Pozor, tento text není vědeckou studií s pevnou argumentací, která by vedla k jasným závěrům. Jde o pocity a sny, které jsem vyslechla a které jsou zčásti mými úvahami-fantazií. Text vznikl na základě rozhovorů s ukrajinskými loutkáři, kteří nadále pracují ve své vlasti jako umělci, dobrovolníci, vojáci a psychologové. Je to příběh o malé umělecké oblasti, jakou je loutkářství, o kolečku ve velkém mechanismu kultury během války. Je to příběh o těch, kteří zůstali doma, pokračují v budování umění na ruinách a vytvářejí tak základy pro budoucnost.
Ano, jde o Ukrajince, o komunitu, která žije s každodenním zvukem sirén, s traumatizovaným vědomím, s novým vnímáním světa. Stáváme se jednou z exotických zemí, kam odvážlivci přijíždějí, aby se podívali, jak vypadá válka a ekologická katastrofa v 21. století, aby viděli ruiny Bachmutu, Huljajpolu, Chersonu, Buče. A naši obyvatelé odvážejí svou bolest do zahraničí, aby ji mohli vykřičet do světa a upozorňovat na to, že stále hoříme. Jedněmi z takových jsou kapely DakhaBrakha, Yagody, Jamala a další. Účastní se mezinárodních festivalů nebo spolupracují se zahraničními umělci, jako se stalo například v inscenacích Jak umět krást[1] v divadle Rokoko nebo v Trójankách[2] režiséra Jakuba Čermáka. Toto ukrajinské umění je však vytrženo z kontextu. Cestuje po světě a má trochu jiný obal. Ale co se vlastně dnes děje s uměním přímo na Ukrajině?
Vraťme se o rok zpět. 24. února 2022. Začátek války v plném rozsahu. Nejdříve bylo potřeba najít bezpečné místo. Divadla přestala fungovat. Většina divadelníků se stala dobrovolníky, někteří vstoupili do Ozbrojených sil Ukrajiny, například Oleksa Kravčuk, režisér Lvovského divadla a Lidí a loutek, nebo Ihor Fedirko, režisér Kyjevského akademického loutkového divadla, Niko Lapunov, režisér Poltavského akademického loutkového divadla, a mnozí další, jejichž jména by vydala na samostatný text.
Na začátku války bylo velmi nebezpečné pobývat v jakékoli divadelní budově. Dokonce to bylo státem zakázáno, což v některých regionech platí dodnes. Prostor divadla ztratil svou hlavní funkci a změnil se ve středisko humanitární pomoci, sídlo pro pletení sítí pomoci a přístřeší pro vnitřně vysídlené osoby z celé Ukrajiny.
Přišla však Ukrajina během války o svou divadelní tradici? Ne. Po prvním měsíci války a váhání začala mnohá divadla obnovovat svou činnost, ale změnila formát: nyní nechodí publikum do divadla, ale divadlo k lidem. Divadelní soubory sbalily své kulisy a šly tam, kde byli lidé. Kde všude je bylo možné najít? V dubnu a květnu objíždělo Charkovské loutkové divadlo všechny stanice charkovského metra s představením Ciatočka[3]. Dněperské loutkové divadlo kromě představení pořádalo také „master class loutkové terapie“ – jak akce nazývá ředitel divadla Valentyn Fetisov – v protileteckých krytech.
Divadelní společnosti cestovaly, proměňovaly jakékoliv místo na jeviště a hlediště a diváky se stávaly oběti války, obyčejní místní obyvatelé nebo uprchlíci. Tyto prostory měly zcela jiný charakter než doposud: vlhké protiatomové kryty s nízkými stropy, úkryty, nemocnice, metro… Stala se z nich místa, kde se všichni mohli setkat a cítit se bezpečně. Tento princip, který soubory kamenných divadel převzaly od divadel kočovných, funguje doposud, protože většina z nich stále nesmí hrát na svých stálých scénách.
Dříve jsme loutkové divadlo považovali za umění zábavy a vzdělávání (především dětí). Dnes se však podle mého názoru hlavní funkce divadla na Ukrajině poněkud proměnila. Pravděpodobně jako každé umění během války se divadlo stalo psychologickou podporou, pokusem přehodnotit lidskou katastrofu, která padla na bedra Ukrajinců, a vysvětlit jim, co se děje. Proto se v repertoárech divadel objevují inscenace reflektující válku. Například představení Charkovského loutkového divadla Jsem norm[4]vypráví o prvních dnech obléhání Buče prizmatem chatů teenagerů na sociálních sítích, kteří se měli připravovat na zkoušky, ale nakonec nemuseli. Rekonstrukce[5] je inscenace, která prostřednictvím stínového divadla mapuje architektonické ztráty ukrajinských měst: Charkovská oblastní státní správa, Mariupolské dramatické divadlo a jiné. Vytvořila skupina Stínová, která byla založena během války.
Nicméně mnoho loutkářů dnes působí i na frontové linii. Valerij Dzeh, herec Malého divadla marionet v Charkově, je nyní aktivním vojákem. Vedle zbraně drží v ruce loutku, s níž hraje pro spolubojovníky. Valerijova představení se rodí „tady a teď“ na základě dojmů z místa, situace a vojáků, kteří jsou v tu chvíli s ním. K představení neexistují žádné texty. Vše kolem herce se stává živým „doprovodem“: každý zvuk, ať už výbuch nebo ptačí zpěv, je jeho přirozeným doplňkem.
Valerijova práce poukazuje na cyklickou povahu našich dějin. Frontová divadla fungovala před sto lety za první světové války, byť na druhé straně Ukrajiny. Frontová linie se tehdy nacházela na Volyni a rakouští vojáci tam hráli představení pro rozptýlení a udržení morálky – na internetu jsou k dohledání fotografie.[6] Stejně tak v Čechách vedle vojenských povinností pracovali jako loutkáři bratři Kopečtí. Inscenaci o jejich působení za války můžete zhlédnout v Divadle Minor pod názvem Bratři naděje.[7] Je možné, že za nějaký čas ukrajinská divadla uvedou podobná představení o loutkářích ve válce v 21. století. Zatím však naše umění vedle reflexe války prohledává archivy, vykopává své kořeny a připomíná zapomenuté a potlačované umělce. Můžeme proto sledovat tendenci inscenovat ukrajinské lidové pohádky (Ivasyk-Telesyk v Záporožském loutkovém divadle) nebo umělecky zpracovávat téma hrdinství ukrajinského lidu, jako to učinilo Kyjevské akademické loutkové divadlo prostřednictvím díla Aeneida Ivana Kotljarevského.
O válce dnes vypovídá veškeré ukrajinské umění. A je to přirozené – umělci reflektují současný život, to, co bolí. Ovlivní ale jejich snaha naši budoucnost? Během rozhovorů s ukrajinskými loutkáři jsem se odvážila položit možná naivní, ale poměrně smělou otázku: „Jak bude vypadat ukrajinské loutkové divadlo po válce?“ Každý z respondentů se bez nadsázky usmál a pokrčil rameny. Dnes je těžké plánovat zítřek, ať už to zní jakkoli okázale, ale každý na Ukrajině opravdu žije tady a teď. Proto jsem otázku trochu transformovala a nabídla divadelníkům, aby si představili, jak by chtěli vidět loutkové divadlo v budoucnu. Hlavním přáním bylo divadlo, které mluví o obnově země, jejích perspektivách a pokračuje v propagaci ukrajinské kultury mezi obyvatelstvem i v zahraničí…
Nelze odhadnout, v jakém stavu bude naše kultura, kolik ukrajinských hodnot bude Ruskem zničeno. Nikdo nečekal, že Rusové způsobí ekologickou katastrofu v Chersonské oblasti – výbuch v Kachovské hydroelektrárně, který započal rozsáhlé záplavy. V důsledku toho trpí nejen naše příroda a lidé, ale i kultura. Minimálně byl zatopen dům-muzeum ukrajinské umělkyně Poliny Rajko[8], který se nachází ve městě Olešky. Po zkušenostech s životem za války si myslím, že hlavním cílem všech divadel a vůbec celé ukrajinské divadelní komunity je zachovat svou kulturu, aby ji bylo možné později rozvíjet.
Když jsem se na rozhovory připravovala, zkusila jsem si na tuto bizarní otázku odpovědět sama a také jsem se usmála. Je těžké o takových věcech přemýšlet, když jsem v bezpečí a moje budoucnost závisí jen na mně. Bohužel budoucnost Ukrajiny nezávisí jen na Ukrajincích. Může se zdát, že zde opět rozvíjím myšlenku o odvaze a statečnosti tohoto národa. Může to být vnímáno jako osobní sentiment a snaha oslavovat Ukrajince. A to je v zásadě pravda. Tento text píšu v bezpečí České republiky, ohromena příběhy ukrajinských loutkářů, které se snažím znovu promyslet a uchopit prostřednictvím češtiny. A teď mám otázku pro vás: jak vidíte budoucnost ukrajinského divadla vy?
[1] Jak umět krást. Režie Oleksij Dobyčevskij. Praha: Městská divadla pražská. Premiéra 23. 3. 2023. Webové stránky inscenace: https://www.mestskadivadlaprazska.cz/inscenace/1793/jak-umet-krast/.
[2] Trójanky. Režie Jakub Čermák. Praha: Depresivní děti touží po penězích. Premiéra 10. 9. 2022. Webová stránka o inscenaci: https://festivaldivadlo.cz/predstaveni/trojanky.
[3] Ciatočka. Režie Oksana Dmitrijeva. Charkov: Charkovské loutkové divadlo. Webová stránka s fotkami z reprízy v charkovském metru z 28. 4. 2022: https://photo.unian.ua/photo/1136103-deti-smotryat-predstavlenie-kukolnogo-teatra-na-odnoy-iz-stanciy-metro.
[4] Ja norm. Režie Oksana Dmitrijeva. Charkov: Charkovské loutkové divadlo. Premiéra 2. 7. 2022. Webové stránky inscenace: https://puppet.kharkov.ua/spektakli/ya_norm.html.
[5] Rekonstrukce. Režie Danyil Zenkin, Ilia Myrošnyk, Danylo Kokotiucha, Oksana Haliv, Anna-Maria Baranova. Umělecká skupina Stínové. Premiéra 8. 5. 2022. Webová stránka inscenace: https://tinyova.com/shows/reconstruction/.
[6] Яцечко-Блаженко, Тетяна. Яким був фронтовий театр на Волині 100 років тому. VolynPost. [online]. Publ. 26. 11. 2018. [cit. 10. 6. 2023]. Dostupné z: https://www.volynpost.com/news/126397-iakym-buv-frontovyj-teatr-na-volyni-100-rokiv-tomu.
[7] Bratři naděje. Režie Jan Jirků. Praha: Divadlo Minor. Premiéra 22. 9. 2021. Webové stránky inscenace: https://www.minor.cz/repertoar/bratri-nadeje.
[8] Яковленк, Катерина. Будинок-музей Поліни Райко затоплено. Suspilne.media [online]. Publ. 7. 6. 2023. [cit. 10. 6. 2023]. Dostupné z: https://suspilne.media/500482-budinok-muzej-polini-rajko-pid-vodou-hramcov/.