V pořadí třetí absolventská inscenace katedry alternativního a loutkového divadla: hamlet (autorský projekt) s podtitulem normalizace na prknech, která znamenají svět. Slovy režiséra Michala Háby z tiskové zprávy: „uvidíte desítku studentů divadla, kteří se notně snaží o výpověď o minulosti (dodejme převážně z doby normalizace), nicméně se jim to poněkud zadrhává: snaha vypovídat a hrát s nadhledem se jim bortí tak dlouho, až se rezignovaně rozhodnou hrát „to opravdové a velké divadlo“, a když už – tak hru her: Hamleta. Zvolené téma se jim ale ne a ne dostat z hlavy, a tak to bude trochu jiný Hamlet, než ho znáte.“ Co jsme ale opravdu viděli?
Scéna uspořádaná jako hudební pódium, odposlechy a mikrofony vpředu, za nimi klávesy a bicí, jen po stranách stojí malebné dřevostavby: na jedné chaloupka a na druhé archetypální kadibouda s nezbytným srdíčkem vykrojeným ve dveřích. Na budce kohoutek, jinak po pódiu tu a tam malované kulisy trsů trávy – vzpomeňme, jak Básníci zkoušeli Lesní pannu, také je tam měli. Pod pódiem stolky s kostkovanými plastovými ubrusy ozdobené umělými kytičkami. A začíná se zostra: nestárnoucí hit Hany Zagorové Jinak to nejde podpořený topornými pohybovými kreacemi zpěváků – vcelku přesně odpozorovanými od originálů – a kostýmy odkazujícími na normalizační módu. Kulturní zážitek, který má i po letech sílu donutit diváka nevěřícně vytřeštit oči.
Plynule navazuje modelový stranický proslov. Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ si také, navzdory času, zachovává sílu; sílu bezpečně ztratit posluchačovu pozornost, ať se snaží sebevíc. Za pozornost stojí, že podobně budou později v inscenaci působit i některé texty Václava Havla a Hamletovy monology Williama Shakespeara. Slova rychle proudí, ale jejich význam je neuchopitelný. Usínají i herci u stolečků. Dle normy i přednášející ví, že pozornost po pěti minutách upadá, a tak svůj přednes přeruší, vytvoří vtip a vše může pokračovat. To už recenze 5 ovšem nevydrží jeden z herců a (pseudo)vystoupením z role se začne bouřit proti průběhu představení; začne hrát naštvaného herce, který nesouhlasí s tím, co hrají. Do té doby konzistentní tvar se začne tříštit na drobné „scénky“, a tak už to vydrží po značnou část trvání inscenace.
Jak již výše řekl režisér, nejdříve se odehrávají skečovité obrazy z československé / české a slovenské minulosti (řekněme od nástupu komunismu až do současnosti, kdy všichni nad vším naříkají) a po nejasném zlomu (na premiéře dokonce vyvolal závan potlesku pro domnělý konec) se začíná hrát „hra her: Hamlet“, která je zredukovaná na minimum. Vybráno je jen pár scén a to jen jejich části. Michal Hába říká, že první část se „poněkud zadrhává a bortí se“ a Hamlet má být „trochu jiný, než ho známe“. Nejdříve tedy k výpovědi o minulosti. Její součástí jsou i oba vstupy východních osvoboditelů. V prvním případě ještě radostně vítaných; to když Krakonoš v doprovodu Ivana vykukujícího z tanku vyká- že Trautenberka a Anče, Kuba i hajný mohou konečně narovnat hřbety. Darem dokonce dostanou kolektivizovanou kravičku, která jim ale záhy začne demolovat chaloupku. Jen co je napadne ji nějak polidštit, dát jí lidskou tvář, sojka práskačka pošle echo na východ a druhé osvobození je tu. Tentokrát ovšem Krakonoš nerozhazuje květiny s láskou a Ivan i s kanónem u chaloupky zůstává.
V podobném duchu se nesou i další obrazy, které jsou pozoruhodné svou metaforičností a nápaditostí – perfektně propojují nejrůznější kulturní a historické odkazy. Jejich slabinou je ale právě jejich scénkovitost. Zaprvé nedávají dostatečný prostor pro větší herecké rozehrání, takže valná většina herců ztvární v průběhu představení pouze několik schématických fi gurín, které ale nemohou překročit hranice jedné situace, a tudíž nijak nestmelují inscenaci jako celek. Zadruhé je každý z nich natolik svébytný, že společně netvoří nic kompaktního, pouhý sled obrazů z minulosti. Ty jsou ale přísně ilustrativní, pouze (i když někdy velmi atraktivně, viz například darovaná kravička jako kolektivizace) podávají dějinná fakta. Nevypovídají tedy o ničem novém, nepřinášejí radikální „autorský“ pohled a ani ve své souvztažnosti nezískávají další význam. Jsou zkrátka předvedeny.
Jediné dvě role, které procházejí průběžně celou inscenací a zároveň tvoří paralelní (zcizovací) rovinu, jsou již výše zmíněný rebel Lukáš, který jako herec odmítá účinkovat v „týhle zasraný besídce“ a herečka Marie, která ztvárňuje postavu disidenta Havla, všudypřítomného pozorovatele. Jako určitý rámec inscenace by se dalo chápat Mariino přemlouvání Lukáše, aby ostatním nekazil představení a šel hrát. Ale opět, i tato rovina – převážně díky své nerozpracovanosti, vlastně obdobné schematičnosti jako vše ostatní – působí značně nepřesvědčivě.
Následující trochu jiný Hamlet pracuje na podobných principech jako předchozí část. Vybrány jsou takové fragmenty, aby nabídly analogii k průběhu normalizace: váhající Hamlet je váhajícím Havlem a ani jeden z nich nenachází sílu postavit se dominující moci Claudia, tedy důstojníka Československé lidově demokratické armády ženatého s Hanou Zagorovou, která vždy hbitě „převléká kabáty“. Hamletovi přátelé Rosenkrantz a Guildenstern jsou (doslova) rozdvojeným Sládkem z Havlovy Audience, věrný přítel Horatio chodí s kytarou a své repliky recituje do tónů písní Karla Kryla a duch kralevicova/disidentova otce není nikdo jiný než tatíček Masaryk. Díky soudržnosti, i když zcela vykostěného, Shakespearova textu tato část drží více pohromadě než ta předcházející. Druhá linie Lukáše (hrajícího Horatia) a Marie (stále hrající Havla/Hamleta) se stává romancí a v okamžiku, kdy si oba plně uvědomí, že již nechtějí nic předstírat, se světla v sále rozsvítí a oni konečně najdou sílu udělat to, co opravdu chtějí, políbí se. Vcelku radikální závěrečný střih. Na jednu stranu mě inscenace potěšila svou nápaditostí, ale na druhou stranu mě notně mrzelo, že „generač- recenze 6 ní vyrovnání s minulostí“ nebylo vyrovnáním se s ní, ale pouhým barvitým předložením některých jejích částí. Bohužel scházel osobní pohled inscenátorů, viditelná chuť něco sdělit, zaujmout jakoukoli pozici. Můžeme mluvit slovy významného disidenta – např. jeden ze střípků byl scénovanou částí eseje Moc bezmocných – či hledat paralely mezi československou minulostí a alžbětinskou tragédií, ale nebylo by zajímavější (pro obě strany; diváky i tvůrce) snažit se zformulovat nějaké vlastní názory?