Holiček@Liberec

Braňo Holiček, student třetího ročníku režie-dramaturgie KALD DAMU, je v této sezóně nadmíru produktivní. Bezmála ihned poté, co na jevišti Studia pražského Studia Ypsilon uvedl svoji bakalářskou klauzuru Tmavomodrý svět (naruby) – viz recenze v předchozím čísle Hybris – a těsně předtím než v divadelní kavárně taktéž pražského Divadla v Dlouhé představil s tamní „slovenskou sekcí“ scénické čtení méně známého textu svého prastrýce Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra, si stihnul odskočit do libereckého Divadla F. X. Šaldy, aby zde inscenoval dramatickou prvotinu Tomáše Dianišky Googling and Fucking.

Hra už si v září 2009 v Liberci v Městských lázních svo-ji předpremiéru zažila v podobě scénického čtení v režii autora, což také způsobilo premiérové nejasnosti ohledně osoby režiséra. Na polovině plakátů byl totiž uveden Dianiška (mj. předloňský absolvent oboru herectví KČD, v současnosti v angažmá právě v libereckém divadle), na druhé polovině a v programu správně Holiček. Úpravy textu se ujal v Divadle F. X. Šaldy taktéž angažovaný Jan Tošovský (taktéž předloňský absolvent dramaturgie KČD). Autor se mimoto zhostil i jediné mužské role, tři ženské postavy obstarala Karolína Baranová (divadlo F. X. Šaldy), Vendula Svobodová (studentka VOŠH v Praze) a Barbora Kubátová (studentka druhého ročníku herectví KALD). Dianiška si ve své „digitální gamesce“, jak zní část podti-tulu, dal za úkol vyjádřit se k tématům, jež hýbou jeho vlastní generací, a přitáhnout do divadla své vrstevníky. Text se zabývá rozpadem vztahu Marušky a Míši, vztahu, do něhož zasahují jejich rodiče i přátelé; v druhé dějové li-nii můžeme sledovat příběh fanynek imaginární hiphopové skupiny Spodina 13 (jejímž dokola omílaným songem „Co o mně víš?“ celá inscenace končí). To, co jednotlivé situace odlišuje od klasické divadelní formy, je druh komunikace: vždy je totiž v obyčejném mezilidském dorozumívání ně-jak zainteresován některý z internetových komunikačních nástrojů: Skype, ICQ, Facebook nebo třeba Youtube. Tito „pomocníci“ pak dorozumívání ztěžují, problematizují a především mu dodávají nový rozměr – z životních situ-ací se stávají situace elektronické. Dialogy se odosobňu-jí, vztahy nenavazují doopravdy, postavy se nepotkávají, z lásky se stává cybersex, z hraní cybergaming.

V jevištní realizaci je tato computerizace znázorňová-na pomocí několika fungujících prostředků: hudební doprovod zajišťuje mix všeobecně známých znělek, zvuků a hlášek; mezisituační choreografie čtyř herců je mechanizována do podoby počítačových schémat; kostýmy tvoří obyčejné šedivé teplákové soupravy (do-plněné žlutým, zeleným, růžovým a modrým tričkem); scéna je vybavena plastovými počítačovými židlemi na kolečkách. Veškerý děj je realizován až příliš jasně čitelnou inscenační zkratkou a ve výrazném Holičkově rukopisu – jeho zvykem je sice pracovat na autorských projektech, ale i v rámci tohoto pevného textu používá svoje oblíbené postupy (konkrétní gesta, hromadné akce, hudební mezihry, příslušné barvy jednotlivých postav, apod.). Už v úvodní sekvenci „X chce být tvůj přítel – potvrdit přátelství – ignorovat“, která se ode-hrává na obdélníkovém prostoru, vymezeném jakýmsi neviditelným firewallem, se ustanoví budoucí způsob ne-komunikace a ne-potkávání se. Mimo tento prostor se navíc v průběhu děje nikdo nedostane. Každá z po-stav je vybavena bílou diodovou zářivkou, které slouží k ilustraci stavů (online, offline) nebo jako univerzální cyber-rekvizita v pohybových kreacích. Holiček si však s takto obecnými objekty nevystačí a nechává herce používat i další pomůcky; u některých z nich se snad-no projeví jejich úskalí, a sice podbízivé a jednostranné použití „na efekt“ (vysavač vysávající kokain či šlehač-ka z KFC kbelíku).

Herecké výkony jsou navzdory zdánlivé nesourodosti an-sámblu velmi vyrovnané. Způsob, kterým všichni čtyři ztvárňují své hrdiny, je zcela v intencích cyberprostoro-vého vyjadřování: parodují přehnaná emociální vypjetí, neschopnost starší generace porozumět moderním technologiím, blogerskou kazatelskou bohorovnost či depre-sivní nedospělou uťápnutost.

Spojenými silami mladého autorského týmu se v Liber-ci podařilo stvořit vskutku obrazivou generační výpověď: poukazuje především na to, že někdejší subkultura sociálních sítí se nyní transformuje do všeobjímajícího mezilidského prostoru. Dianiškovo „co o mně víš?“ tak přestává být obyčejnou otázkou mezi dvěma chatující-mi uživateli, ale měli by si ji klást všichni diváci. Je jen škoda, že moralizující poselství, které je z textu i insce-nace zjevné a kterému se všichni na internetu závislí vysmívají, zaznívá v závěru hry konkrétními slovy, zcela bez invence autorské ni režijní. V takto vybudovaném jevištním světě se totiž z inscenace o krizi komunikace může snadno stát jen ona již zmíněná „gameska“ pro pobavení mládeže a kritika pohodlnosti a neschopnosti vyzní zcela naprázdno.

Tomáš Dianiška: Googling and fucking 
rie: Bro Holiček
výprava: Nikol Hnidová a kol. 
hudba: www.youtube.com 
dramaturgie: Jan Tošovský
hrají: Tomáš Dianiška, Karolína Baranová, Barbora Kubátová a Vendula Svobodová. 
Premiéra 19. března 2010 v Malém divadle Divadla F. X. Šaldy v Liberci.