Jaké to je zjistit, že máte horší já, o kterém jste nevě-děli? Já, které na vás dokonce mluví? Jak ho umlčet? Skončit v práci, podrobit se léčení, spáchat sebevraž-du? Vítejte v kůži Alfréda Schwartze!
Alfréd je obyčejný iluzionista a ani jeho vstoupení nevy-bočují mimo obvyklé standardy. Kouzla fungují, diváci se baví a čekají, co za tajemství se skrývá v klobouku. Rutinní trik se ale jednou vymkne z rukou a před divá-ky je nemilosrdně rozmlácen plyšák. Nebohý iluzionista zpočátku nechápe, co se stalo, při rekonstrukci svého vystoupení ale zjistí, že Alfrédi jsou v jednom těle prav-děpodobně dva. Spustí se tak sled událostí, které ukáží, že svět kouzel a iluzí v jeho hlavě žije svým vlastním živo-tem a obrací mu ten jeho normální nepříjemně naruby. Čím víc Alfréd bojuje se svými démony v reálném životě, tím podivnější a absurdnější věci se dějí pod ním, aby nakonec nejednou vypluly na povrch a staly se, byť i jen na krátký moment, součástí reality.
Scénografovi Karlu Czechovi, který navrhl i loutky Alfréda a králíka, se v autorské inscenaci 2. a 3. ročníku herectví katedry alternativního a loutkového divadla, (za spolu-práce s Petrem Bestou z katedry autorské tvorby a pe-dagogiky) podařilo nápaditě skloubit tato dvě prostředí pomocí horizontálně rozděleného jevištního prostoru. Horní polovina je malé jeviště Alfrédovy reality, spodní je prostředí jeho myšlenek. Tato část scény je vyrobena ze dřeva a může evokovat prostředí lesa či strom, do je-hož „kůry“ jsou vyřezána různě velká čtvercová, obdélní-ková nebo kruhová okna, která zastávají funkci malých jevišť. Osvětlení jednotlivých oken je vyřešeno pomocí bodových světel, která spolu s vodícími dráty, hodinka-mi, měděnými trubkami, měřidly a větvemi přirozeně do-tváří zvolené prostředí. Většina z příběhů odehrávajících se Alfrédovi pod kůží jsou vtipně vypointované epizodky či přímo anekdoty zakomponované do života plyšáků, prstových maňásků a torz tělíček plastových panenek, jiné fungují jako ilustrace toho, co se děje „nahoře“ v re-alitě. Rozdílnost obou prostředí dokresluje výborná kla-vírní hudba Jiřího Kormana, která zároveň funguje jako hudební předěly při jejich střídání.
Svět nahoře je tedy, jak již bylo zmíněno, svět Alfréda Schwartze, loutky (manekýna) životní velikosti s nad-životně velkou hlavou a výrazem silně neurotického člověka. Velké „vyděšené“ oči bez víček, sklíčený před-klon, prošedivělé obočí, černý knír, frak a klobouk to vše dokresluje postavu ztrápeného iluzionisty. Díky pohyb-livým očím a obočí mohou herci vyjádřit základní mi-mické výrazy loutky – překvapení, zděšení, podezření či přemýšlení. Používám plurál, protože vodiči jsou dva herci zároveň – dobrým já (pravou rukou) je Josef Je-línek, zlým já, které se náhle probudí k životu, (levou rukou) je Petr Vydarený. Jejich postavy se buď dohadují mezi sebou, nebo našeptávají Alfrédovi, co by měl a ne-měl dělat. Josef Jelínek začíná v poloze dobráka, který je zpočátku překvapený z existence druhého já, postup-ně se ale v boji o Alfréda přirozeně vyvine do zkratovitě a hystericky jednajícího já, které touží po svém klidu a není zvědavé na jakoukoliv konkurenci. Petr Vydarený se po celou dobu přesně drží mezi dvěma polohami své role. Jednou z nich je zlobivé dítě, které touží dělat lum-párny, druhou je pak podlézavý týpek, který je schopen slíbit cokoliv, aby přežil, či aby dostal Alfréda na svoji stranu. Tělo je tedy bitevním polem; paradoxně z celého boje nevyvázne živé ani jedno já.
Josef Jelínek a Petr Vydarený si na sebe vedením jedné loutky-iluzionisty upletli pořádný bič. Vyžaduje perfektní souhru, návaznost a jistotu pohybů rukou, ale zároveň taky určitou míru lehkosti, která se v iluzionistické ruti-ně nachází. To se jim po většinu inscenace daří, na obou je vidět, že se navzájem herecky znají a dokáží na sebe adekvátně reagovat, případně i, pokud to situace vyža-duje, improvizovat. Bohužel tam, kde by měla nejvíce fungovat jejich spolupráce, tj. etuda s provazem, na kte-rém chtějí Alfréda oběsit, souhra vázne a působí tak těž-kopádně. Naopak v detailech vodění loutky (již zmíněné pohyblivé oči a obočí) funguje skvěle a mnohdy jí herci trefně podtrhují vtip či vážnost situací.
O vedení loutek v prostředí Alfrédových myšlenek se střídají Filip Šebšajevič, Antonín Týmal a Petr Besta, který sebejistě ztvárňuje role naslouchavého barmana a žoviálního doktora. Zatímco při premiéře byli tři výše zmínění herci ve vedení loutek kdesi na půli cesty, při první repríze byl vidět znatelný posun k lepšímu. Herci ubrali na zběsilém tempu, zvětšili gesta loutek (pokud jim to dovolovala jejich konstrukce a materiál), což dalo vyznít detailům, které by jinak zanikaly a podařilo se jim ke každé z nich připojit charakteristický hlas či zvuk. Oproti podivné změti neurčitých hrdelních skřeků z pre-miéry je to velice příjemná a inscenaci prospěšná změna. Filip Šebšajevič dostal navíc k vedení javajku králíka, který přibíhá na pomoc při iluzionistických vystoupeních. Za roztomilým modrobílým ušákem s červenýma očima, který se nechává slastně drbat pod krčkem, se skrývá Al-frédův cholerický, ale přesto starostlivý šéf. Už tak silné komické vyznění celé postavy je navíc podpořeno Šeb-šajevičovým hlubokým znělým hlasem a slovenštinou, kterou králík mluví, či jeho zálibou v alkoholu. Antonín Týmal mi bohužel dobře schovaný za zástěnou a ve změ-ti roztodivných zvířátek mezi ostatními zapadl.
I přesto, že se inscenace V kůži Alfréda Schwartze tváří jako spousta dobré legrace zabalená do příběhu jedno-ho schizofrenního iluzionisty, téma už tak veselé není. Stejně jako Alfréd se každý z lidí ve svém životě potý-ká se svými démony. A stejně jako u Alfréda to nemusí být jenom to, co nás straší uvnitř. Alfrédova já se totiž postupně zhmotňují a zbavit se jich dá pouze jedním radikálním krokem. Stres ze zklamání, nedůvěra a tlak je na nás vyvíjen každým dnem z různých stran. Záleží ale vždy jen na člověku samotném, jak se s nimi vypořádá; zda se nechá pohltit, nebo nad nimi vyhraje. Alfrédovi se to povede, ovšem za jakou cenu? A je vůbec jisté, že se démoni nevrátí zpátky?
Přesně tyto otázky si s chutí kladu po zhlédnutí insce-nace V kůži Alfréda Schwartze. Kromě této „fi lozofi cké“ roviny inscenace oceňuji, že mě tato tragikomická sonda do duše jednoho zoufalého iluzionisty přivádí ke zjiště-ní, že slovo „loutkové“ není v názvu KALDu nadarmo. Já tleská, mé druhá já se směje a sama za sebe říkám: „Ano! Loutky! Více loutek!“