Exitorial #13

Kdeže ty loňské sněhy jsou... Člověk... No, taková generalizace tady není úplně namístě, řekněme tedy: Já neustále podléhám pocitu, že bych měla mít jistý obecný kulturní rozhled. Měla bych znát díla, o nichž se mluví. Ne snad proto, abych nemusela bořit nos do sklenky šampaňského doufajíc, že se nikdo neotáže, zda jsem již viděla La Putyku. Na podobné večírky se šumivým vínem mě žel bohu nikdo nezve. Především se snažím vytvořit si vlastní názor na naši (chápej lidskou) kulturu jako celek.

Vedena touto snahou, prožila jsem v posledních týdnech několik nevšedních uměleckých zážitků. Vyrazila jsem si do Národního divadla na Krále Leara, do Rudlofina na výstavu LaChapellových fotografií a to vše jsem proložila četbou nejnovějšího románu Michela Houellebecqa. Vskutku velkolepé kulturní vyžití, chtělo by se říci. Uznávaný režisér, ceněný fotograf, světoznámý autor - zní to jako dostatečně reprezentativní vzorek současné umělecké scény. Tak proč jsem se tak zoufale nudila? Ba co víc, proč jsem se cítila přímo popuzená?

Všichni tři umělci mi tvrdošíjně a dosti prvoplánově předkládali, v jak strašlivé společnosti žijeme, jak se bezostyšně oddáváme konzumu a touze po bohatství na úkor základní mravní výbavy. No dobrá, jsme zvěř utržená ze řetězu a je třeba tomu učinit přítrž, toto základní sdělení nikterak nepopírám. Ale jsem opravdu tak staromódní, když od umění čekám, že mě bude také bavit, že má pozornost neopadne s odhalením onoho sdělení? Je už snad „out“ očekávat krásu?

Asi ano, zřejmě jsem duchovní babička, která by se ze všeho nejraději proháněla kolem zlaté kapličky v pragovce s pokládanou vlnou na hlavě a přátelila se s Andulou Sedláčkovou.

Inu, nemá asi smysl lamentovat, kdeže ty loňské sněhy jsou. Dobrá zpráva pro vás, kteří teď nevěřícně valíte oči nad mou omezeností, je, že časopis, jejž právě svíráte vztekem rozklepanýma rukama, je časopisem mladé generace. A ta mé důchodcovské názory jistě bohatě vyváží.

Pokud ovšem věříte, že zde nejde o věk, ať už duševní či biologický, a že nespokojenost s některými projevy nejmodernější kultury nutně neznačí zpátečnické názory, tím spíše jste na správných stránkách. Hybris je totiž více než co jiného líheň mnohdy diametrálně rozličných náhledů, k nimž se můžete přiklánět či směle vyjádřit nesouhlas. Moje nástupkyně v roli šéfredaktorky toto specifikum rozhodně neopomíjí, a tak věřím, že budete i nadále míti možnost koketovat s mnoha pohledy na současnou kulturu. Vlastně my všichni budeme mít tu možnost, já se četby Hybris jen tak nevzdám, stále totiž čekám, zda mě někdo přesvědčí, že kýč a svastika jsou prostředky umělecké, nikoli propagandistické.