Do divadla DISK chodím pravidelně pátým rokem. Pro někoho to bude jako vzorek dostačující, pro někoho vůbec ne. Přesto se pokusím ve svém textu krátce nastínit fenomén, kterého jsem i za tu krátkou dobu svědkyní a který, myslím, staví nás, studentky a studenty KTK, před nové výzvy. Sice tak nějak tuším, že se pouštím na tenký led, ale rozhovory se spolužačkami a spolužáky vedené v posledních letech přirozeně vedly k tomu, že už cítím téměř vnitřní povinnost téma otevřít. Nebo ještě jinak – abych se nezaštiťovala anonymní skupinou, promluvím hlasem zcela subjektivním, se vší zodpovědností a rizikem. V období, o němž můžu zasvěceněji promluvit, se postupně vyjevovalo, že dvě katedry, jež se po většinu času dělí o jeviště DISKu, tedy katedra činoherního divadla a katedra alternativního a loutkového divadla, přistupují k pobytu na něm s různými záměry. V tomto bodě nutno podotknout, že mé stanovisko vychází zvenku, z pozice diváka. Skrze tento text se tedy snažím ohledat a snad i sama pro sebe definovat, jakými způsoby jsem doposud přistupovala k reflexím DISKových inscenací obou kateder, zejména pokud se jedná o psané recenze do časopisu Hybris. A klást si otázku, zda by to v budoucnu nešlo jinak.
Představte si na chvíli, že se chystáte recenzovat některé představení KALDu. Poučena předchozími zkušenostmi nejen z repríz, ale i z účastí na DISK_use, vím, že pro mě osobně je lepší nic zbytečně nedohledávat a nezkoumat, tuším, že dveří bude hodně, a já si je nechci zbytečně zavírat ještě před začátkem. Erika Fischer-Lichte píše, že čím univerzálnější je znak, tím otevřenější zůstávají možnosti interpretace pro recipienta, respektive: „redukce sémiotičnosti tedy současně otevírá různá sémantická pole, což vede k rozšiřování nabídky významových podnětů.“[1] Usedám do hlediště a téměř automaticky zpozorním při každém neobvykle dlouhém usazování, při změně sedadla některého diváka, při náhodném přechodu přes scénu. Ještě než představení oficiálně začne, mám strach, aby mi neutekl okamžik, kdy představení oficiálně začne. A pak, když sál potemní (nebo se dá jinak najevo začátek), nejsem si jistá, jestli pozdě příchozí nejsou součástí hry. Někomu třeba zazvoní telefon a mně běží hlavou, že mě tak snadno nedostanou, protože v Nebezpečí přetečení[2] ležel mezi diváky nastrčený telefon, jenž v daný moment začal hlasitě vyzvánět. A jelikož nikomu z hlediště nepatřil, trvalo nepříjemně dlouho, než se někdo osmělil, zvedl ho a dal tím do pohybu další dění na scéně. Takže shrnuto a podtrženo – jsem jako na trní. Každou chvíli mohu být vyzvána k přímé účasti nejrůznějších forem: odpovídat na otázky (Encyklopedie ničeho[3]), zvedat telefon, číst textové a číselné kódy nahlas, hlasovat (Cthulhucén[4]).
A pak tu máme dění přímo v hracím prostoru, tedy herecké akce. Znáte ten pocit, když procházíte kolem dětského hřiště a zaslechnete útržek rozhovoru skupinky dětí, v němž nadšeně řeší pravidla hry, nebo jejich porušení? S jakým elánem mluví o událostech a situacích, o nichž vy nic nevíte, přesto máte pod vlivem nadšených dítek chuť se přidat, nebo se alespoň posadit na lavičku a chvíli to hemžení sledovat? Inu, není to nepodobný pocit, který mě často jímá při sledování některých představení KALDu. Mám dojem, že mi toho hodně uniká, přesto tvůrcům fandím a neustále se hecuji k lepšímu diváckému výkonu. Přece mi muselo něco utéct. Tohle všechno musí něco znamenat. Minimálně to musí znamenat ještě něco jiného, něco víc… Nebo ne? Proč jsem tak úpěnlivě analytická a kritická? Proč nejsem místo toho trošku fenomenologická? Zvuk pobíhajících nohou (Encyklopedie ničeho), padající kusy oblečení (Tupým koncem[5]), co mi jen evokují? Moc se snažím a je to prostě jen padající tričko a mikina. Nebo, že by…
Vida! Ani nemusím psát o jedné konkrétní inscenaci a už se dostávám do stavu příjemné kritické úzkosti a zmatení. Jak mám ale z řádků podobných těm v předchozím odstavci vymodelovat relevantní recenzi, jež bude publikovatelná, a hlavně přínosná čtenáři, případně komukoliv z tvůrčího týmu? Připadá mi nekolegiální odbýt zpětnou vazbu pro KALD tím, že pouze odhadnu, k čemu se měl daný tvar přesně vztahovat, v horším případě že na jakékoliv analýzy zcela rezignuji a uchýlím se k prostým popisům dojmů a pocitů, které se mi honily hlavou při nebo po představení.
A nyní střih, usedám do hlediště na repríze činoherní katedry. Ve valné většině případů titul znám, když se nejedná o divadelní hru, bude to alespoň dramatizace prózy (Cizinec hledá byt[6], Netrpělivost srdce[7]) či adaptace filmové látky (Přelet nad kukaččím hnízdem[8]). Pokud bych opět vycházela z dosavadních zkušeností, nemusím se tolik strachovat, že se budu ztrácet, jedná se o interpretační divadlo, k němuž se dá v reflexích přistoupit snadněji. Při sledování by mělo být zřejmé, proč si tvůrci vybrali právě tento titul, v čem pro ně osobně spočívá hlavní téma, případně s čím v předloze polemizují. Rozeznávám, jestli se jedná o realistické zpodobení, nebo herci využívají stylizaci jakéhokoliv druhu – například variace na komedii dell’arte v inscenaci Harlekýn je mrtvý[9] nebo komediální, chvílemi téměř klaunské výkony v Bouři[10]. Poměrně snadno jde popsat, kdo z hereček a herců ztvárňuje jakou postavu a jakých výrazových prostředků k tomu využívá. A pokud mám pocit, že se něco z toho „nedaří“, měla bych být schopna pojmenovat, v čem přesně podle mě problém inscenace spočívá. I tato popsaná strategie má samozřejmě výjimky, nehledě na to, že se pokaždé nově adaptuje na konkrétní inscenaci; jde mi spíše o jakýsi náčrt, z nějž můžu při psaní vycházet. I v případě autorských titulů, jakými byly třeba Digitální podzemí[11] nebo Instalace izolace,[12] se daly vysledovat určité dějové linie, obrysy postav a okolnosti jednotlivých situací. Velmi obecně řečeno mám tedy možnost se soustředit na sdělení, které se mi tvůrčí tým snaží předat, více se nořím do fikčního světa a postav v něm, kladu si otázky, na něž buď odpovídá další dění na scéně, nebo si na ně naopak mohu hledat odpověď sama, třeba i po skončení představení (jako například u morálního dilematu, které nastínila inscenace Spravedliví[13]).
Z pozice alespoň částečně nezúčastněného diváka tedy docházím k závěru, že budu-li na obě katedry a jejich působení v DISKu nahlížet stejnou optikou, nebude to fér ani k nim, ani ke mně. U KČD vnímám ze všeho nejvíc snahu reprezentovat, ukázat co nejvíce hereckých poloh. Například právě končící ročník měl možnost zahrát si mimo jiné pevné postavy s jasnými motivacemi a kontinuálním vývojem podle klasické dramatické předlohy Alberta Camuse (Spravedliví), vedle toho brutální grotesku o mezilidských vztazích, v níž se rychlými střihy mění postavy i okolnosti (Krev na krku kočky[14]), a muzikál, což je opět žánr se svými formálními specifiky (Žebrácká opera[15]). U KALDu mám dojem, že jejich inscenace vždy vychází primárně ze snahy si v rámci kolektivu ohledat určité téma, látku, fenomén. Například u Encyklopedie ničeho jsem se „o čem to bylo“ dozvěděla vlastně až na DISK_use, jež trvala skoro hodinu a diváci v ní požadovali po každém herci a každé herečce, aby popsal/a, s jakým konkrétním osobním vkladem do procesu vstupoval/a. Kdybych jejich odpovědi a motivace ex post nedohledávala v představení, nikdy by mě nenapadlo, že tam někde byly. Vlastně se při sledování mnohem víc vracím k sobě. Abych se lépe orientovala, slouží mi často jako záchytný bod má intuice, asociace a imaginace. Pokaždé se cítím, jako bych měla vstoupit do divadla poprvé, nemůžu se spolehnout téměř na nic. A tahle nejistota pak přetrvává nejen v průběhu, ale i po představení, respektive při psaní jakékoliv reflexe. Inscenace KČD pro mě naopak představují snadněji rozšifrovatelný systém znaků. V hledišti nemám pocit neznámého teritoria, mohu se lépe soustředit na dění v zobrazeném příběhu, napojovat se na postavy, jsem celkově jistější a jaksi divácky klidnější. Většina silných prožitků se pojí s fikčním světem, jenž si prostřednictvím představení vytvářím, jelikož jeho rámec je poměrně jasně vymezen. Proto se při psaní recenzí mohu cítit komfortnější, mám totiž dojem, že mi tvůrčí tým pomáhá a vlastně jde vstříc, ve smyslu formální srozumitelnosti. Poskytuje mi prostor a čas pro polemiku na samotnou látkou inscenace, nad tématy a fenomény, které zobrazuje.
Nejedná se z mé strany o hodnotící stanoviska, spíše naopak. Sama na sobě cítím, že mě unavuje neustále něco upřednostňovat nebo hodnotit jako zdařilejší, sdělnější, živější, srozumitelnější, jen na základě jakýchsi kritérií, která ovšem, jak jsem se snažila popsat, vnímám u každé z kateder jinak. A právě v tom tkví jádro problému. Při reflexích DISKových zážitků sama sobě dávám výzvu naladit se na jednotlivé přístupy, nebo možná poetiky kateder. Být flexibilnější ve svých nárocích i očekáváních. Protože ani v profesionálních divadlech nekladu stejná hlediska na uskupení VOSTO5, Divadlo Na zábradlí a Alfréda ve dvoře. Každá scéna vytváří vlastní rámec. V Divadle DISK tohle komplikuje fakt, že v jednom prostoru koexistují dva soubory. Pokud by totiž třeba v Činoherním klubu začalo hrát umělecké těleso Depresivní děti touží po penězích, taky by bylo třeba brát na tyto dvě dramaturgické linky velký ohled, a ne je prostě jen komparovat a stavět jednu nad druhou.
Zdá se to jako banální vyústění? Sama cítím, že se tím téma ani pro mě zdaleka nevyčerpalo. Naopak, doufám a věřím, že k dalším rozhovorům dojde a bude docházet.
[1]FISCHER-LICHTE, Erika, ROSELT, Jens. Přitažlivost okamžiku – představení, performance, performativ a performativnost jako teatrologické pojmy. In ROUBAL, Jan (ed.). Souřadnice a kontexty divadla: Antologie současné německé divadelní teorie. Praha: Divadelní ústav, 2005, s. 147–154. ISBN 80-7008-189-9.
[2]Premiéra 9. 1. 2022; režie, dramaturgie: Matyáš Míka, Marta Hermannová
[3]Premiéra 2. 3. 2023; režie: Tinka Avramová
[4]Premiéra 26. 5. 2021; námět, režie, dramaturgie: Dora Rodriguez, Jakub Vaverka, Ludvík Píza, Alžběta Uhlíková
[5]Premiéra 22. 10. 2021; režie, dramaturgie: Marta Hermannová, Matyáš Míka
[6]Premiéra 15. 9. 2018; režie: Tomáš Loužný
[7]Premiéra 19. 11. 2021; režie: Monika Hliněnská
[8]Premiéra 23. 9. 2020; režie: Vít Malota
[9]Premiéra 8. 2. 2022; režie: Josef Doležal
[10]Premiéra 27. 5. 2021; režie: Viktorie Čermáková
[11]Premiéra 5. 6. 2021; režie: Eva Salzmannová
[12]Premiéra 17. 9. 2021; režie: Herman Čolek
[13]Premiéra 1. 4. 2022, režie: Róbert Štefančík
[14]Premiéra 16. 9. 2022; režie: Klára Vosecká
[15]Premiéra 18. 11. 2022; režie: Kateřina Volánková