Jak by chalan děti po slovensky učil

Divadlo pro děti (nemluvím teď záměrně o dětském divadle) u nás ještě pořád nese punc ledabylosti a snadného výdělku pro neschopné herce a herečky. Takové ty inscenace, co pracují s kýčem a jednoduchými zápletkami. Na druhé straně tu ale máme osvícené (ať už studiem, zkušenostmi či vlastním nadáním) praktiky, kteří hledají cesty, jak úspěšně inscenovat divadlo pro nejpřísnějšího kritika: dítě. A pak je tu samozřejmě (možná nejsilnější) střední proud divadla, který si na dětech dává záležet, nicméně omílá stále stejné hrdiny a postupy.

Zaujmout dítě je a zároveň není lehká věc. Archetypy pohádkových hrdinů jsou malému divákovi dobře známé, a ten navíc snadno přistoupí na pravidla kdejaké hry. Ochotně odpustí nedokonalosti kostýmů či scény, a stejně ochotně přijímá nové postupy, protože jakmile jednou pochopí princip využití scénografi e (loutky, kostýmu apod.), zapojí vlastní představivost a nechá se unést dějem. Ale v tom bývá ten zádrhel. O čem hrát pro děti, abychom nakrmili jejich touhu po poznávání světa a objevování nového? Jaké příběhy rozehrávat, aby jim porozuměly a zároveň nebyly příliš banální, nenudily?

Pokud uvedou studenti Akademie múzických umění v DISKu inscenaci určenou dětskému divákovi, lze očekávat, že se budou snažit hledat na tuhle otázku odpověď. Kde jinde! Předpokládám totiž i jistou míru mezioborové spolupráce s katedrou výchovné dramatiky. Je přeci škoda objevovat Ameriku, když na lodi máme mapu světa (ač chápu, že může jít o dobrodružství, větší přínos v tom nevidím). Že jde v DISKu o novou ambici (jak hrdě hlásají tvůrci sami), navíc není tak docela pravda: pro děti se tu rozhodně nehraje poprvé. Novou ambicí by ale bylo vytvořit v DISKu prostor, který by nabízel dětskému divákovi novou alternativu k tradičním pohádkám, tak, jako ji třeba vytváří se svými inscenacemi Zoja Mikotová. Inscenacím by navíc mohly předcházet (či je následovat) dílny, organizované studenty výchovné dramatiky. Takové dílny by totiž byly nejpřínosnější hlavně pro studenty obou oborů. Jednak nás o tom, co dětského diváka zajímá, nejvíce poučí on sám. Zároveň by měli studenti různých kateder možnost sdílet své zkušenosti. Navíc studenti výchovné dramatiky by se tak mohli zbavit roušky tajemství, jíž jsou pro ostatní studenty školy zahaleni. Námět Děviatka vychází ze slovenské lidové pohádky. Proto inscenace začíná stínohrou, odhalující sérii žánrových obrázků ze slovenské vesnice. Zda je sled živých obrazů ze stínů sdělný pro malé publikum, jsme si bohužel ověřit nemohli. Hlediště DISKu bylo totiž 15. března kromě hrstky studentů DAMU prázdné. S ohledem na množství pražských škol, řídké reprízování Děviatka a tři ženská jména podepsaná pod produkcí se vskutku je čemu divit.

Děviatko je devátý potomek, chlapec, který své mame chystá jedno nemilé překvapení za druhým, až ho nakonec vyžene z chalupy. Chalan putuje přes Hanou do Čech, do trpasličího království. Tam panuje na dvoře pohádkově podivných lidiček princezna s tatínkem králem a záludným kancléřem, a všichni společně také muzicírují. Aby si ovšem Děviatko mohl princeznu vzít, musí samozřejmě překonat pár nástrah. Jde tedy o poměrně jednoduchou dějovou linii, která je však obohacená vlastní prací s loutkami, kostýmem a zvukem.

Chalana na jeho cestách pořád doprovází mama – což otevírá další zajímavé téma. Nikdo přeci neopustí rodný dům bez toho, aby si s sebou odnesl i své rodiče – ač mnohdy nedobrovolně. Jsou to ty návyky (a zlozvyky), které jsme od nich okoukali, nebo se jim doma naučili. Jak Děviatko nejprve mamu poslouchá (tedy řídí se tím, jak ho vychovala), tak přijdou i situace, kdy si postaví hlavu a jedná podle svého (ne)rozumu. I přesto ale mama nemizí (tedy zůstává po Děviatkově boku), což zase ukazuje na to, že i když jednou odmítneme modely chování předků, přece se jich nevzdáme tak docela. Sám je Děviatko jen při námluvách princezny, což je, doufejme, pravda i našich životů.

Dana Račková neopomněla využít toho, co českým dětem může právě její inscenace dát: je totiž slovensko-česká. Navíc inscenátoři velmi důsledně zahrnuli do dějové linie vysvětlení slov, která mohou být českým ouškům zvlášť nesrozumitelná, včetně jména hlavního hrdiny (a tedy i názvu inscenace). Hudební doprovod inscenace je složený z kontrabasu a střídavého zapojení dvou píšťal – i ty je třeba – zvláště v Praze – ocenit.

Kostýmy umožňují hercům přímo na jevišti plynule střídat role, protože je lze kompletně proměnit třeba otočením naruby. Změny navíc mohou být hravé, protože je herec většinou zvládne sám bez pomoci a velkého soustředění na jednotlivé úkony. Vizuální složka je vůbec základem inscenace. Vzhledem k jednoduché výpravě – bílému čtverci plátna, stolu a několika bednám – určují proměny kostýmů i změny prostředí. Dana Račková si zjevně je vědoma, co všechno dětské oči ohromí, a záměrně s těmito kouzly pracuje: například práce s propadlištěm, díky kterému se vynoří hospoda plná Hanáků, nebo proměna princezny a krále z trpaslíků na normální lidi s dlouhýma nohama. Loutky čertů ve mlýně, postavičky poddaných, princezna nebo kostým mamy – vše dohromady vytváří pestrou paletu funkčních nápadů a stylů, na jakou je radost pohledět i očima dospělého. Nápad temného lesa, kde svítí jen světlušky a strašidla, je trochu laciný efekt (ač vizuálně velmi pěkně zpracovaný). Zdá se, že divadelní prostor tvůrce pohádek ponouká k využití absolutní tmy, a ani tato pohádka se nevyhnula jednomu z těch v úvodu zmiňovaných klišé: je mnohem snazší vytvořit nebezpečné tajemné prostředí tmou, které se děti bojí, než nějakým osobitějším postupem.

Děviatko mohl být ukázkovou inscenací KALDu. Obratně kombinuje různé druhy loutek, živou hudbu, zpěv a hereckou akci. Bohužel jak je zvuková a vizuální složka působivá, tak je herectví podceněné a v určitých situacích rozbíjí celkový výsledek. Herci se nechali strhnout výraznou stylizací kostýmů a loutek, a mnohdy nesnesitelně přehrávali, či naopak hráli zcela civilně. Kdykoliv nám, Děviatku a mame ostatní herci představují nové prostředí, ti dva jen trpně stojí a hledí. Herci také úplně nevyužili možností, které jim scénografi e nabízí, a spíš se spolehli na výmluvnost svých kostýmů. Většina situací postrádá začátek a konec, protože herci nedodržují timing nástupů, a kontrabas tak vlastně temporytmus inscenace zachraňuje. Děviatko má podle mého názoru směle nakročeno. Nepřináší nové postupy, ale má naději stát se příkladem uceleného tvaru, který trochu vzdělává, hodně baví a hlavně tak dětem dokáže, že divadlo nemusí být nuda.

Děviatko
Režie: Dana Račková
Dramaturgie: Tomáš Jarkovský j.h.
Scéna: Anna Krtičková
Kostýmy: Ha Thahn Nguyen
Hudba: Eliška Svobodová j.h.
Produkce: Markéta Švýcarská j.h., Simona Surovková, Erika Frančáková
Hrají studenti 3. Ročníku KALD: S. Adamová, A. Ballayová, J. Böhm, E. Burešová, M. Čížek, J. Jelínek, B. Kubátová, M. Menšík, R. Vokurka, P. Vydarený
Kontrabas: J. Kořínek j.h.

Premiéra 5. března 2011.
Psáno z reprízy 15. března 2011.