Poslední semestr na DAMU se blíží ke konci a s ním i můj pobyt v České republice. Dostala jsem se sem náhodou, ale moje směřování bylo jasné: poznat českou kulturu, ponořit se do divadelního života, poznat lidi, pracovat v divadle a v časopise Loutkář, a hlavně si splnit sen o studiu na DAMU na katedře teorie a kritiky. Prizmatem vlastních zkušeností se pokusím zreflektovat, jak tyto dva roky studia proběhly a jak mě ovlivnily.
Na studium na Akademii múzických umění jsem začala pomýšlet poprvé na střední škole. Slyšela jsem od svých kolegů loutkářů, kteří se v roce 2000 zúčastnili festivalu loutkového divadla v Praze, jak byli nadšeni vývojem divadla v Česku. A tak když jsem v roce 2020 dokončila bakalářské studium kulturologie na Kyjevsko-Mohyljanské akademii, již jsem se učila česky. Stále jsem si ale nepřiznávala, že bych se mohla na pražskou akademii skutečně přihlásit.
Ať už to zní jakkoli nadneseně, všechny tyto obavy a nejistoty rozptýlila válka. V tu chvíli jsem si uvědomila, stejně jako většina Ukrajinců, že je nám dán jen jeden život. Pravděpodobně jsem se řídila myšlenkou „žít ze dne na den“, a tak jsem se rozhodla riskovat.
Vzpomínám si na svou první návštěvu DAMU. V roce 2022 Marek Bečka shromáždil několik ukrajinských studentů ve studiu Řetízek, aby se dozvěděli o možnostech stáže na této škole. V té době jsem pracovala v Divadle Drak a na schůzce jsem se ocitla v podstatě náhodou. A náhodou jsem také narazila na vedoucího KTK Jana Jiříka, díky čemuž jsem se později ocitla na přijímací zkoušce na tuto katedru.
Byl rok 2022, seděla jsem před pedagogy a snažila se ze sebe dostat slova v češtině. Samozřejmě jsem se bála, protože jsem si jasně uvědomovala, že mám nevýhodu, když neznám historii ani specifika českého divadla. V tomto ohledu jsem ale před komisí necítila žádný tlak.
Dotazy směřovaly spíše k tomu, proč mě tento obor zajímá, jaké mám zkušenosti s divadlem, jaké cíle si kladu v rámci magisterského studia a zda chci v budoucnu zůstat v České republice. Moje odpověď na poslední otázku byla již tehdy jednoznačná: Ne. Cílem mého studia zde bylo získat znalosti a zkušenosti, které bych mohla v budoucnosti zužitkovat na Ukrajině. A tento cíl je stále aktuální.
S čím se tedy po dvou letech na Ukrajinu vrátím? Studium na DAMU pro mne bylo něco jedinečného. Nabídlo mi svobodu, otevřenost a příležitosti. První věc, kterou jsem v Česku udělala, bylo nakupování knih o divadle. Česká knihkupectví jsou pro divadelní teoretičku ráj. Na Ukrajině totiž neexistují překlady do rodného jazyka tak známých a významných autorů, jako jsou Erika Fischer-Lichte, Patrice Pavis, Henrik Jurkowski, Hans-Thies Lehmann a mnoho dalších. Navíc je k dispozici velmi málo knih o historii a výzkumu ukrajinského divadla. Především mluvím o své specializaci, o loutkářství. Spolu s Dariou Ivanovou, prezidentkou ukrajinské UNIMA, jsme v našem statě napočítaly asi deset knih, které jsou výstupem badatelské práce. Pokud vím, jedinou historii loutkového divadla v naší zemi napsal ruský teoretik Boris Goldovskij pod názvem Loutkové divadlo Ukrajiny. V loňském roce požádala prezidentka UNIMA o grant na vytvoření výzkumné knihy o ukrajinském loutkářství. Nadace však žádost zamítla. Tato situace ukazuje nevýslovnou potřebu badatelů – a samozřejmě i nutnost finanční podpory –, aby historie ukrajinského loutkářství neupadla v zapomnění.
Druhým objevem pro mne byly divadelní časopisy. Nedokázala jsem si představit, že by jich v jedné zemi mohlo vycházet tolik. Je tu skutečně taková poptávka po divadle, nebo je to jen nějaká anomálie? Když jsem poprvé přišla do Divadelního ústavu, nemohla jsem se nabažit množství pater a kanceláří, které se zabývají propagací a výzkumem divadla. Na Ukrajině tolik periodik nemáme, a jsem přesvědčená, že je potřeba to změnit. Na naši situaci se nyní dívám velmi kriticky, protože si vybavuji jen jediný časopis pro zájemce o divadlo – Ukrajinské divadlo, který zanikl roku 2018. Následně sice došlo k určité reinkarnaci, ale pouze v internetové verzi.
Prostředí DAMU mi ukázalo, jak široká může být činnost badatelů v oblasti divadelního umění. Bez váhání mohu říci, že právě na KTK jsem začala studovat skutečně do hloubky, protože už mě nebrzdila nedostupnost divadelní literatury tak jako na Ukrajině. Zde jsem se postupně začala učit, jak o divadle mluvit a z jakého úhlu se na ně dívat. Takovým objevováním jsem se měla zabývat už na bakalářské úrovni a občas jsem během studia cítila potřebu vrátit se o krok zpět – do bakalářského programu. Projevilo se to například tím, že jednou z největších výzev pro mě bylo psaní recenzí. Doslova na koleni mi byly narychlo vysvětleny základy a první recenze, kterou jsem napsala, vypadala spíš jako povídka. A tak jsem se za pochodu a od počátku učila, co je to divadelní kritika.
V mém státě má divadelní kritika poměrně specifický význam a někdy je vnímána negativně, takže mé domácí okolí nemělo pro mou volbu specializace pochopení. Vzhledem k tomu, že na Ukrajině téměř neexistují neakademické divadelní časopisy, není po divadelní kritice poptávka a většinu recenzí v kulturních časopisech píší novináři bez divadelněvědné průpravy. Takže ať to zní jakkoliv banálně, KTK pro mě byla osobním objevem a umožnila mi mnohé: vyjet na festivaly po celé České republice i v zahraničí, psát pro Divadelní noviny, navštívit přednášky divadelníchi tvůrců z různých zemí, moderovat diskuze DISK_USE, absolvovat kritický klub či workshop psaní rozhovorů. V neposlední řadě jsem ocenila též možnost svobodné volby předmětů a oblastí výzkumu. Navíc jsem se inspirovala zdejším divadlem, zejména Divadlem Continuo v Malovicích, a viděla jsem mnoho divadelních setkání, laboratoří a rezidenčních programů pro studenty. A v současné době jsem součástí ukrajinského týmu divadelníků, kteří plánují zřídit první ukrajinský rezidenční prostor na vesnici Vodotyi (Žytomerská oblast) pro festivaly, školení studentů atd.
Stojí tedy za to vzdát hold době mého studia na katedře teorie a kritiky. Především mám velkou touhu podělit se o to, co jsem poznala a zažila, se svými kolegy na Ukrajině. Mohla jsem si v „laboratorním“ prostředí vyzkoušet odbornou činnost a dozvědět se, jak pedagogové komunikují se studenty. Závěrem chci říct, že jsem vděčná za možnost studovat na DAMU. Mým budoucím cílem je česko-ukrajinská spolupráce v oblasti divadelních studií. Jednou z prvních věcí, kterou chci udělat, je vytvořit časopis o ukrajinském loutkovém divadle jako začátek rozvoje nebo obnovy loutkářského umění na Ukrajině. Dnes jsem ve fázi jednání s ukrajinským střediskem UNIMA o jeho založení. Doufám tedy, že příběh o pozitivních dopadech studia na DAMU teprve začíná.