Milé čtenářky, milí čtenáři,
čtyřicáté sedmé číslo časopisu Hybris vychází na začátku letního semestru, jenž s sebou přináší mnoho změn. Jednou z nich je například fakt, že se celý druhý magisterský ročník rozhodl vyjet na studijní pobyty do zahraničí. S chodbami DAMU se tedy někteří z nás rozloučili trochu předčasně. Včetně mě, která tento editorial píše z jedné berlínské kavárny. I tak jsme ale společně s prvním ročníkem zvládli dát dohromady obsáhlé číslo časopisu, v němž nechybí ani podcast. Změnou je pro nás v tomto formátu přístup k auditivní divadelní reflexi. Vznikl z toho obrovský experiment, který mohu okomentovat slovy naší pedagožky Hany Řičicové: „I am cringe, but I am free.” Téma změny nechybí ale ani v textech. Kristýna Vinařová reflektuje archivní obrat z hlediska současné taneční praxe. Veronika Macková popisuje, jak může forenzní estetika změnit vnímání, zkoumání společenských vztahů a mocenských struktur. Barbora Smolíková reflektuje proměnu Nové scény na taiwanskou ambasádu, o niž se postarali němečtí Rimini Protokoll. Já se ve svém textu věnuji změně ve vnímání hudebních a divadelních performancí jako propojených tvarů. Petronela Brotková poukazuje na nové čtení „klasiky” na příkladu inscenace Paní Bovaryové ze Stavovského divadla. Vojtěch Voska naopak uzavírá letošní číslo popisem časové neměnnosti některých inscenací.
Změňte polohu na gauči, pohodlně se usaďte a připravte se na čtení. Čtyřicátý sedmý Hybris je venku!
Zdeňka Horváthová, šéfredaktorka