Ahoj, jsme tři introvertky a rozhodly jsme se pustit do divadla, výlučně extrovertní disciplíny. Ale nic od nás nečekejte, hrajeme podle našich pravidel. Tak by se dalo ve stručnosti shrnout *** NEBO NEVÍM Anny Romanovové, Johany Bártové a Terezy Havlové.
V introvertním divadle (jak je samy autorky nazývají) se ocitneme v útulném retro bytečku, kde je spousta kazeťáků, dva koberce, stůl, spousta dětských hraček a dva prostory, každý na jedné straně, schované za plentami z průsvitných látek a prostěradel. A (ne)jsou zde i naše performerky. Hned za začátku se jedna schovává pod stolem a další dvě v prostěradle nafouknutém stolním ventilátorem, které vypadá jako malý nafukovací hrad. Ty následně zalezou do rohu pod prostěradla zavěšená na provazech. Je tu však ještě host, který si v zadní části jeviště (opět) schovaný za paravány čte knihu; po celou dobu ovšem s nikým nijak neinteraguje, proto se o něm dál nebudu zmiňovat. Atmosféra připomíná dětskou hru, kterou performerky/introvertky/herečky ještě umocňují divadlem s maňásky. Ze celou dobu na nás ani jednou nepromluví napřímo.
Komunikace s diváky probíhá především pomocí nahraných zpráv, jež introvertky pouštějí z kazeťáků, skrze projekci z diaprojektoru nebo hudbou a jinou nonverbální akcí. Především se však performerky snaží zapůsobit celkovou atmosférou. Ta je podivně příjemná a na konci jsem odcházel s otázkou: „Co jsem to vlastně viděl?“ A možná lépe: „Co jsem prožil?“, protože o jevištní akci, jakou známe z jiných divadelních inscenací je zde nouze. Jediným výrazným příkladem je projížďka jedné z performerek na pohyblivém koníkovi a maňáskové divadlo, které je tak špatné, až je vtipné. Po většinu času jsem tam jenom byl a nechával na sebe působit tu směsici obrazů a vjemů usazených do prapodivné atmosféry dětského pokojíku. Ty byly jednou vtipné (někdy až trapně), jindy zvláštním způsobem uklidňující.
Třeba zmíněné loutkové divadlo připomínalo dětské hry či případně rodiče snažícího se hrát svým dětem. V jednu chvíli, kdy byly puštěny všechny kazeťáky, se prostorem rozléhalo podivné hučení a šumění, jež mi evokovalo chaos, možná takový, který se odehrává v naší hlavě? Jeden ze stolků se proměnil v jakýsi multifunkční nástroj, jenž brnkáním na hráče stolního fotbálku (s hráči na pružinkách) a chrastění hračkami vytvářel hudební směsici připomínající až téměř mimozemské skladby. Na začátku se také zpod jednoho ze stolů pravidelně vydává na pouť natahovací hračka na klíček. V úplném tichu je tak slyšet pružinový motorek. Celá ta plejáda nesourodých situací a zvuků je chaotická a zároveň jaksi uklidňující. Především však zvláštní. Možná se tím snažily autorky ukázat obraz introvertů, kteří někomu mohou připadat podivínští. Nicméně jsem měl celou dobu pocit, že vše na jevišti se vlastně odehrává v něčí hlavě. Je tak otázka, jestli šlo o parodii na stereotypizaci introvertů, či sondu do jejich způsobu života a přemýšlení. To jsem však nebyl schopný rozklíčovat.
Autorky totiž byly po celou dobu tak v klidu, že se vlastně nic nedělo. Ani když se ozval nějaký hlasitý zvuk, který narušil precizně budovanou pokojnou atmosféru. Mohly se leknout, jelikož jsou plaché? Alespoň to samy publiku vzkázaly, když měly všude napsáno, abychom raději ani netleskali. Neposkytly mi tak žádné vodítko, které by pomohlo lépe pochopit, co jsem prožil.
Ačkoliv se budování atmosféry na pomezí klidu a trapnosti performerkám daří, nemohu říct, že by mě jejich představení/performance jako celek uspokojila. Ani nevím, jak mám vlastně viděné nazvat. Chybělo mi pojítko, které by celý tvar provázalo. Jde spíše o skrumáž jednotlivých a navzájem izolovaných výstupů. Ty jsou zábavné, trapné, podivně uklidňující, ale dohromady nesoudržné.