Léto se pomalu blíží a redakce Hybris se připravuje na povinnou výměnu stráží. Ty, kdož čekají už „jenom“ na složení magisterských státnic, musí opustit naše řady, třeba i proti své vůli. Na soustředění v Poněšicích budou oficiálně nahrazeny mladšími ročníky. Takový je nemilosrdný koloběh redakčního života. Možná se však některé z redaktorek přihlásí do doktorandského studia; to aby mohly dál dlít v naší blízkosti jako doktorandský dozor časopisu. (Ano, jde jen o odborný výraz pro redakční chůvu.)
Melancholický povzdech je na místě. Držíte v rukou poslední číslo vydané redakcí v tomto složení. Byla to spolupráce nesmírně plodná. Tři čísla, 27 článků, desítky pondělních redakčních rad a tisíce komentářů ke každému textu. Tolik zpráv doručených za jeden den snad redakční e-mail ještě nezažil. Co se do jeho schránky nevešlo, probralo se samozřejmě osobně na radě. A komu jedno setkání za týden nestačilo, mohl navíc čile debatovat na nikdy neutichající facebookové skupině.
V našich řadách vždy vládla demokracie a svoboda slova. Názor každého byl respektován do takové míry, že podpis pod článkem se stal spíše nesmyslnou formalitou. Recenze, názory a analýzy v Hybris jsou ve skutečnosti kolektivním dílem. První verzi, tu si ještě musí napsat každý sám. Následuje smršť komentářů. Jelikož si v redakci uvědomujeme, že motivace je důležitá, lze mezi návrhy úprav pokaždé dohledat také strategicky rozmístěné pochvalné poznámky. Díky nim si autor uvědomí, že to s ním zbytek redakce myslí dobře, nesesype se a dá se do přepisovaní. Bohužel, kritika je subjektivní činnost, jež nikdy nemůže uspokojit všechny. S pocitem, že někoho z redakce určitě zklamal, autor odešle novou verzi.
A zase se strhne bouře připomínek. Několik komentářů zpravidla navrhuje vymazání částí, jež redaktor dopsal na základě postřehů ostatních. Co naplat, autor zase upravuje ostošest. Vítězoslavně odešle třetí verzi, za jejíž název naivně dopíše slůvko FINAL. Jenže ejhle – ještě se nějaké ty drobné vady na kráse najdou. Redaktor se posilní sklenkou vína a třesoucí se rukou otevře devět souborů s připomínkami. Jaká úleva! Shledá, že tentokrát se nad ním ostatní smilovali a vesměs jde jen o pár čárek a úpravu slovosledu. Vytvoří FINAL FINAL verzi a odešle ji ke stopce. Teď už nezbývá nic jiného než se modlit, aby vedení katedry kolektivní dílko redakce schválilo.
V předchozích řádcích jsem použila značnou míru nadsázky, ale na závěr si snad mohu dovolit být trochu sentimentální. Vážím si toho, že v letošní redakci vznikla velice inspirativní atmosféra a naše redakční rady byly spíš přátelským setkáním než studijní povinností. Velmi nás těšilo rozšířit koncepci časopisu na celou AMU. Doufáme, že jsme alespoň trochu přispěly k propojování fakult.