CO ZPŘÍSTUPNÍ UMĚNÍ LÉPE NEŽ JÍDLO ZDARMA? KONCEPT TŘETÍCH MÍST V POJETÍ VYBRANÝCH NORSKÝCH INSTITUCÍ

V rámci příprav festivalu Nultý bod jsem na přelomu listopadu a prosince absolvovala cestu do Norska. Dostala jsem tak příležitost vyjet na festival Showbox do Osla a o několik dní později se přesunout do Trondheimu, abych zhlédla dvě představení v tamějším Rosendal Teater. Kromě diváckých zážitků mě na Showboxu v prostorách norské národní scény současného tance Dansens Hus obohatila velice podnětná panelová diskuse zabývající se tříletým projektem Performing arts as the Third Place for the Young Audience (Performing arts jako třetí místo pro mladé publikum), na němž spolupracují norské instituce Scenekunstbruket (pořádající Showbox) a Kloden teater, německé divadlo Junges Ensemble Stuttgart a české Divadlo Drak. Dohromady si kladou za cíl podnítit vznik zázemí pro rozvoj scénického umění určeného pro nejmladší generace.

Tříletý projekt vychází ze sociologických teorií tzv. třetích míst definovaných jako prostory, v nichž trávíme čas vedle zaměstnání, případně školy a vlastního domova. Může se jednat o fitness centra, parky, kavárny, ale také o kulturní organizace. Společným rysem třetích míst je snaha o vytvoření „safe space“, ve kterém se budou jednotlivci shromažďovat, aby se podíleli na společném cíli.

Projekt, na němž čtyři zmíněné instituce spolupracují, se soustředí na teorii třetího místa prizmatem budování vztahu k jevištnímu umění. Pokouší se tak o zvýšení zájmu nejmladších generací o divadlo. Cesta k vytvoření třetího místa může být různorodá: divácká zkušenost, zapojení se do tvůrčího procesu nebo „pouhé“ rozvíjení pocitu sounáležitosti. Všechno jmenované má potenciál k etablování prostředí pro rozvoj scénického umění, které bude více odpovídat zájmům mladých lidí a v důsledku se stane prostorem, jejž si příchozí dobrovolně vyberou k vzájemnému setkávání.

Z toho důvodu mi v hlavě utkvěl banální, přesto velice efektivní přístup Vega Scene v Oslu. Ta považuje za esenciální poskytovat příchozím jídlo zdarma. Po skončení výuky ve škole mají totiž studenti většinou hlad. Namísto odchodu domů zamíří do libovolné instituce, kde se s dalšími kamarády nají. Poté se mohou společně podílet na programu, který se v případě Vega Scene věnuje nejrůznějším režijně-dramaturgickým cvičením.

Přestože jsem s principy třetích míst i zásady „safe space“ dobře obeznámená, poprvé jsem zde dostala příležitost skrze ně reflektovat představení. Ta uvedená na festivalu Showbox i později v Trondheimu sdílela stejnou potřebu se k příchozím divákům vztahovat a následovat tím popsaná východiska. Mé divácké zkušenosti nejprve obohatilo představení Påkemon, podle anotace určené publiku od tří do dvanácti let. Jak napovídá název, inscenace pracuje s motivy známými z japonské mediální franšízy Pokémon. Nechyběla proto ani herečka v kostýmu obrovského Pikačú. Dokonce se pro svoji roli naučila autenticky reprodukovat citoslovce, která tento pokémon využívá ke komunikaci.

Herci nezapomínali v souladu se zmíněnými zásadami třetího místa do představení zapojovat publikum, ovšem nijak invazivně. O dialog se pokoušeli pouze v momentech, kdy vycítili, že si diváci připadají ve svých rolích komfortně. Pokládali otázky, na něž mohl kdokoliv odpovědět. K vytvoření přátelské atmosféry pomohlo rovněž uspořádání sálu. Děti, ale i jejich rodiče se uvelebili kolem jevištního prostoru na žíněnky. Já jsem byla z podstaty věci vyloučena ze skupiny lidí, jež mohla odpovídat, protože herci mluvili v norštině. Jazyková bariéra mi však nezabránila v pochopení základního děje. Inscenátoři pracovali s jednoduchými metaforami dobra a zla, které se odrážely například v barvách kostýmů – černá a červená značily všechno špatné, kdežto modrá, žlutá a zelená to dobré.

Na festivalu jsem také zhlédla představení Break her new v budově divadla Dramatikkens Hus. Anotace návštěvu tentokrát doporučila věkové kategorii 16+, tedy „youngsters“. Repliky se opět pronášely v norštině, což mi nejprve působilo problémy. Čtyři přátelé si totiž mezi sebou většinou povídali o svých životech. Později jsem však díky herectví pochopila, že se příběh tematicky točí kolem mezilidských vztahů a situací, jako jsou ztráta milované osoby či nová láska. Navzdory jazykovému limitu jsem si odnesla několik zásadních poznatků o tvorbě pro mladé diváky. V inscenaci hráli mladí herci a zobrazovali témata, která naše generace řeší na denní bázi, za pomoci přirozeného herectví bez zbytečných gest, jimiž si dospělí herci v rolích teenagerů často vypomáhají. Autenticita byla podtržena i kostýmy – oversized mikinami, volnými kalhotami a značkovými teniskami –, do nichž bych se klidně oblékla i já. Přirozeně využité byly i současné známé písně, ať už americké RnB královny Rihanny, nebo popového zpěváka Harryho Stylese.

Princip třetího místa jsem v případě Dramatikkens Hus vnímala i díky dalším přidruženým prostorům vedle sálu, kde se hrálo. Před vstupem jsme procházeli krásným skleníkem plným nejrůznějších rostlin, který se zároveň využíval jako kavárna a svojí příjemnou atmosférou vybízel k tomu, aby v něm člověk strávil alespoň krátkou chvíli.

V trondheimském Rosendal Teater jsem zase konkrétní projevy sociologického konceptu spatřovala skrze komunitní aspekt. Instituce totiž pravidelně pořádá nejrůznější akce – od hudebních koncertů až po události zahrnující polévkové vývařovny. Co jiného zpřístupní umění většímu počtu lidí než jídlo zdarma? Stejný přístup můžeme spatřit i v případě zmíněné Vega Scene.

V Rosendal Teater jsem zhlédla dvě představení. Turning vinegar into wine opěvovalo krásu stárnoucích mužských gay těl. Hercům se dařilo na jevišti vytvářet zejména vizuálně krásné obrazy. V jistý moment například jeden z aktérů smažil na jevišti lívance a páru, jež se linula z pánviček, nasvěcovalo intenzivní bílé světlo. Výjev vůbec nepůsobil pateticky, jelikož si herec o několik okamžiků později začal plácat hotové jídlo po svém skoro nahém těle. Všichni muži se navíc po celou dobu tvářili upřímně vesele, a to i v momentě, kdy divákům ukazovali, jak se jim houpe povislá kůže. Na samotném konci si dokonce někteří z nich střihli v mýdlových bublinách tanec vogue.

Další den následovalo představení Som om eg har vore her før, jež žánrem hraničilo se zvukovou instalací. Začínalo v menším sále divadla, kde seděli hudebníci hrající na nejrůznější předměty. Dvojice mužů například rozeznívala dřevěnou paličkou hrany papírových krabic, což vytvářelo zvuk podobný nehtům přejíždějícím po tabuli. Postupně vznikala kakofonie, již podnítili hudebníci v provazišti. Bušili totiž dřevěnými paličkami do kovových konstrukcí. Chaos ale po chvíli přerušila jedna z vystupujících a pobídla nás k přesunu do vedlejšího prostoru. Stejní hudebníci tentokrát hráli harmonicky na nástroje, chodili kolem a nechávali nás si užívat zvuky jednotlivých předmětů. Po chvíli jsme se však přemístili do dlouhé chodby, kde nás za chůze doprovázely už jen tlumené zvuky bubínků a cinkající triangly. Přesuny nepůsobily nijak rušivě, jelikož skvěle splnily svůj účel: unikátní formou objevit či prozkoumat akustiku divadla.

Principy třetího místa se dají spatřovat nejen v prezentaci divadla, organizování komunitních akcí nebo využívání zázemí kavárny a dalších přidružených prostor. V případě Turning vinegar into wine se queer umělci věnují queer tématu a rovněž experimentují s jinými formami vyjádření, než jsou běžná slova nebo kukátkový prostor. Identický přístup zaujímá i inscenace Som om eg har vore her før, kdy se díky diváckému objevování akustiky stane zázemí instituce přístupnější, nehierarchizované a také demokratičtější. Přesně takové pocity by měla třetí místa vyvolávat.

Na své cestě do Norska jsem se tak setkala s jiným typem divadla a uvažování o něm. Sociologický koncept třetích míst se na základě příspěvků v panelové diskusi na Showboxu pokouší do svých dramaturgických plánů zahrnout kulturní organizace nejen v Norsku, ale i v Dánsku, Velké Británii, Švédsku, Německu a teď už i v Česku. Kromě Divadla Drak by se tímto směrem měla vydat nově vzniklá instituce Archa+, jež od ledna 2024 nahradila Divadlo Archa. Principy třetích míst dokonce deklaruje i v „open-callu“ na nově otevřené pozice jako zásady k respektování. Snad se nejedná pouze o slovní následování trendu, ale o koncept, který chce vedení v programu skutečně naplňovat.