Exitorial #2

Dvojka: opojení vyprchalo, zaujetí trvá

Pokud jste dočetli až do konce, je na mně, abych vám podala ruku s poděkováním, pozdravem na rozloučenou a nadějí, že jsme vás neotrávili a alespoň něčím zaujali. Třeba i naštvali, ale i to pokládám za obohacení.

Jako externí pedagožce katedry teorie a kritiky a aktivně píšící kritičce mi v této redakci připadla pozice nazva-ná vznešeně odborná supervize. V praxi to znamená, že dění nahlížím většinou z jistého odstupu, do člán-ků až na výjimky nezasahuji, ale mám právo veta. Za tuto výsadu na sebe beru (a ráda!) břímě nejvyšší odpovědnosti. Takže: pokud máte jakoukoli stížnost tý-kající se obsahu, obracejte se na mě!

Teprve s druhým číslem se z časopisu stává periodikum. Dvojka je důkazem toho, že to jeho vydavatelé myslí vážně. Dát dohromady druhé číslo je samozřejmě mno-hem těžší než to první. Opojení ze stvořitelské role už částečně vyprchalo a nahradilo je prozaické poznání, že dělat časopis je především olbřímí závazek a soustav-ná mravenčí práce. Těším se z faktu, že i přes toto zjiš-tění redakci vydržel radostný pracovní elán, s nímž se už teď rodí třetí číslo.

Mám-li být osobní, je pro mě Hybris takovým malým zázrakem, v jehož naplnění jsem, přiznám se, neměla zpočátku dost velkou důvěru, plynoucí z praktického vědomí, co taková redakční práce znamená. Je opravdu dost velký rozdíl psát recenze na seminář kritiky nebo nést svou kůži na veřejný trh, navíc s vědomím, že se v mém kritickém hledáčku ocitá tvorba spolužáků a ka-marádů. A nedosti na tom. Nechci prozrazovat příliš z re-dakční kuchyně, ale každý příspěvek prochází křížovou palbou kolegů: já přečtu to, co jsi napsal ty, a ty zas to moje. A je to čtení přísně kritické, po němž následují dal-ší zdokonalující verze. Bez averzí a vzájemných animozit se tak autoři zároveň vyučují i v praktické (a nikoli snad-né) dovednosti kritického nahlížení a redigování textu.

Ještě chvíli budu osobní. Na svých seminářích kriti-ky neposkytuji žádoucí univerzální návod, jak napsat skvělou kritiku (ostatně kdo tohle tajemství opanoval, nejspíš právě přestal být kritikem), poskytuji pouze sou-stavná varování, jak kritiku nepsat, a pootevření Pando-řiny skříňky s pohledem, co to obnáší „být kritikem“. Po přečtení prvních čísel mě Hybris plní radostí z toho, že to nebyla a není marná práce. Ne že by všechno bylo perfektní. Z kritiky vznesené v A2 se částečně ztotož-ňuji s výtkami „rozvláčnosti a popisnosti“ a myslím, že do budoucna bude jen užitečné stanovit mantinely rozměru jednotlivých příspěvků přísněji a vést tak autory k větší pregnantnosti formulací. Zato výtka „zatíženosti teorií“ mě potěšila. Nepřeji si ve své „supervizionářské“ roli nic víc, než aby mí mladí kolegové nepsali povrch-ně esejistické a důkazy nedokládané dojmologie, jaké se dnes vyskytují hojně na stránkách periodik napříč celým, ostatně nikterak hojným spektrem domácích médií. Zaplaťpánbůh za jejich teoretickou zatíženost.

Ale slíbila jsem sobě i redakci, že budu stručná. Tak tedy na závěr mi dovolte trochu „rodičovské“ pýchy na to, že Hybris nachází svou tvář, že plní nejen úlohu refl exe ofi ciálními médii opomíjené tvorby DAMU, ale i mnohem víc. Že otevírá pole žádoucí diskusi (prozatím o výuce režie, další témata budou následovat), kterou v domá-cím divadelním životě citelně postrádám (nelze za ni pokládat uražené reakce tu jedné, tu druhé strany diva-delní barikády), že přináší inspiraci zvenčí - ať už jde o ir-skou zkušenost, letmý dotyk s Alschiztovým dialogickým workshopem anebo inspirativní přemýšlení Iana Herberta o kritice. Učíme se redakční práci i psaní za pochodu, od čísla k číslu. Vítáme váš zájem i kritiku. Druhé číslo jste právě dočetli, ať žije Hybris číslo tři!