"Dokud si nenasadím nos, jsem to stále já"

Tematické vystoupení „ven z divadla“ mi umožnilo prozkoumat oblast paradivadelních aktivit, které přitáhly mou pozornost ještě před koronavirovou krizí. Krize pak k průzkumu pobídla ještě víc, neboť se díky ní a transpozici do světa online otevřely některé brány doposud uzavřené „běžným, zdravým“ smrtelníkům. Mluvím o činnosti Zdravotního klauna. V následujícím rozhovoru odpovídá na otázky zdravotní klaun Jana Machalíková. Promlouvá velmi otevřeně o svém alter egu sestře Sladěně a úskalích její práce, o odvaze nabídnout své směšnosti, o odmítnutí, fobii z klaunů a také o koronavirové krizi a jejích dopadech na práci těch, jejichž výchozím materiálem i konečným smyslem je lidská blízkost.

 

Můžeš blíže představit vrchní sestru Sladěnu a její pracovní rozvrh?

Sestra Sladěna si hraje na vrchní sestru. Je to karikatura ženy, jejíž heslo je „nevyžádaná rada vždycky potěší“. Je schopná všechno ihned vyučovat, i když o věci zatím pouze slyšela. Je dost hloupá, a to ji dostává do častých problémů. Přesto je velmi sebevědomá a nebojí se zkoušet stále nová řešení komplikací, které sama způsobila. Sladěna je klaunská postava, kterou jsem dlouho hledala a nakonec ji objevila v sobě. Má všechno, co by mě mohlo činit nesnesitelnou. Říká se, že tvého klauna znají tvoji přátelé dříve, než si ho sám připustíš. K momentu, kdy si dovolíš dát všechny svoje směšnosti ostatním k dispozici, vede dlouhá cesta a někdy se neobejde bez slz. Když jsem pustila Sladěnu ven, hodně se mi ulevilo, protože jsem jí mohla přenechat některé otravné činnosti, jako třeba poučování. Občas ji vidím v jiných ženách. Nasávám z nich inspiraci a už se vždycky těším, až si to Sladěna vyzkouší. Pracovní rozvrh Sladěně zatím určuji já (zatím neřídí ona mě, ale…). Její práce začíná poté, co se v šatně převléknu do červených šatů a bílého pláště a nasadím si klobouk a klaunský nos. Teprve nasazením nosu dostane Sladěna prostor. Učinily jsme dohodu, že dokud si nos nenasadím, jsem to stále já. 

 

Jak je nastavený plán Zdravotního klauna, chodíš opakovaně na stejná oddělení a potkáváš pacienty vícekrát, nebo je navštívíš jednorázově? Navštěvujete děti, seniory i dospělé, a nejen v nemocnicích, ale také v dětských domovech, hospicech… S čím máš ty zkušenost, máš takto široký záběr, nebo určitou specializaci?

Měsíc dopředu je sestaven rozvrh, který určuje, na jaké oddělení kdo půjde. Na každé oddělení chodíme jednou týdně, a to vždy ve stejný den a čas. Standardní klauniáda probíhá ve dvojici a trvá tři hodiny. Je hodně proměnlivé, na jaké oddělení se dostanu a se kterým kolegou. Někdy se stane, že jdu na jedno oddělení vícekrát a někdy se někam nedostanu i několik měsíců. Občas potkávám pacienty opakovaně, nebo jejich rodiče, kamarády, kteří mě znají z jiných oddělení. Některé děti se do nemocnice vracejí a pamatují si nás a jiné zase putují po různých odděleních. Dokonce se mi stává, že mě děti poznávají i mimo nemocnici. Například když lektoruji dětské recitační přehlídky, anebo pracuji se školními skupinami v Národní galerii. Každý zdravotní klaun má vedle základních návštěv ve dvojici na dětském oddělení možnost zapojit se i do jiných projektů. Ke každému projektu se váže speciální vzdělávání, kurzy, přednášky, workshopy. Já osobně jsem si vybrala klauniády na geriatriích, tedy klauniády na odděleních pro seniory. Dále jsem v programu NOS!, což je zkratka úsloví „Na Operační Sál!“. Sladěna doprovází děti na operace a je s nimi v kontaktu často celé ráno a dopoledne, než odjedou na sál. Jsem také součástí programu Dítě, to jsou klauniády pro dlouhodobě hospitalizované děti. Chodí se za nimi častěji a navštěvuje je vždy jeden klaun. Programů je ale v organizaci Zdravotní klaun, o.p.s. celá řada a přibývají další.

 

Jaký je rozdíl v práci s různými věkovými skupinami nebo možná i s různými odděleními? Přistupujete jinak například k pacientům na psychiatrii než na neurologii?

Hodně jiné jsou klauniády na geriatriích. Máme jiné kostýmy a často i jiné klaunské postavy. Na dětské oddělení přicházíme jako lékařský personál a podle toho se chováme, ale na geriatriích by bílé pláště klienty jen mátly. Máme proto kostýmy, které připomínají spíš varieté. Jsou barevné a většinou velmi společenské, aby bylo na co koukat. Klauniády jsou mnohem hudebnější, rytmičtější, poetičtější. Nebylo pro mě vůbec snadné najít Sladěnu, která chce být slavná tanečnice, zpěvačka a víla. A tak tančí a zpívá plná energie, ale muži se její romantiky bojí, a tak jí často zkušené seniorky dávají rady. O různých přístupech na dětských odděleních bych mohla říct hodně. Vždy záleží na konkrétní situaci. Na některých odděleních musíme být například zakrytí ochrannými pomůckami tak, že z nás kouká jen nos. To pak prověří pohybové schopnosti každého, protože najednou je důležitá řeč těla a nic jiného než fyzický humor nemůže fungovat. Psychiatrie jsou specifická oddělení z toho důvodu, že jsou na nich děti často dlouho a opakovaně. Všechno už viděly a je těžké je něčím překvapit. Nejvíce se vyplatí být naprosto přítomný a uvěřitelný ve své klaunské postavě. Děti na psychiatrii nesnáší nahrané vtipy, ale dokážou se upřímně bavit situačním humorem a improvizací vycházející z klaunské postavy. Různé věkové skupiny jsou vlastně samostatné téma. V rámci klaunského vzdělávání se učíme, čemu se směje jaká věková kategorie, a v praxi to tak skutečně funguje. Jenže na nemocničním pokoji jsou děti i dospělí různě staří. Například je tam čtyřletý chlapec s rodiči, jeho devítiletá sestra a šestnáctiletý kluk s kamarádem. Aby se nakonec smál celý pokoj, je nutné zaměřit se na humor pro šestnáctiletého chlapce a pro dospělé. Protože když začnete s humorem pro čtyřleté dítě, vyhodnotí dospívající chlapec váš humor jako infantilní a definitivně ho ztratíte. Když se ale zasměje on a dospělí, získali jste i toho malého. Uvolní se, vidí, že na něj nikdo netlačí a často se začne smát, protože se smějí ostatní. Potom do svého projevu můžete přidat prvky, které malého kluka zaručeně pobaví. Nejtěžší je dostat Sladěnu do takové situace, aby vše, co dělá, bylo uvěřitelné a nevypadalo jako osvědčené vtipné rutiny. Takže i rutiny, které plánuje klaun použít pro malé dítě, musí tematicky zapadat do nastolené situace.

 

Práci zdravotních klaunů velmi obdivuji a z médií je patrné, že má velmi pozitivní zpětnou vazbu. Zároveň vnímám odmalička a dodnes, že když jsem smutná a cizí člověk se mě snaží rozveselit, probouzí to ve mně ještě větší tíseň. Proto pociťuji určitou skepsi a říkám si, že vlastně nevím, jestli bych chtěla, aby mě zdravotní klaun navštívil. Je to pouze zdání člověka, který se s klaunem v nemocnici v životě nesetkal, nebo někdy zažíváš odmítnutí?

Cizí člověk, který se mě snaží rozveselit, je opravdu hrozná představa. Naše klaunské postavy mají velmi chytrý koncept. Nepřicházejí do pokoje, aby rozveselovaly, ale na vizitu. Netlačíme tedy na smích a nejsme žoviální „šášové“. Komika vyplývá z toho, že doktoři a sestry-zdravotní klauni se snaží vyšetřovat a dělat běžné úkony, které dítě zná od nemocničního personálu, ale dostávají se do stále větších problémů. Dítě tak má pocit, že jsou úplně neschopní, a směje se jejich hlouposti. Cítí nad nimi převahu, připadá si chytřejší. Lékařský personál, kterého se děti nejvíc bojí, má najednou nižší status, je zesměšněn – samozřejmě ne ten opravdový, kterého si všichni váží, zesměšnění na sebe vezmeme my. Bývá to úlevný smích, když se můžete zasmát někomu, kdo vás straší a teď se sám znemožní. Největší odměnou je pro mě hláška, která na adresu Sladěny zaznívá v záchvatech smíchu: „Mami, ta sestra je tak blbá!“ Medvědí službu nám ale prokazují rodiče, kteří volají „Hele, šášové, oni tě přišli rozesmát, to je legrace!“ To vnímáme jako velký tlak na dítě. Můžeme se z toho dostat tím, že začneme ty „šáši“ hledat. Zůstáváme v roli doktora nebo sestry, kteří se také chtějí zasmát, ale nemohou šáši najít. Co se týče odmítnutí, žádný klaun si ho nesmí brát osobně. Na každém člověku zpravidla poznáme, jestli nás opravdu nechce, nebo jen neví. Navíc dostáváme informace od personálu, kam nemáme chodit. Ale často sama vyhodnotím, že se někdo opravdu nebaví, a pak je to naopak. Jednou jsme začali klaunovat na ambulanci mezi dospělými a zpovzdálí nás pozoroval pán, který měl hodně nepříjemný výraz. Raději jsem se na tu stranu ani nedívala, aby mě klauniáda nepřestala bavit, protože ostatní se bavili. Ten pán pak čekal venku, a když jsem odcházela, zastavil mě a řekl mi: „Já vás sledoval a měl jsem podezření, že jste jen nějací kašpaři, ale přesvědčili jste mě. Musíte být velice vzdělaní a inteligentní, bylo to vidět. Moc jsem se pobavil, díky.“ Takže mám stále zapnuté radary, abych vycítila, kde mě nechtějí, ale radary nefungují na sto procent. Někde mě chtějí, ale není to vidět.

 

Ocitáš se někdy v situaci, kdy už nejde dál udržet klaunská role a musíš z ní vystoupit? Jak případně pracuješ s krizovým momentem, kdy se někdo rozpláče atp.?

Krizový moment nastává v situaci, kdy je klaun ohrožen. Potom sundáme nos a s dítětem si vše vysvětlíme. Zažila jsem takovou situaci jednou s velmi agresivní holčičkou, která se násilně dožadovala mé pozornosti. Chodila se mnou do každého pokoje a už nebylo možné klaunovat pro ostatní děti. Bylo to na klauniádě, která trvala 5 hodin, a já jsem si potřebovala na chvíli odpočinout. Pila jsem čaj na sesterně, ale i tam mě našla. Měla jsem sundaný nos a ona volala „Jsi podvodnice, nejsi klaun.“ Tak jsem si s ní vážně promluvila o tom, že nejsem klaun, že ten nos je přeci gumový, a ona přeci ví, že je to hra. Zadívala se na mě a řekla: „Já to vím, ale víš ty, že to já vím?“ Řekla jsem jí, že jsem ani chvíli nepochybovala o tom, že je chytrá. A pak jsem jí řekla, co potřebuji, abych mohla klaunovat pro ostatní děti. Mluvila jsem s ní bez nosu a ona mě pak přestala mlátit. Někdy hrozí sundání nosu na psychiatrii, když mají chlapci tendenci vyvinutou Sladěnu osahávat, ale to mě většinou zachrání kolega. Pláč je samostatnou kategorií. Neznamená krizový moment, je součástí naší práce. Rozeznáváme různé druhy pláče a každý vyžaduje jinou reakci. Někdy prostřednictvím pláče promlouvají emoce, někdy je plačící dítě v afektu, jindy je to nástroj manipulace. Někdy pramení z úzkosti, někdy z dojetí a někdy je úlevný. Klaun mění úhly pohledu na věc, vidí situace jinak, než je zažité, a tak taky pracuje s pláčem. Ovšem nikdy nikoho nelitujeme. Lítost dostává pacienta do role oběti a v takové roli ztrácí člověk nadhled a schopnost zasmát se.

 

Co když má některý pacient fobii z klaunů? (Dočetla jsem se, že existuje už i termín: coulrofobie, z řeckého koulron – chůdy, na kterých dřív chodili klauni v cirkuse.)  Vypozorovala jsem z tvých videí, že sestra Sladěna umí být občas trochu hororová, divák neví, co od ní očekávat, zareaguje výbušně, sebestředně…

Tato fóbie se hodně pojí s klaunským líčením. My nepoužíváme žádné masky ani výrazné líčení. Jsme civilní, abychom byli uvěřitelní. S fóbií jsem se setkala jen teoreticky, například když nás maminka nechtěla pustit k dítěti, protože mělo strach z klaunů. Ale když viděla, jak se smějí děti v jiných pokojích, tak nás pustila a žádné známky fobie jsme nepozorovali. Myslím, že zdání fobie může vzniknout i kvůli špatné zkušenosti s nějakým děsivým klaunem z filmů nebo cirkusů, ale my jsme jako lékařský personál. Na psychiatrii často někdo křičí, že má fóbii z klaunů, a my to respektujeme. Jenže on nás pak všude pronásleduje a celou dobu se směje. A při tom opakuje, že má fóbii. Ale vždycky respektujeme přání pacientů, klepeme a ptáme se, zda můžeme dál. A máš pravdu, Sladěna je sobecká, výbušná, sebestředná a ráda všechny ovládá, a právě proto je tak uvěřitelná a právě proto ji děti milují. Protože se chová stejně spontánně jako ony a má stejné neřesti. A tak se najednou obrací role, děti se stávají těmi, kteří mohou Sladěnu poučovat a mohou se jí smát. Když je Sladěna v klaunské dvojici dvojkou, obdivuje jedničku (šéfa) a pomáhá mu tak, že všechno komplikuje, děti mají pocit, že ony nikdy nic nezkazily. A když je Sladěna vrchní sestra a chce všechno řídit, poznávají v ní děti nejrůznější směšné autority v životě, které se na ně vytahují. Ale tady mají nad velkou dospělou autoritou obrovskou převahu, protože Sladěna je karikatura a vždycky se znemožní.

 

Jak zasáhla zdravotní klauny současná koronavirová krize? Přešli jste do světa online, nahráváte videa, pořádáte živé přenosy… Jak vnímáš tuto změnu formy komunikace? Dokázala ses s dočasným přechodem do elektronického světa sžít, nebo s tím bojuješ?

Situace, která nastala, nám znemožnila chodit do nemocnic, klaunovat a živě komunikovat s personálem, který také bavíme. Všechno bylo ze dne na den jinak. Snažíme se neztratit kontakt, a tak děláme, co se dá. Ale přímý kontakt nemůže nic nahradit. Když nahrávám videa, chybí mi k improvizaci reakce těch, pro které klaunuji. Jsem závislá na klaunské přítomnosti tady a teď a na podnětech, které klauniádu rozvíjí. Vlastě se pak z mé klauniády stává vtipný výstup, ale klaunská improvizace je něco ještě trochu jiného. Měla jsem jednu klauniádu online, tzv. Virtuální klauniádu. Doprovázela jsem dvě holčičky na operaci a všichni se bavili, ale obrazovka stále představovala velkou bariéru. Přes monitor nedokážu vyčíst všechny podněty a rychle reagovat, a tak se snažím najít jiné prostředky aktivizace dítěte, ale je to velká neznámá. V naší organizaci děláme, co můžeme, abychom bavili a dále udržovali kontakt s těmi, kteří se na nás těší. Ale všichni si na našich srazech online vždycky povzdychneme, jak moc nám klauniády chybí. Už abychom mohli dělat naši práci živě!

 

* Bonusová otázka: Tvé klaunské alterego Sladěna je vrchní sestra. Jde tedy o roli na třetí? Jana hraje Sladěnu, která hraje vrchní sestru. Jaká je Sladěna, když neordinuje?

Sladěna je bohužel stále stejná, i když neordinuje, a já si musím dávat pozor, aby se mnou doma nebydlela příliš. Občas mi ale chybí. Je to víc než role, je to postava, které se směji, kterou se mi podařilo oživit a někdy si představuji, co by na mém místě udělala ona. A jako každá postava i Sladěna má své role. Ale to už jde samo, to není role na třetí.

 

Informace ke Zdravotnímu klaunovi, o.p.s.

 

Zdravotní klaun, o. p. s., je dobročinná organizace s národní a mezinárodní působností, která již od roku 2001 přináší humor a radost hospitalizovaným dětem i geriatrickým pacientům. Přispívá tím ke zlepšení jejich psychického i celkového zdravotního stavu, a to prostřednictvím návštěv speciálně vyškolených Zdravotních klaunů. V současné době navštěvuje 86 Zdravotních klaunů pravidelně 62 nemocnic, 7 domovů pro seniory a 2 hospice. Zdravotní klaun je partnerem Red Noses International (www.rednoses.eu) a členem European Federation of Hospital Clown Organizations (www.efhco.eu/home).