Před několika týdny jsem se při prohlížení Instagramu pozastavila u fotografie, kterou sdílel můj kamarád. Skupina hokejistů na ní v ruce držela zlatý pohár a oslavovala vítězství. Autor do popisku přidal informaci, že repostuje devět let starý snímek zachycující „jedno české zásadní hokejové vítězství“. Hlavou mi rychle prolétla myšlenka, že uběhlo už devět let od Nagana a pokračovala jsem v obvyklém trávení času na sociální síti. Něco mi ale na tomto zjištění nesedělo, a tak jsem se rozhodla poznatek ověřit. Uplynulo devět let od zápasu, kdy litvínovský tým porazil hokejisty ze Třince. Nikoliv od Nagana.
Tato krátká výměna mě přivedla k banální, ale poměrně zásadní otázce: jak vlastně vnímám Nagano? Pro starší generace se může jednat o stěžejní fenomén v kontextu utváření (a performování) národní identity: fenomén, jejž domácky označujeme prostě „Naganem“. Dnes už však nemusí být jasné, že jde o název japonského města, kde se v roce 1998 uskutečnily zimní olympijské hry, které v hokejové disciplíně vyhrál český tým. Sport běžně nesleduji, narodila jsem se o rok později, i přesto ale považuji událost za emblematickou a přelomovou. Jev spíše vnímám skrze jeho zakořeněnost v české kultuře. Cítím z něj obrovskou nostalgii a sentimentalitu – o Naganu například z nějakého důvodu vím, že se stalo „naším malým zázrakem“. Spousta Čechů přirovnává tehdejší hokejový tým k blanickým rytířům. Důvod ale neznám. Chtěla bych se tak na fenomén zaměřit ze svého pohledu, z pohledu příslušnice generace Z a osoby, která nikdy soustředěně neviděla jediný hokejový zápas. Z pohledu české občanky, která by se sama za Češku neoznačila.
Tak přece jen existuje spravedlnost
Zkoumání tématu jsem začala dokumentem Pásky z Nagana režiséra Ondřeje Hudečky. Snímek vyšel v roce 2018 na počest dvacetiletého výročí od vítězné události a dovedl mě ke dvěma podstatným poznatkům. Seznámení s tehdejším sociopolitickým kontextem mi objasnilo, proč se výhra na zimní olympiádě stala pro český národ tak zásadní. Dokument rovněž otevřel téma sentimentality a s ní související nostalgie. Tyto dva principy snímkem výrazně prostupují a stávají se stěžejními i pro běžné diváky. Recenzenti filmového webu ČSFD v komentářích neustále opakují slovo „nostalgie“ a popisují, jak je pro ně těžké se oprostit od emocí a hodnotit dokument z estetického hlediska. Obrovskou sentimentalitu, kterou Pásky z Nagana vyvolávají, dokládá i uživatelské hodnocení 95 %.
Nejdříve bych se chtěla zaměřit na první poznatek a vymezit, v jaké době se vítězství na olympiádě v Naganu uskutečnilo. Konec devadesátých let se v České republice nesl ve znamení politické a ekonomické krize. Parlamentní volby v roce 1996 a následný politický vývoj měly vliv na demisi vlády Václava Klause v roce 1997, po níž následovala vláda Josefa Tošovského. Tehdejší vývoj bývá z ekonomického pohledu charakterizován coby éra divokého kapitalismu, jenž narazil na své limity. Nafouknutí úvěrové bubliny v součinnosti s měnovou krizí vyústily v krizi hospodářskou a částečný rozpad ekonomiky. Docházelo tak k mizení radosti z nově nabyté autonomie.[1] A právě toto temné období zachránilo Nagano.
Hudečkův dokument nastiňuje, jakým způsobem fandila opravdu celá Česká republika. Lidé byli oblečeni do státních barev, drželi v rukou vlajky, křičeli, skandovali, zpívali hymnu. V okamžiku výhry ale nastalo opravdové šílenství. Lezlo se po památných sochách na Václavském náměstí, nosila se v rukou auta i s jejich řidiči a alkohol se konzumoval po litrech. Tehdejší prezident Václav Havel okomentoval vítězství českých hokejistů takto: „Díky vám dnes ví miliardy lidí, co to je Česká republika. Zasloužili jste se o její známost a dobré jméno víc než mnoho politiků… Ale máte ještě jednu jinou zásluhu. Zasloužili jste se o to, že v naší zemi byla a několik dní ještě bude dobrá nálada. Lidé jsou k sobě slušní, objevili v sobě dokonce vlastenectví. Děkuji vám, že jste toto všechno vyvolali svým skvělým výkonem."[2] Havlův proslov byl plný emocionality, jež pomáhala odvrátit myšlenky od socioekonomické krize. Podobná prohlášení rovněž upevňovala víru v narativ, že když člověk vydrží, bude líp. Spása ve formě vyhrané olympiády v hokeji alespoň částečně vyvrátila dominantní názory o české neukotvenosti ve světě. Blaničtí rytíři opravdu přišli národu na pomoc.
Nastínění dobového kontextu mě tak posouvá k poznatku druhému. A sice k popisu principů nostalgie a sentimentality fenoménu Nagano, které se značně projevují i v samotné výstavbě filmového dokumentu. Ideálním příkladem může být scéna, v níž se zdůrazňuje, že jediný gól finálového zápasu mezi Českem a Ruskem střelil domácí hráč s příjmením Svoboda. Dokument skutečnost ještě více nadsadí, když glosuje definitivní upevnění „svobody“ po ruské okupaci českým hokejovým týmem.
Plné emocí je i zobrazování konkrétních hokejových hráčů domácího týmu – Pásky z Nagana se sportovce snaží ukázat coby archetypální české Honzy. Jaromíra Jágra vykreslují jako člověka, který vyrostl v chudobě, neměl peníze na činky a posiloval zvedáním sena vidlemi. Dominik Hašek působí dojmem brankáře, jenž „upozaďuje taktiku“ a spíše intuitivně skáče do brány, v níž se trochu komicky plácá. Zdůraznění těchto rysů jen podtrhuje přirozenost Haškova jednání a zvýrazňuje jeho talent. Nadanému Robertu Reichelovi zase v kanadském NHL týmu Calgary Flames nikdo nedal příležitost se prosadit. Na olympiádě v semifinále právě on rozhodl o vítězství českého týmu proti kanadskému, dokonce během posledního zápasu legendárního Wayna Gretzkyho. Tento způsob vyprávění podporuje iluzi společného národního rysu. Obyčejní kluci a prosťáčci z vesnice jsou schopni čehokoliv, přestože zvedají seno vidlemi nebo se jako Dominátor „plácají“ v bráně. Stačí jim pouze „zlaté české ručičky“, nadání a schopnost nad vším vyzrát.
Na ostrově Hokej-do narodil se Boží vnuk
Úspěch na zimních olympijských hrách v roce 1998 se promítl i do kulturní oblasti, dodnes se o naganském vítězství točí filmy. Například snímek Děti z Nagana z roku 2023 vypráví příběh jedenáctiletého outsidera Dominika, kterého výhra českého týmu namotivuje k hraní hokeje. Žádné zpracování události ale nerezonovalo společností tolik jako opera Nagano, jež měla premiéru 8. dubna roku 2004 ve Stavovském divadle. Datum uvedení mohlo být ze strany inscenátorů přesně vykalkulováno, jelikož se pouhých pár týdnů poté v Praze a v Ostravě uskutečnilo Mistrovství světa v hokeji.
Operu Nagano čili Hokej v opeře neboli Ostrov Hokej-do zrežíroval Ondřej Havelka, libreto napsal Jaroslav Dušek a hudbu složil Martin Smolka. Inscenace z hlediska příběhu nepřekvapí, jedná se o zpracování cesty českých hokejistů za olympijským vítězstvím. Samozřejmě ale způsobem typickým pro tvorbu Jaroslava Duška na začátku nového milénia, tedy za využití výrazné nadsázky či práce s dvojsmysly. Většina vtipů však nezestárla vůbec dobře (například název ostrova „Hokej-do“ je očividnou slovní hříčkou s názvem japonské prefektury a ostrova Hokkaidó) a je prospěšné se nad nimi pozastavit spíš z historiografických důvodů.
Když se dějová linka ve druhé půlce inscenace vzdálí od příběhu českých sportovců, přesuneme se na fiktivní japonskou lokaci. Zde zpívá Gejša (Libuše Vondráčková) o narození Dominika Haška (Jan Mikušek). Vondráčková zosobňuje stereotypní představu Japonky – je oděná do červeného kimona, má nabělený obličej, výrazné oční líčení, vlasy sepnuté do těsného drdolu, ze kterého jí trčí hůlky. Ráda bych podotkla, že neodsuzuji absurditu jakéhokoliv vyobrazení, nýbrž jednoduchý humor vycházející ze stereotypizace kultury země, v níž se olympiáda v roce 1998 uskutečnila.
Inscenace se však stala v průběhu pěti let uvádění diváckým hitem. Samotní hokejisté včetně hokejového svazu ale nadšení nesdíleli. Vydali oficiální prohlášení, v němž se od opery distancovali. Údajně se jim nelíbilo, že si inscenátoři nezažádali o svolení hokejového výboru.[3] Opakovaně se proto pokoušeli dílo z repertoáru Národního divadla stáhnout a divadlo zažalovat. Režisér Ondřej Havelka považuje kroky svazu za důsledek strachu ze zesměšnění národních hrdinů.[4] Situaci nelze v současnosti jednoznačně posoudit. Skutečnost, že se opera nikdy nedostala do roviny ilegality, mě však spíše vede k prozkoumání Havelkových slov.
Nostalgie, sentimentalita a kýč
Americko-ruská kulturní teoretička a umělkyně Svetlana Boym rozlišuje v textu Kýč a nostalgie v postsovětském filmu nostalgii na reflexivní a obrodnou. Reflexivní nostalgie si při zobrazování nebo vnímání jevů uvědomuje distanci, zpochybňuje pravdu a nebrání se rozporům modernity. Z toho důvodu si může záměrně pohrávat s principy kýče či umělosti. Obrodná nostalgie samu sebe nepovažuje za nostalgii, upřednostňuje spíše intence tradice, předpokládá absolutní pravdu a její projevy proto bývají nezáměrně kýčovité. Tento typ nostalgie rovněž tvoří jádro národnostních a náboženských obrození, jelikož se opírá o dva scénáře: první bývá spojován s návratem ke kořenům, druhý se spiknutím.[5] Podle Tomáše Kulky, autora textu Umění a kýč, má kýč silný emocionální náboj, a tak si ani neuvědomuje vlastní kýčovitost.[6] Jednotlivé reprezentace se proto vytváří s nesmírnou vážností a související sentimentalitou, jež musí být okamžitě identifikovatelné.
Koncepce dvou typů nostalgie Svetlany Boym se dá aplikovat i na výše nastíněná díla reflektující Nagano. Nostalgie ve filmovém dokumentu Pásky z Nagana je spíše obrodná. Nachází se v něm totiž velké množství vážnosti a sentimentality, například v mnoha scénách, které zdůrazňují, že se Česká republika po útlaku z nejrůznějších stran konečně ukázala jako stát hodný autonomie. Moji argumentaci potvrzuje postřeh Boym, že obrodná nostalgie souvisí s nacionalistickými tendencemi v podobě národních obrození. Oproti tomu se opera Nagano čili Hokej v opeře neboli Ostrov Hokej-do dá považovat za příklad nostalgie reflexivní, a to zejména vzhledem k četným pokusům o vyvolání komických situací – třeba ve scéně s Gejšou držící narozeného „Božího vnuka“, neboli Dominika Haška. Jakákoliv vážnost v tomto případě chybí, jelikož se tvůrci nepokoušeli o zpracování věrně přibližující realitu.
Právě tuto práci s humorem a nadsázkou považuji, po vzoru slov Ondřeje Havelky, za jeden z možných důvodů, proč se českému hokejovému svazu opera nezamlouvala. Fenomén Nagano lze z pohledu výboru vnímat jako obrodně nostalgický, jelikož v sobě nese prvky kýče a s ním související sentimentality. Propojení obrodné nostalgie a kýče rovněž potvrzují následující slova mého staršího kolegy. Ten mě coby zarytý hokejový fanoušek intenzivně přesvědčoval o faktu, že byl v den pohřbu Ivana Hlinky, trenéra naganské hokejové reprezentace, vyhlášen státní smutek. Nebyl. Kolegův názor zdůrazňuje rovnítko mezi obrodnou nostalgií a předpokládáním absolutní pravdy. V intencích podobného uvažování působí strach ze zesměšnění národních hrdinů odůvodněně. Negativní postoj k inscenaci vyjma členů svazu mohou zaujímat i ti, kteří k výhře českých hokejistů na olympiádě v roce 1998 přistupují s nesmírnou vážností.
Fanouškovství a hokej v české kultuře
Nostalgické vnímání fenoménu Nagano přímo souvisí se samotnými recipienty, tedy s fanoušky. Začala jsem tak hledat odpovědi na otázky, jaké jsou v české kultuře podoby hokejového fanouškovství a kdo se vlastně dá považovat za opravdového fanouška českého hokejového reprezentačního týmu. S touto částí výzkumu mi velmi pomohl fakt, že se letos v květnu konalo v Praze a Ostravě mistrovství světa v hokeji, jež český tým vyhrál.
Protnutí tématu mého textu a probíhajícího šampionátu možná působí na první pohled trochu neuvěřitelně. Když jsem však začínala se sbíráním materiálu, predikce nedávaly českému týmu mnoho nadějí, takže jsem ani probíhající mistrovství výrazněji nezaregistrovala. V momentě, kdy se ale začalo domácím hokejistům skutečně dařit, jsem si napříč osobami z nejrůznějších skupin všimla opakujícího se vzorce. Čím dál tím víc lidí se stávalo téměř ze dne na den zapálenými hokejovými fanoušky. U mě nastal zlom při českém postupu do semifinále. Při finále jsem už znala všechny hokejisty jménem.
Začala jsem tedy uvažovat o specifikách tohoto typu obdivu. Nemá na něj třeba vliv i vlastenectví, pocit příslušnosti k českému národu, a tedy i potřeba podpořit český tým coby reprezentaci národní identity? Stačí české občanství a sledování domácích hokejových zápasů k tomu, aby byl člověk považován za regulérního fanouška? Jak se člověk vůbec fanouškem stane?
Americký mediální vědec Henry Jenkins na svém blogu Pop junctions nabízí definici fanouška jako jedince, v němž vyvolávají nadšení či tendence k následování nejrůznější entity a subjekty. Mohou jimi být tvůrčí osobnosti (zpěvačka, hudební skupina, herečka, režisér, sportovní tým) nebo konkrétní artefakty (seriál, knižní sága, film).[7] Tento typ obecné definice však ze své podstaty zahrnuje i „niche“ fandomy[8], jimiž se nechci zabývat. Proto bych kontext ráda rozšířila o pohled kulturologa Marka Duffetta. Teoretik se totiž ve své knize Understanding fandom: an introduction to the study of media fan culture zabývá mimo jiné mainstreamovými fandomy, jež se zamlouvají nejrůznějším skupinám obyvatelstva[9], čemuž odpovídá i případ zmíněných českých hokejových fanoušků. Skutečnost se dá ověřit několika způsoby: například prozkoumáním příspěvků o hokeji na sociálních sítích. Ty totiž v průběhu mistrovství světa zveřejňovali influenceři, celebrity, miliardáři, studenti nebo senioři. Sama jsem jako obyvatelka Prahy zjišťovala, na jakých místech se v hlavním městě promítalo hokejové finále. Jednalo se například o Džungli BKAO, pivnici Prašivka, Kavárnu Na Boršově, karlínský Bad Flash bar, burgrárnu Fat Cat, ale i o koncertní prostor Hard Rock Café. Výběr podniků svědčí o populárnosti sledování hokeje v konkrétních sociálních skupinách. Většina ze zmíněných lokací navíc promítání finále nijak nepropagovala na svých sociálních sítích. Mimo danou komunitu se tak mohli na přenos dostat pouze náhodní kolemjdoucí.
Duffett v Understanding fandom rovněž pracuje s myšlenkami sociologa Simona Fritha, který se vyjadřuje k fenoménu fanouškovského přijímání rolí v rámci jedné komunity. Frithova slova vysvětluje jako stav, kdy se fanoušci ponoří do konvencí svých žánrů a začnou vykazovat vysokou úroveň znalostí, jež bývají pro outsidery nepochopitelné. Duffett uvádí příklad filmového kritika a hororového fanouška Marka Kermodea, který mluví o rozpoznávání stále se opakujících žánrových prvků jako o součásti prožitku z filmu. V momentě, kdy se v hororovém filmu objeví motorová pila, oddaný fanoušek si vybaví snímky jako Texaský masakr motorovou pilou, Motel Auvajs, Lesní duch nebo Bad Taste – Vesmírní kanibalové. Motorové pily se proto dají považovat i za symbol odkazující ke konkrétnímu žánru.[10] Fanoušci si tak pro potěšení kupují jejich plastové makety, přestože předmět sám o sobě může reprezentovat brutální vraždu.
Kermodeův komentář pomáhá pochopit, jakým způsobem se dají žánrové symboly vnímat coby součást fandomu. U českých hokejových fanoušků by mohl podobně fungovat virální internetový mem o obránci Radko Gudasovi. Po vyhraném mistrovství světa se na sociálních sítích začaly sdílet roky staré statistiky o dobré bezpečnostní situaci České republiky. Přispěvatelé je glosovali slovy: „Je to tím, že máme Gudase?“ Ten, kdo není členem fandomu, by nemusel pochopit, že je zmíněný hokejista skvělým obráncem známým pro své násilné chování na ledě.
Fandom českého hokeje působí na první pohled propustně. Kdyby někdo přišel na Staroměstské náměstí sledovat hokejový zápas, namaloval si na obličej českou vlajku, nebo se dokonce oblékl do dresu, pravděpodobně bych ho za fanouška označila. Při užším sledování povahy fandomu českého hokejového týmu jsem se však setkala s rozličnými představami o tom, kdo je a není fanouškem. A rozhodoval o tom samotný fandom.
Ke zmíněnému principu se vyjadřuje i Duffett v Understanding fandom. V textu rozvíjí myšlenku, že v mainstreamových fandomech projevují fanoušci kulturní kapitál pravidelnými výměnami znalostí.[11] V největším množství jsem je zaregistrovala na instagramovém profilu ceskyhokej.cz. V komentářích se uživatelé uráželi a navzájem zpochybňovali své znalosti: „Hokej je vám jak je rok dlouhej úplně u prdele, ale najednou jste všichni experti! Všichni byste ale čuměli, kdyby se vás někdo zeptal, kdo má v NHL nejvíc bodů, co!“[12].
Za členy fandomu českého hokejového týmu by se však neměli označovat pouze ti, již studují výsledky extraligy, znají data narození všech členů NHL, případně mají perfektní přehled o lokálních týmech. Kdybychom se vrátili zpět k definici Henryho Jenkinse, každý, v němž hokej vyvolá nadšení, nebo ho začne sledovat, se může považovat za fanouška a na jeho motivaci nemusí vůbec záležet. Mojí optikou by se totiž připojil k fandění a už by tolik nezáleželo na tom, zda bylo důvodem k přijetí fandomu performování národní identity, nebo fanouškovského přesvědčení.
Má slova podporuje i menší vtip, jehož jsem si všimla při rešerši. Jedná se o příspěvek komentátora Ondřeje Zamazala, jenž by se díky své znalosti hokeje dal považovat za „fanouškovskou elitu“ a mohl by proto rozhodovat o tom, kdo je a není součástí fandomu. Namísto toho se rozhodl definovat typologii hokejových fanoušků.[13] Zamazal například rozlišuje „věrného fanouška“, „křiklouna“, „pesimistu“, „trenéra“, „gaučáka“ nebo „trpitele“. Z jeho strany se samozřejmě jedná o vtip a hodnocení kvality humoru jde stejně jako v případě opery Nagano stranou. Považuji ale za podstatné poukázat na to, že i člověk, který může málo zasvěcenými fanoušky pohrdat, se je naopak rozhodl zahrnout do svého rozlišení. Na konci textu navíc Zamazal vyzdvihuje rozmanitost obecenstva, jež dělá z diváků živý organismus.[14]
Nagano a Gen Z aneb Jak jsme oslavili otevření zlaté brány
V závěrečné části bych ráda shrnula, jak se změnilo mé uvažování o fenoménu Nagano a hokejovém fanouškovství v českém kontextu. Po většinu výzkumu jsem fenomén sledovala zpovzdálí coby příslušnice generace Z, k níž hokej nijak nepromlouvá. Právě proto jsem se v poslední fázi pokusila fandomu přiblížit. Kromě toho, že jsem využila aktuální mistrovství světa v České republice, abych vysledovala fanouškovskou dynamiku, jsem začala aktivně sledovat nejen zápasy, ale i okolní dění. Chtěla jsem totiž pochopit motivaci fanoušků české hokejové reprezentace a zjistit, do jaké míry se dá jejich fandění považovat za performování vlastenectví a do jaké míry za opravdové potěšení ze hry.
V knize Understanding fandom cituje Duffett fanynku Johannu Mead, která se vyjadřuje k lidem se sklony k fanouškovství. Tito jedinci většinou bývají členy hned několika fandomů a běžně vyhledávají shodné prožitky.[15] Podobné prožívání fandění mi vůbec není cizí a možná se jedná o jeden z důvodů, proč jsem od play-off intenzivně prožívala každý český zápas.
V momentě, kdy český tým postoupil do finále, mi bylo jasné, že na hromadnou projekci utkání mezi českým a švýcarským týmem musím vyrazit. Rozhodla jsem se pro Džungli BKAO, jelikož jsem považovala za přínosné sledovat zápas v baru v těsné blízkosti Azylu78, kam chodí převážně mladí lidé z kulturního prostředí. Mé odhady se potvrdily, když většina příchozích pocházela z pražských vysokých škol a věkem náležela ke generaci Z či k mladším mileniálům. O to víc mě při oficiálním vítězství překvapilo hlasité skandování: „Nagano, Nagano, Nagano!“, případně ikonických hlášek komentátora Roberta Záruby, jimiž glosoval vítězství na olympiádě v roce 1998.
Na nejzásadnější otázku svého výzkumu, tedy jak lidé v mém věku a s podobným zázemím vnímají fenomén Nagano, jsem si odpověděla až při výhře českého hokejového týmu na mistrovství světa. Spojujeme jej s pocity vítězství, nostalgie, sentimentality, vlastenectví nebo síly. Zaznamenala jsem, že má generace bude pravděpodobně dávat do souvislosti každé současné i budoucí vítězství s Naganem – svědčí o tom koneckonců i virální hláška „Pragano“, jež se v nejrůznějších formách hromadně sdílela na sociálních sítích.
Textem se samozřejmě nepokouším o vytvoření unifikované pravdy, ale o nastínění mého osobního vztahu k tomuto fenoménu. Proto bych chtěla na závěr vyzdvihnout myšlenky týkající se mé nevyjasněné české identity, kterou narušuje příslušnost k romskému etniku. Při fandění na hokejovém finále jsem si uvědomila, že v sobě jakési češství nacházím. Vítězství ve mně dokázalo vyvolat obrovské emoce. Nostalgie k Naganu a hokejová tradice jsou v české kultuře obrovsky ukotvené, a tak pro mě bylo i na samotném začátku výzkumu nemožné nepociťovat alespoň minimální emoce. Má vlastní zkušenost potvrzuje spojení sentimentality a obrodné nostalgie, kterou s sebou fenomén Nagano, případně české hokejové fanouškovství nesou. Překvapilo mě však, že se měsíc po vyhraném mistrovství dívám na svoji příslušnost k fandomu s nadsázkou a odstupem. Hokejová pravidla stále neznám a ani nevím, kolik minut trvá jedna třetina. Tato skutečnost dokládá myšlenku Johanny Mead. Možná mě pouze naplňuje fandění se znalostí „fun factů“ a emocionalita kolem Nagana mi dodává potřebný základ (neboli „lore“) k hokejovému fandomu. Možná jen potřebuji neustále něčemu fandit.
Text vznikl v červnu 2024.
Literatura a prameny
- BOYM, Svetlana. Kýč a nostalgie v postsovětském filmu. Praha: Casablanca, 2012. s. 112
- DUFFETT, Mark. Understanding fandom: an introduction to the study of media fan culture. New York: Bloomsbury, 2013. s. 245. ISBN 9781623560867.
- JENKINS, Henry. Welcome to Convergence Culture. Pop junctions. Online. 2006. Dostupné z: http://henryjenkins.org/2006/06/welcome_to_convergence_culture.html. [citováno 2024-06-06].
- KULKA, Tomáš. Umění a kýč. 3. vyd. Voznice: Leda, 2022. s. 57, 197–198
- ŘANDA, Tomáš. 1998: Mýtus Nagano. Hokejový úspěch spustil euforii překračující hranice sportu. Česká televize. Sport. Online. 2018-10-29. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/1998-mytus-nagano-hokejovy-…. [citováno 2024-05-22].
- ZAMAZAL, Ondřej. Etymologie a typologie hokejového fanouška. Česká televize. Sport. Online. 2013-02-25. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/etymologie-a-typologie-hoke…. [citováno 2024-06-06].
- ZÁTORSKÝ, Jan. O opeře Nagano říkali, že znevažuje národní hrdiny, vzpomíná Havelka. iDNES, roč. 2017. Výstřižek dostupný v Archivu Národního divadla.
- ZPRAVODAJOVÉ VP. Ukradli Nagano, zlobí se hokejisté. Večerník Praha, roč. 14/85 (2004). Výstřižek dostupný v Archivu Národního divadla.
Audiovizuální prameny
- DUŠEK, Jaroslav (libreto), HAVELKA, Ondřej (režie) a SMOLKA, Martin (hudba). Nagano čili Hokej v opeře neboli Ostrov Hokej-do. Záznam divadelního představení. 2004. Stavovské divadlo, Praha. Dostupný v Archivu Národního divadla.
- HUDEČEK, Ondřej (režie). Pásky z Nagana. Dokument. 2018. Dostupný na stránkách České televize.
[1] ŘANDA, Tomáš. 1998: Mýtus Nagano. Hokejový úspěch spustil euforii překračující hranice sportu. Česká televize. Sport. Online. 2018-10-29. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/1998-mytus-nagano-hokejovy-…. [citováno 2024-05-22].
[2] Tamtéž.
[3] ZPRAVODAJOVÉ VP. Ukradli Nagano, zlobí se hokejisté. Večerník Praha, roč. 14/85 (2004). Výstřižek dostupný v Archivu Národního divadla.
[4] ZÁTORSKÝ, Jan. O opeře nagano říkali, že znevažuje národní hrdiny, vzpomíná Havelka. iDNES, roč. 2017. Výstřižek dostupný v Archivu Národního divadla.
[5] BOYM, Svetlana. Kýč a nostalgie v postsovětském filmu. Praha: Casablanca, 2012. s. 112.
[6] KULKA, Tomáš. Umění a kýč. 3. vyd. Voznice: Leda, 2022. s. 57, 197–198.
[7] JENKINS, Henry. Welcome to Convergence Culture. Pop junctions. Online. 2006. Dostupné z: http://henryjenkins.org/2006/06/welcome_to_convergence_culture.html. [citováno 2024-06-06].
[8] nemainstreamové, menšinové fandomy
[9] DUFFETT, Mark. Understanding fandom: an introduction to the study of media fan culture. New York: Bloomsbury, 2013. s. 245. ISBN 9781623560867.
[10] DUFFETT, Mark. Understanding fandom: an introduction to the study of media fan culture, s. 256–258.
[11] DUFFETT, Mark. Understanding fandom: an introduction to the study of media fan culture, s. 255.
[12] Komentář na instagramovém profilu ceskyhokej.cz, pro zachování anonymity jsem se rozhodla neuvádět název uživatelova profilu.
[13] ZAMAZAL, Ondřej. Etymologie a typologie hokejového fanouška. Česká televize. Sport. Online. 2013-02-25. Dostupné z: https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/hokej/etymologie-a-typologie-hoke…. [citováno 2024-06-06].
[14] Tamtéž.
[15] DUFFETT, Mark. Understanding fandom: an introduction to the study of media fan culture, s. 249–250.