Editorial #8

O hněvu Achillea, syna Péleova, zabijáka soucit ne-znajícího, osudem k smrti předurčeného, nám zpívej, ó Múzo.

Těmito slovy začíná zakladatelské dílo západní kultury, Homérova Ílias. Slepý básník stvořil epos, který svou for-mou i obsahem dodnes inspiruje umělce po celém světě. Právě fakt Homérovy slepoty není jen čistě zdravotnic-kým poznatkem. Tradice řecké civilizace tímto demon-strovala, že básník, potažmo dramatik, není absolutním vládcem nad svým dílem. Jak o mnoho staletí později dokonale vystihl Dante, umělec vlastně vůbec nic ne-tvoří, je pouhým zapisovatelem toho, co mu odněkud shůry sděluje Múza. Vystihnout její podobu se pokoušelo mnoho intelektuálů, ale na Múze je pěkné právě to, že se nedá dokonale popsat. Můžeme jenom zapisovat jejího ducha, nikoli podstatu. V dnešní době umělců, jakožto svébytných individualit, bychom s teorií pou-hého zapisovatele podnětů Múz těžko uspěli. Dokonce po celém světě fungují umělecké školy, kde obyčejní lidé, nikoli Múzy, rvou potenciálním tvůrcům do hlavy, jak stvořit dokonalé dílo. Dá se však umění naučit?

Nejsou umělecké školy, kurzy psaní etc. jenom jakousi fabrikou pro estetické prefabrikáty a šablony, nikoli však pro skutečné tvůrce? Osmé vydání Hybris určitě výše položené otázky nezodpoví. Ale přece jenom se poněkud odklání od předchozího servisu recenzí studentské tvorby na DAMU. Najdete v něm několik studií, které se pokouší postihnout divadlo v širších souvislostech. A možná tak trochu provokovat, což je vlastně i smysl prvního odstavce tohoto editorialu.

Svou úlohu šéfredaktora chci totiž spojit s heslem „boření mýtů“. Autoři příspěvků si rozhodně nekladou za cíl udělat ráznou revoluci v teorii divadla. Také je třeba poprosit čtenáře o jistou míru shovívavosti. Jsme stále jenom studenti, kteří poznatky teprve sbírají a hledají svůj vlastní pevný teoreticko-kritický postoj. Přesto je však podle mého důležité snažit se uvažovat o umění trochu jinak, než je obvyklé, byť s rizikem přešlapů a tvoření nových mýtů. Teorie a praxe divadla bez provokace a cesty do nejistoty k ničemu novému nepovedou. Proto si zkuste alespoň trochu intelektuálně vychutnat úvahy o současném úpadku lidské vzdělanosti, o postmoderně, jakožto éře uměleckých solitérů, o svérázné postavě současné irské dramatiky, která rozhodně nepatří k nějakým tvůrčím prefabrikátům. A i další studie, které snad trochu víc vyjasní zatím mlhavou představu o nastupující teatrologické generaci.

Toto číslo je svou výhradně teoretickou formou ojedinělé. Od příště se vracíme zpátky k tradiční podobě časopisu, který převážně informuje o tvůrčím dění na DAMU. Přesto se však stále budete moci setkávat s názorově vyhraněnými studiemi a komentáři. Bezbřehá provokace rozhodně není náš cíl, ale snaha o „boření mýtů“ by se měla cenit. Alespoň v uměleckém prostředí. A pokud přijde tvrdá kritika, můžeme se hezky „homérovsky“ vymluvit na to, že jsme pouzí zapisovatelé toho, co nám do duše našeptává Múza teorie. Příjemně zpupné léto přeji…