Já, hrdina

zdánlivá rekonstrukce, která vás nepohltí

„Beru skautský nůž. Podřezávám oběť.“

Jiří Havelka bezesporu patří k nejoriginálnějším divadel-ním tvůrcům mladé generace. Od jeho absolventské in-scenace na Katedře alternativního a loutkového divadla uběhlo již téměř deset let, přesto se tento oceňovaný umělec čas od času na studentskou scénu DISK vrací. Tentokrát jako režisér absolventské inscenace studentů 4. ročníku herectví KALD nazvaného „Já, hrdina“.

Námětem se autorům staly osudy bratří Mašínů a jejich kamaráda Milana Paumera, kteří v letech 1951-53 chtěli se zbraní v ruce vzdorovat totalitnímu režimu v Česko-slovensku. Inscenace se soustředí na nejkontroverznější část jejich tzv. třetího odboje, kdy Mašínové a Paumer za-bili dva příslušníky SNB a pokladníka státního podniku. Textová složka inscenace je postavena čistě na dobových dokumentech, které herci našli na internetu a v odborné literatuře. Vyslechneme si přísahu příslušníka SNB z přelomu 40. a 50. let. Opakovaně, s větší či menší mírou osobního „vcítění“ tvůrců, se před našima očima odehraje zastřelení policisty Kašíka a pokladníka Rošického, uspání a následné brutální podříznutí příslušníka SNB Honzátka.

Herci nám s vážným tónem v hlase sdělují, co je podle populární webové encyklopedie Wikipedie definice prá-va, pravdy, vraždy, soudce nebo terorismu. S imitátor-skou parodičností přehrávají rozhovory Mašínů z ado-račního dokumentu Martina Vadase „Země bez hrdinů, země bez zločinců“, ale i potomků jejich obětí, kteří se vyjadřovali do médií v souvislosti s úmrtím Ctirada Mašína. Své k problému musí samozřejmě říci i politici, historici, objeví se úryvek ze zuřivé internetové disku-ze, jejímž vrcholem je „hlubokomyslná“ vulgární tiráda uživatele „28 centimetrů“, který při obhajobě činnosti odbojové skupiny nešetří silnými slovy.

Veškeré dění na jevišti se odehrává za zvláštní fólií, imita-cí polopropustného zrcadla, v laboratoři s nepříjemnými bodavými světly. Před začátkem představení a po jeho konci se na povrchu rafinované fólie odráží rozmazaná těla diváků. Tím se skrze scénografickou metaforu dává na vědomí, že postavy a události, které se „za zrcadlem“ objeví, jsou vlastně i naším odrazem. Použitím principu polopropustného skla je zase v divákovi vytvářen dojem pasivní účasti na tvrdé kriminalistické dřině, která se skr-ze do nejmenších detailů přesné a několikrát opakované znovuoživení oněch tří výše zmíněných (zlo)činů snaží dobrat pravdy. Ostatně tvůrci svůj počin nenazývají di-vadlem, ale rekonstrukcí. Jde však jenom o slovní provokaci. Pokud totiž někdo vstoupí do jasně vymezeného a někým pozorovaného prostoru s předem nazkoušenou mizanscénou, stává se hercem a jeho jednání je diva-dlem, navázáním kontaktu mezi jevištěm a hledištěm, které má za cíl něco sdělit, nějak na diváka působit. Termín „rekonstrukce“ je podpírán onou zdánlivě neza-ujatou jevištní reprezentaci faktů z případu bratří Ma-šínů, na jejímž základě si divák má utvořit názor, zdali byli Mašínové vrazi nebo hrdinové. Tato hra je dovedena do detailu hlasovacími lístky připravenými na sedadlech,recenze s dvojí možností volby – VRAH/ HRDINA. Divák může svůj názor vyslovit vhozením té které poloviny lístku do urny umístěné za tradiční volební plentou ve foyer divadla.

Touha po objektivnosti je však v této inscenaci nenaplně-ná. Tvrůci s fakty totiž nějak pracují, určitým způsobem je skládají vedle sebe. Jedná se tedy o montáž a tento způsob použití textového komponentu díla není nikdy nestranný.

Havelka v záměrně omezeném prostoru a takřka bez re-kvizit dokáže vytvořit iluzi různých prostředí – hloubětín-ské ulice, policejní služebny, televizního studia atd. Jsou zde vedle sebe stavěny momenty humorné až groteskní (politické třenice) s mrazivě vážnými (popis způsobu po-pravy Milady Horákové. Montáž groteskního a tragické-ho v rámci jedné jediné situace je nejzajímavěji ukázána při „rekonstrukci“ podřezání strážmistra Honzátka, kdy Mašín pro svůj čin použije skautský nůž. Vražda vykona-ná nožem používaným dětmi vyvolává poněkud hořký smích.

Skládání opozit pro vytvoření pocitu objektivity ale ni-kdy nestačí. Musí tu chtě nechtě být přítomná i ona dnes tolik zavrhovaná aristotelská pravděpodobnost. Abych o relativnosti pojmů hrdinství a pravda začal přemýšlet, musí mě co nejkomplexnější herecké uchopení daných situací přesvědčit, že to má svůj zásadní význam.

Přes nápaditost režie a široké penzum prezentovaných dat herci všechny situace zplošťují do podoby karika-tury, čímž posilují dojem nepovedené agitky. Není nic snazšího pro posílení dehonestace určitých osob, než že při imitování Mašínů jakožto spokojených důchodců v Ohiu posílím jejich anglický akcent, v opačném názoro-vém gardu – při „přehrávce“ scény z propagandistického komunistického seriálu „Třicet případů majora Zemana“ budu šaškovitě přehánět groteskní šarži, kterou tehdy předvedl Josef Vinklář. Divák se baví, ale průměrné he-rectví nepřekračuje prostor středoškolské besídky, v níž si studenti dělají legraci ze svých kantorů. O nestranné „rekonstrukci“ tu pak už vůbec nemůže být ani řeč.

Se špetkou úporné kritické snahy bych této agitce mohl přisoudit myšlenkové poselství tkvící v tezi, že žádné hrdinství neexistuje a všichni – od Mašínů po předsedu KSČM Vojtěcha Filipa – jsou směšní blázni.

Za prvé si to však tragická vážnost případu v žádném případě nezaslouží, neboť pak bychom se museli skrze inscenaci ptát, čím byl groteskní pokladní Rošický (a in-scenace tak samozřejmě nečiní).

Za druhé, při připuštění tohoto myšlenkového východiska bych pak očekával, že herci tento postoj nějak umělecky stvrdí, učiní z něj svůj osobní problém. Avšak oni spíše působí jako automaty, které pouze plní režijní příkazy – tu jsou nuceně legrační, tu zase mají povinně kamenný tragický výraz, a jelikož vážnost neumí pořádně zahrát, jsou vlastně legrační pořád. Zůstávají v zajetí imitátorské lacinosti a tím celý problém a předem vytknutou snahu o rozpoutání diskuze činí nepotřebným. Jsou to možná zajímavé herecké typy, nikoli však herecké osobnosti.

Pustit se do tohoto hodně těžkého tématu, které se velice snadno vymkne kontrole, je určitě chvályhodné. Avšak paradoxně na jindy vášně budící příběh díky polovičaté-mu uchopení velice rychle zapomenete. A to je vlastně stejně hluboce tragikomické jako skautský nůž v hrdle strážmistra Honzátka.

Kolektiv a Jiří Havelka: Já, hrdina
Režie: Jiří Havelka
Asistent režie: Tomsa Legierski
Dramaturgie: Lenka Krsová
Pomocná dramaturgie: Linda Dušková
Scéna: Jan Brejcha
Kostýmy: Ha Thanh Nguyen
Rekonstruují: Sofia Adamová, Andrea Ballayová, Jiří Böhm, Eva Burešová, Mikuláš Čížek, Josef Jelínek, Barbora Kubátová, Marek Menšík, Richard Vokůrka, Petr Vydarený