Hudební projekty nejsou na DAMU k vidění příliš často. Jeden takový, nazvaný Café Bizarre, ale v průběhu letošního akademického roku přece jen vznikl. Je složený z drobných každodenních příběhů a impulsem k jeho vzniku byly hodiny zpěvu a příprava na pěvecké klauzury, ve kterých se studenti 2. ročníku herectví KČD věnovali šansonům. Následně se tito studenti s třemi studenty re- žie a dramaturgie z téže katedry rozhodli zpracovat daný žánr do scénického díla – přidali nové písně a pomocí děje hudební čísla pospojovali.
Kromě herců vystupuje v představení také živá kapela, která vznikla přímo pro jeho účely. Jak sami tvůrci uvá- dějí, tvar pásma se neustále proměňuje – je proto dost dobře možné, že jsem během reprízy v učebně DAMU zhlédla něco docela jiného, než diváci na té další, o den později v café V lese. Variabilita inscenace je zřejmě dob- ře aplikovatelná na různá prostředí, která její podobu posléze dotváří. Dle informace uvedené v programu lze navíc písně i účinkující obměňovat. Již to naznačuje, že inscenátoři příliš nelpí na fabuli a důraz kladou spíše na scénické ztvárnění a prezentaci jednotlivých účinkují- cích. Charaktery nejsou na konkrétní šansony prvoplánově naroubované, ale s tématem je zacházeno spíše volně. To, co vidíme, tak nenuceně a celkem logicky drží pohromadě, a přitom je invence dramaturgicko-režijní trojice Terezy Verecké, Heleny Kebrtové a Štěpána Tretiaga jasně patrná. Francouzské a německé šansony, z nichž některé slyšíme v českém překladu, jsou pomocí jednoduchých příběhů pospojovány v děj. Jednotlivé postavy do podniku přicházejí, aby tu strávily večer, pro ně běžný a ničím nezajímavý. Teprve atmosféra baru je donutí vystřídat se postupně u mikrofonu a svěřit ostatním, co jim právě leží na srdci. Je zde věčná nevěsta (I. Firlová), která ustrnula v dobách dávno minulých. Na romantickou schůzku vodí urnu s popelem svého milého a docela dobře si s ní bě- hem konverzace vystačí. Udivuje to jen její okolí: „Dvě kávy, prosím.“ „Dvě!?“ „No ano!“ Uťápnutá ženuška s natáčkami (M. Radová), která u stolku zašívá a netrpělivě čeká do té doby, než se během zpívání svého šansonu doopravdy naštve – její muž Johnny je totiž prostě lucifer. Námořník (M. Mikulášek), tesknící po dalekých krajinách, s věrným přítelem delfínem vždy po boku. A tak dál. Jednotlivé epizody nenuceným pohybem po scéně propojuje postava odměřeného vrchního (V. Bartoš), jehož zpěv zazní v závěru. Přesto, že jsou drobné vhledy do životů jednotlivých postav spíše schematické, hercům se daří správně vyjádřit emoce obsažené v písních. Divák neznalý francouzštiny či němčiny si tak nepřipadá ošizen, přestože doslovnému významu textů nerozumí. Navíc si díky programu, který dostane před představením, může dodatečně přečíst české přebásnění většiny z nich, které připravila jedna z režisérek Helena Kebrtová. Po hudební stránce je inscenace kvalitní – i když pěvecké výkony herců nejsou zcela vyrovnané. Vezmeme-li ale v úvahu daný hudební žánr a celkovou atmosféru představení, není to na škodu. Nejde totiž v prvé řadě o dokonalou intonaci, jako spíše o interpretaci, výklad, uchopení v rámci charakteru. A to je u mnohých účinkujících odlišné – u některých herců vnímáme opravdový prožitek, jiné charakterizuje spíš nadhled a určitá forma odosobnění. Každý výstup je tak výsečí ze života postavy, dění na jevišti ale v podstatě neposouvá. Navzájem na sebe účinkující pochopitelně reagují, ale často spíše nonverbálně nebo jen stručně – slovy neplýtvají, a tím si představení udržuje svůj spád. To, že jsou postavy typizované, pochopitelně přispívá k celkové tendenci vnímat jej právě jako pásmo. Ve skutečnosti nejsou ani tak bizarní – díky pestré směsici rozmanitostí ale představení k této tendenci směřuje. Bizarní jsou totiž daleko více drobnosti k postavám patřící, což akcentuje práce s rekvizitami. Jinak se pravděpodobně moc neliší od většiny z nás. Inscenace není nuceně vtipná, a i tak překvapí často dobrými ná- pady, jako je třeba šlehačka ve spreji využitá místo pěny na holení. Při odchodu z Café Bizarre je nejdůležitější pocit autenticity a jakési opravdovosti posílený živou hudbou, který v divákovi zůstane. Nebudete možná složitě přemýšlet nad interpretací jevištního díla, jako spíše nad událostmi v životě samém. A šanson o komediantech, který by snad bylo možné považovat za „titulní“ píseň rámující celé představení, si nejspíš budete zpívat ještě nějakou dobu po jeho skončení.