Před časem jsme v redakci usoudili, že už je třeba obměnit pět let starý vzhled Hybrisu. Naši představu o tom, jak by měla nová grafika vypadat, v mnohém ovlivnily připomínky bývalých starších spolužáků, kteří v Hybrisu působili před třemi a dvěma lety. Uvědomili jsme si díky nim, co si ve svých podmínkách můžeme dovolit a co nikoli. Takto poučeni jsme pak hledali grafika, který by chápal jako výzvu naše skrovné možnosti dané mimo finančního omezení také tím, že se složení redakce každý rok obměňuje. Našli jsme - novou podobu Hybris vytvořila grafička a ilustrátorka Marie Štumpfová, absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
Především nám šlo o zpřehlednění časopisu - nyní je zřetelnější, kde končí jedna rubrika a kde začíná další. Košilku, seznam tvůrců inscenace, o které se v textu píše, můžete nyní nalézt hned pod nadpisem na úplném začátku textu. Nemusíte už tedy lisovat až na jeho konec, abyste se dozvěděli, o čem a o kom píšeme. Nově se také už v obsahu dozvíte o názvu recenzované inscenace, zatímco dříve poskytoval pouze informaci o autorovi a názvu jeho článku. Samotné texty by nyní měly na čtenáře působit přívětivěji - nové rozvržení rozrušuje vizuální jednolitost jejich toku a patkové písmo zvyšuje čitelnost.
Toto číslo přináší ještě několik dalších novinek. Po dohodě s nastupujícím ročníkem jsme zrušili rubriku post scriptum, abychom už nemuseli tolik uhánět divadelní osobnosti. Změnili jsme poněkud nejasný název rubriky Reflexe na Názory, čímž bychom chtěli zdůraznit, že v časopise vítáme i šíře a na kontext zaměřené příspěvky. Při svém působení v Hybrisu jsem se naučila, že není výhodné veřejně příliš plánovat, tak se možná Názory vyvinou úplně jinak. Za nejzásadnější změnu považuji zavedení rubriky Analýza, v níž se redaktoři mohou do hloubky rozepsat nejen o vybraných DISKových, ale také o externích inscenacích. V Recenzích si samozřejmě můžete dál číst naše texty o studentské tvorbě v DISKu.
V Analýze se tentokrát Kateřina Součková zabývá Zahradní slavností Dušana D. Pařízka. Autorku mimo jiné zaujal způsob, jakým režisér pracuje s předpokládanou ochotou některých diváků Stavovského divadla podpořit estrádní atmosféru představení. Divadelní dílo podle ní jako by přenášelo publikum v historickém vývoji o čtvrtstoletí nazpět. V Názorech představuje David Košťák v zahraničí populárního, leč pro mnohé z nás stále nepříliš známého dramatika Christiana Lollike, a provádí čtenáře napříč jeho tvorbou. Vaší pozornosti doporučuji také rubriku Dialogy, která se tento rok věnuje Katedře autorské tvorby a pedagogiky. Tentokrát v ní Zdeňka Horčicová zpovídá studenty a daří se jí pokládat takové otázky, o nichž se – alespoň na naší katedře – sice poměrně hodně diskutuje, ale málokdy je možné slyšet odpověď přímo od studentů KATaPu. Doufám, že vás bude čtení inspirovat, a nastupující šéfredaktorce Lence Veverkové přeji hodně energie.