušení osobního prostoru. Vnitřek školního inventáře obsahuje nalepené plakáty idolů, fotky, případně jsou zde umístěny další rekvizity (jídlo, sešity či knihy). Každý může spolužákům nahlédnout dovnitř a bez sebemenšího problému si cokoli vzít. Celá konstrukce umožňuje bohaté prostorové využití – kromě běžného vyskakování a seskakování nahoru a dolů nabízejí některé skřínky průlez do stran či do zadního plánu, studenti tedy mohou pohybovat prakticky všemi směry. Ze skříněk se v těchto momentech stává jakýsi labyrint, v němž protagonisté hledají sebe sami i své osudy. V rámci poslední scény se jednotlivé části stavby oddělí a herci jimi zaplní prakticky celé jeviště, do středu je umístěn sprchový kout s bílými dlaždičkami a plastikovým závěsem, ve kterém Dvořáková pronáší svůj monolog. Rázem se ocitáme ve školní sprše, nepříliš líbivém prostředí, kde tlak na jedince skutečně se odhalit vyvěrá už ze samotné podstaty tohoto místa. V koupelně se obnažujeme všichni, jsme nuceni svléknout se před spolužáky, od nichž nás dělí odporný kus igelitu.

The Lockers přinášejí šedesátiminutový vhled do nadčasového tématu, jež bohužel rezonuje také dnes. Poslední počin tohoto ročníku v divadle Disk však doplácí hlavně na nevýraznou dramaturgicko-režijní koncepci. Jednotlivé situace mají totožný vývoj a ilustrativní předvádění největších klišé středoškolských studentů vede ke zbanálnění celého problému. Pozornost se soustředí na studenty řešící svoje trápení pouze v daný okamžik. A už nezáleží na tom, jestli jsou v něm zrovna v submisivní nebo dominantní pozici. Díváme se na inkriminované místo činu, jeho pravidelnou cykličnost, ale nemáme možnost sledovat důsledky počínání všech aktérů. Možná si svoje běsy schovali do léty ošoupaných skříněk.

THE LOCKERS

Katedra alternativního a loutkového divadla

Idea, režie: Halka Je Třešňáková
Dramaturgie, pomocná režie: Nina Jacques

Scénografie, kostýmy: Lucie Wildtová, Marie Vařeková

Hudba: Roman Zach

Light design: František Fabián
Režijní supervize: Jiří Havelka
Produkce: Martina Hájková, Iveta Jakubčíková, Petr John

Hrají: Kateřina Dvořáková, Tereza Nádvorníková, Sára Märcová, Lucie Valenová, Veronika Popovičová, Tomáš Hron, František Hnilička, Dan Kranich

Premiéra: 24. 3. 2016 v divadle DISK

Psáno z premiéry a reprízy: 16. 3. 2016

Výkřiky:

Do interakce s pomyslnou autoritou se postavy vůbec nedostanou.

Prvotní impulsy trýznitelů jsou ve všech případech podobné.

Vesměs anonymní jedinci nemají žádný prostor vyrovnat se s tím, co právě prožili.

Finální monolog popisující vraždu v koupelně hraje Dvořáková velmi citlivě a přesně.

Jednotlivé situace mají totožný vývoj a ilustrativní předvádění největších klišé středoškolských studentů vede ke zbanálnění celého problému.