Divadlo pro náctileté, inscenace pro puberťáky, představení, která možná rozhodují o tom, zda si jedinec vybuduje vztah (nejen) k divadelnímu umění. Osobně považuji právě tuhle disciplínu za nejtěžší, nejméně prozkoumanou a velmi podceňovanou.
Sama už se sice pár let do „teenage“ kategorie neřadím, přesto mám chuť se schovat pod sedačku pokaždé, když na scéně (ale i ve filmu) slyším text, v němž se dospělí snaží napodobovat „slang mladých“. Těžko tvůrce soudit, protože kolika skutečně mladým lidem vychází divadelní hry, kolik jich má angažmá v divadle?
Inscenace Vina Vína souboru Divadlo XS je v tomto kontextu vlastně ojedinělým fenoménem. Tvůrčí tým je (s výjimkou Petry Špalkové) tvořen výhradně studentkami a studenty středních škol. Námět vychází z jejich životní situace, text si psaly samy (Rozálie Anežka Prachařová, Josefína Veronika Prachařová, Sofie Frieda Höppnerová), inscenaci režírovaly (Rozálie Anežka Prachařová) i produkovaly (Jasmína Dvořáková). Herečky a herci studují pražskou hereckou konzervatoř a taneční konzervatoř Duncan – jedná se tedy o svého druhu poloprofesionální soubor.
Těžko se dohadovat o tom, jaké téma je pro náctileté publikum vhodné. Někoho může už v patnácti oslovit Čechov a Ibsen, jinému čtyřhodinový Peer Gynt navždy zkazí dojem z divadla. Autorky Viny Vína se držely motta „piš o tom, co znáš“ a výsledkem je text, který zaměřuje veškerou pozornost právě na jejich věkovou kategorii. Na mé repríze bylo hlediště Divadla v Celetné minimálně z poloviny zaplněno jejich vrstevníky, kteří na konci nadšeně aplaudovali. Příběh o smrti kamaráda Sebastiána, která rozvíří vztahy ve skupině pozůstalých přátel, by mohl být univerzálním napříč věkovými kategoriemi. Jenomže ve věku, kdy má většinou člověk pocit, že už je možná dospělý, kdy se sebemenší emoční záchvěv zdá relevantní a kdy se všichni okolo jen usmívají s výrazem, který jako by říkal „pořád jste ještě mláďátka, tohle nic neznamená“, právě v tomhle věku představuje úmrtí kamaráda skutečný a velmi nechtěný vpád do dospělého života. Pokud ho někdo do té doby nebral vážně, najednou už nemůže zpochybňovat jeho prožívání, jeho bolest, protože už je skutečná. Nelze ji banalizovat.
Nejasnou Sebastiánovu smrt vyšetřuje policie a na pomoc si přizve psycholožku Kateřinu Stránskou (Petra Špalková). Na jeviště postupně přichází pětice kamarádů a napětí mezi nimi roste. Sedí na židlích rozestavených v půlkruhu, jeden po druhém vrhají nejisté, nevraživé a významné pohledy, zatímco se Stránská každého z nich před všemi ostatními ptá na jeho vztah k zesnulému a na události z noci těsně před nehodou. Kromě židlí stojí na scéně ještě velké zrcadlo opřené o stěnu, jeden mikrofon a plechovky s barvou. Za fasádou party, jejíž členové by za sebe navzájem dali ruku do ohně, se krčí malé i velké křivdy a tajemství. Ben (Max Dolanský) žije celý život ve stínu svého staršího bratra Sebastiána, a jeho smrt v něm tudíž možná vyvolává zvláštní pocit zadostiučinění. Milostné trojúhelníky a čtyřúhelníky způsobují neshody a tenzi ve skupince, která byla možná kdysi semknutá. Zdá se, že zdánlivě sebejistá a rázná Dora (Sofie Frieda Höppnerová) ví víc, než říká. Sebastiánova přítelkyně Týnka (Klára Šmídová) neví o Dořině zradě a na rozdíl od ostatních si neuvědomuje, co k ní cítí Hugo (Mikuláš Matoušek). Dořina poznámka o Sebastiánově pohřbu zdvihá Maxe ze židle, a kdyby ho Sam (Prokop Zach) pohotově nezastavil, Max by se nejspíš na Doru vrhnul. Jako divák čtu podivná nevyřčená obvinění a s příchodem (či spíše s přitančením) postavy Svědomí (Josefína Veronika Prachařová), která doprovází monologické zpovědi ostatních, už jsou jednotlivé náznaky zcela nepochybné a dohromady skládají pravdu. Tyto vstupy působí trochu účelově (při druhém z nich je jasné, že řada dojde na všechny), zejména když se skoro celou skutečnost lze dovtípit z narážek. Každá z postav má ale v rámci svého vnitřního monologu možnost ukázat větší hloubku a svěřit se divákům, jaký byl – ale opravdu! – její vztah k Sebastiánovi. Mluví přitom do mikrofonu a jejich přiznání rezonují v prázdném prostoru. Za hudebního doprovodu se Svědomí pohybuje po scéně, tančí okolo Dory a s jemným úsměvem na rtech ji svými gesty vybízí k pohledu do zrcadla, k upřímnosti. Max si roztírá rudou barvu z plechovky na holou hruď. Týnce tečou po tvářích slzy, zatímco ji Svědomí objímá a zezadu jí podává červenou květinu, možná rukou Sebastiánovou. Stejnou květinu nakonec vkládá do rukou všem, aby ji v závěru mohli vhodit před forbínu – na Sebastiánovu rakev.
S pohrůžkou dalšího policejního výslechu a možného obvinění nechává psycholožka skupinku na chvíli o samotě. Nakonec je to Samova videokamera, na niž opilý Max v noc smrti svého bratra omylem natočil Sebastiána s Dorou, jež definitivně zpřetrhá vztahy. Na promítacím plátně, visícím téměř přes celou zadní stěnu, sledujeme roztřesený obraz a Maxovy opilecky přihlouplé komentáře glosující večírek. Postupně prochází jednotlivými místnostmi, až nakonec nakoukne přiotevřenými dveřmi do jednoho z pokojů. Jako divák se ani nestihnu zorientovat, koho vlastně v potemnělé ložnici vidím, a klející Max už vypíná záznam. Týnce, sledující film přes Samovo rameno, konečně dochází, co celou dobu viselo ve vzduchu. Ostatní už upřímně přiznali, že svého zesnulého kamaráda rozhodně nemilovali bez výhrad, nyní si stejné stanovisko musí, chtě nechtě, přiznat i ona.
Nedošlo sice k vraždě, přesto Dora, Týnka, Hugo, Sam i Max nad Sebastiánovou rakví přiznávají, že to byla právě jejich chyba. Tady si neodpustím jedno klišé: domnívám se, že právě v tenhle moment kvintet kamarádů dospívá. Jestliže jsem v úvodu mluvila o autenticitě zobrazení mladých lidí v současném divadle, pak se mi jí ve Vině Vína dostalo v plném rozsahu. Samozřejmě je to tím, že herci a herečky do jisté míry hrají sami sebe, ve smyslu generační výpovědi. Jejich charaktery se dají částečně odečíst už z kostýmů, v nichž vídám denně své i jejich vrstevníky na ulici. Samova pestrobarevná košile a pískové kalhoty nejspíš pochází ze sekáče a spolu s kamerou v tašce přes rameno a ironickými glosami mu dávají punc jemně přezíravého intelektuála. Oproti němu Hugo v oversized mikině a s rukama v kapsách budí téměř soucit, když brání Týnku před Dorou, čímž si vysluhuje posměch ostatních, nikoliv ovšem Týnčinu přízeň. Chtělo by se říct, že se jedná skoro až o typy, kdyby ovšem člověk nepotkával podobně vyhraněné jedince v tramvaji. Nebo je to možná tím, že právě ve věku, o němž se hraje, se člověk zoufale snaží najít svoji „značku“, něco, co ho jasně vydělí a učiní jedinečným.
Na otázku, co bylo tedy příčinou Sebastiánovy smrti, odpovídá název inscenace. Vlastně se mi od začátku nechtělo věřit, že by někdo z jeho kamarádů vraždil, nebo, lépe řečeno, kriminální zápletka mě až tolik nezajímala. Mnohem atraktivnější je zobrazení konfliktu, který skoro splňuje jednotu místa, času a děje a končí v podstatě ukázkovou katarzí. Hlavně ale bez ostychu ukazuje, že na ohledávání nejzávažnějších témat nemají (a neměli by mít) patent pouze „staří a zkušení bardi“.