Tak na mne přišla řada – logicky a přirozeně – jako na třetího z pedagogů, jenž je v tiráži tohoto časopisu uveden, abych napsal Exitorial. Jsem na tom ovšem hůře než moje dvě předchůdkyně.
První – Daniela Jobertová – mohla ohlásit zrod Hybris, druhá – Radmila Hrdinová – mohla konstatovat malý zázrak, že to druhé číslo vyšlo. A navíc: obě mé před-chůdkyně jsou velmi konkrétně a trvale zapojeny do pro-esu vznikání jednotlivých čísel Hybris, takže mohou psát i z tohoto „vnitřního“ pohledu. Ale co mohu já? Na vzniku časopisu se nepodílím a mé pedagogické ve-dení (viz už zmíněná tiráž) spočívá – nebo spíše může spočívat – v tom, že drtivou většinu autorů jednotlivých příspěvků v Hybris a vlastně i celou redakci se snažím podněcovat k přemýšlení o divadle i o divadelní kritice a nabízet možnost vybírat si některou z cest, kterou si zvolí pro psaní o divadle. Nebo jinak: jak se vyrovnávat v přítomnosti s velice proměněnou a nadále se promě-ňující situací divadelní kritiky. Mohu-li v tomto exitorialu na bázi svého „pedagogického vedení“ něco napsat, tak asi jen to, že se podívám na všechny tři čísla Hybris z to-hoto pohledu, aniž bych učinil nějaký definitivní soud. Tři čísla nejsou přece zase tak moc.
Kritiky uveřejněné v Hybris svědčí o tom, že analýza systé-mu inscenace, jenž funguje jako strukturalizovaná vazba mezi jejími komponenty, je jejich základním a solidním východiskem, které dokáže (přesněji či méně přesněji, výrazněji, či méně výrazněji) uchopit a vyjádřit možnosti inscenace a její záměry. I její realizovanou podobu v po-době představení. Tady nastává občas problém: svým způsobem nutně pozitivistický a empirický podrobný popis sledující tento cíl někdy překračuje svými podrob-nostmi únosnou míru. Ale: píše-li se v Hybris na místě prvém o studentských představeních, tak je asi tato zevrubnost patřičná, protože taková reflexe je pro obě strany tohoto kritického dialogu prospěšná. Na tomto poli se ovšem prakticky zkoumá a vyjasňuje jedna velmi zásadní část podoby celého časopisu. Antoine Compagnon píše ve své studii Démon teorie: „Kritika hodnotí, posuzuje, postupuje na základě sympatií (nebo antipa-tií), na základě ztotožnění, na základě projekcí. Ideál-ní prostředí nenachází na univerzitě, ale v uměleckém salonu, jehož ztělesněním je tisk, protože její prvotní podobou je konverzace.“ Myslím si, že ta konverzace se povede čím dále tím více prostřednictvím a pomocí elektronických prostředků; např. blog ji přímo ideál-ně může uskutečňovat. To je ovšem pouhá poznámka na okraj, která jen chce upozornit případné budoucí kri-tiky, kteří si v Hybris zkouší vybírat tu svou cestu, na zá-važné problémy, jež je čekají. Zatím vedou svou konver-zaci tiskem na půdě, která opravdu není jednoduchá. Neboť kritizují své spolužáky, případně kamarády, a tak přímo nebo nepřímo i školu, které jsou studenti. Nemo-hou dovolit svým sympatiím a antipatiím, aby vyvřely a zabouřily plnou silou. Jsou proto opatrní; radikálněj-šímu, ostřejšímu tónu se vyhýbají. Budiž ovšem řečeno, že nepropadají tomu, aby se stávali nekritickými; o tu analýzu se vždycky snaží poctivě, zejména v jednotli-vostech neskrývají své výhrady a pochybnosti. Občas potom prokmitne i pokus o sondu opřenou o teorii, kte-rá nabídne hlubší a širší souvislosti.
Takto nacházené a formulované souvislosti se okamžitě odpoutávají od jednotlivostí a míří k celistvějším pro-cesům. V tomto duchu usiluje Hybris otevírat témata, jež se v první řadě týkají výuky, ale zároveň ji přesahují, v jistém smyslu vytvářejí dokonce obrácený vztah: pr-votní je téma a teprve potom se vynořuje vazba ke škole a její praxi. Z iniciativy redakce odstartovala v tomto duchu diskuse o výuce režie. Z událostí, jež se odehrály na DAMU, využívá Hybris v třetím čísle bohatě – na-příklad workshopu herce a režiséra Yoshiho Oidy. Ale také informuje o přednášce Marka Hlavici, jež se ko-nala pod názvem Performanční studia – hrozba nebo naděje divadelního školství? v Divadelním ústavu. Už kolegyně Hrdinová v Exitorialu druhého čísla označila tuto sféru činnosti Hybris za žádoucí. Doufám pevně, že všechny tyto články a statě budou provokovat autory Hybris k vlastním obecnějším úvahám nad tématy, jež otevírají. Jsem – nezapírám – velice zvědavý na to, jaký bude závěr „tematizované“ diskuse o režii, co z ní re-dakce dokáže vytěžit. Nejde mně o nic jiného než o to, co jsem už napsal v souvislosti s kritickou částí Hybris – o snahu na teoretické nebo alespoň zobecňující bázi najít a zkoumat souvislosti, a postupovat tak od věcné informace k hlubším, zásadnějším a osobitým stano-viskům. A řekněme programově vyhraněnějším – třeba i generačním.
Což jistě není snadné. Ale čtu-li všechna tři čísla Hybris, pak se odvažuji věřit, že má tímto směrem nakročeno a že její nejvnitřnější zdroje ji pro tento vývoj předurčují.