Nová a dost možná poslední kniha francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, s názvem Zničit (Anéantir) začíná na podzim, vypráví ale i o čase vánočním a lednové prezidentské volbě, což je situace téměř totožná s tou, v níž jsem nacházela já, když jsem vzala knihu do ruky. O románu se v médiích píše jako o nejpozitivnějším a nejmilejším textu francouzského kontroverzního autora. Typické erotické scény chybí, příliš se nevěnuje ani popisům zoufale osamělých večerů, které jeho mužské postavy tráví popíjením, posedáváním po pokojích, restauracích nebo hotelích, tak trochu koketujíce se sebevraždou, většinou ale končíce u cynicko-intelektuálních tezí a úvah. Zničit je především příběh intimního znovunalézání lásky, vyrovnávání se s rodinným traumatem a hledání smyslu v době, kdy se může zdát, že život začíná končit.
Co mě na Houellebecqovi vždycky přitahovalo, je upřímnost psaná s takovou samozřejmostí a syrovostí, že se nějak nemůžu urazit ani pobouřit, bez ohledu na obsah konkrétního sdělení. Je to podobné jako číst povídky Charlese Bukowského. Nedokážu se oprostit od obdivu, který ve mně vyvolává zejména sugestivní popis pocitu absolutního zoufalství, zhýralství a zároveň naprostého smíření se situací. Bukowski může psát o nekrofilních sklonech a stejně ho nelze nenávidět. A tak se jenom smutně usmívám absurditě života v jeho podání a doufám, že ani v příští povídce se jeho Henry Chinaski ještě neupije k smrti a nevykrvácí z konečníku, abych si mohla přečíst další pobuřující etudu s ženou, kterou napůl opilou sbalil v baru a která by mohla být buď jeho matka, nebo dcera. Rozdíl mezi Bukowským a Houellebecqem je v tom, že prvně jmenovaný se pohyboval po pomyslném dně společnosti, mezi prostitutkami, kapsáři, nezaměstnanými alkoholiky, v lepším případě mezi samozvanými literáty a jejich agenty, a tento svět následně reflektoval ve své tvorbě. Naproti tomu Michel Houellebecq (potažmo jeho postavy) pochází z vyšší střední třídy. Protagonisté jeho knih často dědí majetek a větší sumy peněz, pracují na vyšších pozicích, ať už ve vědě, umění, nebo politice. Jejich životní zklamání, úzkosti a celková osamělost pramení tedy na rozdíl od Bukowského z nedostatku skutečné lidské blízkosti, lásky a ochoty prostě jen být – a být spokojen. Tím vlastně velmi přesně zrcadlí atmosféru současného, zejména západního světa. Není to samozřejmě náhoda – pocity moderního člověka definoval mj. i ve svém asi nejkontroverznějším románu Podvolení. Děj této knihy se odehrává v roce 2022, vyšla ale na začátku ledna 2015, ve stejný den, kdy v Paříži došlo k útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo. Vzhledem k tomu, že román popisuje Francii v období prezidentských voleb, které vyhraje muslimský kandidát, čímž je zahájena postupná islamizace republiky, byla tato shoda náhod některými považována za úmyslnou provokaci.[1]
Ačkoliv se v textu hodlám zabývat zejména románem Zničit, neodpustím si pár postřehů k Podvolení, jelikož myslím nejlépe definuje Houellebecqa jako autora, jeho způsob psaní a onu schopnost vystihnout nálady dnešních „Zápaďanů“. Osobně se mi myšlenka vlády islámu ve Francii zdála jako velmi přitažená za vlasy a k četbě jsem přistupovala se značnou skepsí. Jenomže úhel pohledu, který Houellebecq volí jako výchozí, ve mně postupně vzbuzoval stále větší zájem… Evropa a celý západní svět se zbavuje víry, stává se skeptickým, nihilistickým. Individualizuje se a tříští. Budují se spíše kariéry než rodiny. Jakkoliv mají náboženské (případně jinak spirituální) hodnoty své nesporné výhody, rozhodli jsme se je ignorovat ve prospěch absolutní svobody individua. Raději bydlíme, pracujeme, žijeme každý sám, než abychom se dopouštěli kompromisů. Požadujeme totální rovnoprávnost všech se všemi, jakkoliv se to může zdát v rozporu s biologickým nastavením. Jenomže tento nový životní postoj nakonec vede většinu z nás do křesel psychologů a na sofa k psychiatrům. Vehementně odjíždíme na impulzivní očistné kúry do přírody, než abychom si uspořádali život směrem ke konzistentnějšímu odpočinku. Navíc už je tato praxe tak zaběhlá, že se jí člověk těžko vzpírá a hledá jiné možnosti, jak žít. Houellebecq proto nabízí jedno z možných řešení, které spočívá v návratu k náboženství, konkrétně k islámu. Tato „nová Francie“, výrazně financovaná bohatými východními muslimskými státy, se má stát stabilnější, spokojenější. S praktikovaným mnohoženstvím se obrátí hodnoty zpět k rodině, žena (potažmo ženy) budou pečovat o rodinné zázemí, zatímco muž, pracující za velké peníze, se bude starat o rodinné firmy, aby je mohl později přepsat na své syny. Průmysl a služby se tak rozdrobí mezi rodinné podniky, jež splňují požadavky lokální výroby, materiální statky anonymizovaných korporátů se dostanou do vlastnictví konkrétních lidí. Na stránkách knihy to zní téměř idylicky, minimálně to provokuje k přemýšlení ve zcela jiných kontextech, než na jaké jsem byla v souvislosti s náboženstvím obecně zvyklá. Je tu ovšem jedno velké ALE spočívající ve zvolené perspektivě. V románu nahlížíme na události očima bílého heterosexuálního protagonisty ve středních letech. Je to inteligentní a dobře zaopatřený muž, jenž nemá vzhledem ke svému bídnému osobnímu životu v podstatě co ztratit. Proto se závěr, v němž je naznačeno, že konvertuje k islámu, zdá jako logické vyústění. Pro něj skutečně při důkladném prostudování nového modu vivendi neexistuje mnoho důvodů, proč se nevzdat cynického, útrpného a nihilistického ateismu.
A nyní střih na konec skutečného roku 2022, kdy vychází autorův nejnovější, dle jeho slov nejspíše poslední román s názvem Zničit.[2] Jeho četba ve mně neprobouzela tak palčivou touhu jít se opít, jako tomu bylo u knih předchozích. Naopak jsem měla poprvé dojem, že v románu převažuje něha nad surovou bolestí a úpornou snahou nalézt skrze sexuální dobrodružství alespoň náznak blízkosti. Neznamená to samozřejmě, že by Houellebecq zcela rezignoval na jistou jedovatost, jež je pro jeho postavy typická. Protagonista, postarší Paul Raison (česky Pavel Rozum), dokonce postupně znovu nachází lásku ke své ženě Prudence (česky Opatrnost)[3], s níž posledních několik let žil spíše jako se spolubydlící než manželkou. Není to přitom láska, která spaluje a nutí člověka postávat pod okny svého vyvoleného nebo vyvolené, je to láska uleželá, vyčerpaná a znovu nabytá, nešílená, ale přesto extatická. Navíc jsou obě postavy stejně staré, což v kontextu Houellebecqovy tvorby také není obvyklé. Jeho depresivní čtyřicátníci se většinou upínají na mladé studentky v minisukních, případně na nymfomanky nebo krásné, chytré a ambiciózní mladé ženy. Pokud mezi nimi dojde k něčemu víc než jednorázovému sexuálnímu aktu, je stejně jakýkoliv vztah nakonec odsouzen k zániku. V románu Zničit to zdánlivě začíná stejně – od stěžování si na manželku a neexistující sexuální život. Postupně se ale vrací chuť navázat alespoň krátký rozhovor ve společném obývacím pokoji, zamilování se do vlastní ženy a nakonec dochází až k nově naplněnému manželství.
Za jedno z hlavních a zásadních témat románu považuji stárnutí a palčivé vědomí blížícího se konce. Nejkonkrétněji ho čteme skrze postavu Paulova otce, jenž je po mozkové mrtvici upoután na lůžko a komunikovat může (a to až po několika týdnech) pouhým mrkáním očních víček. Ačkoliv se jako čtenáři nemáme možnost konfrontovat přímo s uvažováním paralyzovaného člověka, dostane se nám rozsáhlých pasáží, v nichž se k němu vyjadřuje jeho syn. Paul se mimo jiné zamýšlí nad tím, jakým způsobem se v průběhu 21. století radikálně proměnil náhled na nejstarší žijící generace. Od dob, kdy se moudrost měřila věkem a zkušenostmi, jsme se posunuli do situace, kdy bereme seniory spíše jako zátěž. Nedokážeme, nechceme nebo nemáme čas se o ně sami postarat, a tak je odkládáme do opatrovnických domů či domovů důchodců, kde se o ně za mrzký peníz starají cizí lidé. Houellebecq dokonce skrze jednu z postav vysvětluje specifickou podobu západního nihilismu. Ten pode něj definuje právě upřednostňování dětí a mladých, tedy vlastně dobrovolné zbavování se motivace a smyslu lidského života:
„Když přikládáme větší hodnotu životu dítěte – přičemž netušíme, co se z něj stane, jestli bude chytrý nebo hlupák, génius, kriminálník nebo světec –, upíráme veškerou hodnotu svým skutečným činům. Naše hrdinské nebo velkorysé činy, všechno, co jsme dokázali, naše výtvory, dílo už nemá v očích světa žádný význam – a rychle ztrácí význam i pro nás. […] Znehodnotit minulost a přítomnost kvůli budoucnosti, znehodnotit realitu, abychom před ní dali přednost eventualitě ležící v neurčité budoucnosti, to jsou mnohem zásadnější symptomy evropského nihilismu než všechny ty, na něž poukázal Nietzsche – tedy měli bychom mluvit o západním nihilismu, nebo spíš moderním nihilismu, nejsem si vůbec jistý, že asijské země jsou ho ve střednědobém horizontu uchráněny.“[4]
Jedná se o pronikavou observaci fenoménu, který dnes nejspíš mnoho lidí (včetně mě) považuje za samozřejmý rys moderní civilizace, asi i vzhledem k stále rozšířenějším problémům Zápaďanů s neplodností a roky trvajícím snahám o početí. Když už se nám podaří přivést na svět alespoň nějaké potomky, jak bychom nad nimi mohli lámat, nebo třeba jen nalomit hůl! Je to podivný paradox, v němž se asi neztotožňuji ani s jednou stranou. Jako zástupkyně mladé generace bych si řezala větev sama pod sebou, kdybych se snažila popírat potenciál svých vrstevnic a vrstevníků… Na druhou stranu to byla slova, výzkum, knihy, kultura a inovace generací před námi, díky nimž se dnes můžeme chlubit tím, že už ve velmi mladém věku zakládáme úspěšné startupy, točíme filmy, případně se stáváme členy výzkumných týmů.
Houellebecq v románu popisuje administrativu opatrovnických domů pro seniory, jež má téměř kafkovský nádech. Vzhledem k tomu, že si otec předem neurčil opatrovníka,[5] a je tak stále zodpovědný sám za sebe, nemohou ani jeho tři děti, ani jeho dlouholetá přítelkyně rozhodnout o převozu do jiné opatrovnické služby, případně do rodinného domu, kde by mohli veškerou péči obstarat sami. Po několika pokusech vyjednat otcův převoz si Paulova rodina uvědomuje bezvýchodnost situace, a proto se rozhodne kontaktovat aktivistickou skupinu, která s jejich souhlasem unese nemohoucího otce z pečovatelského domu a převeze do rodinného zázemí. Nutno podotknout, že jeho zmizení se překvapivě dlouho nijak neřeší. Pro přepracovaný a finančně podhodnocený personál je to možná dokonce úleva.
Kromě starostí s otcem čelí Paul extrémnímu pracovnímu vytížení, neboť je součástí týmu jednoho z prezidentských kandidátů. Celý román vlastně začíná trochu ve stylu Dana Browna. Na různých místech na internetu se začnou objevovat videa, tzv. deep fakes, jedno z takových videí zabírá ministra hospodářství a financí jménem Bruno Juge, jak je vlečen ke gilotině a dekapitován. Ten samý ministr je přitom v pořádku ve své kanceláři. O to znepokojenější je francouzská politická scéna. Za pomoci nejzdatnějších IT odborníků a grafiků navíc zjišťují, že i při extrémním zvětšení se video jeví jako záznam reality: žádné uměle generované pixelové obrazce, ale náhodně uspořádané grafické jednotky, jako je tomu na skutečných záznamech. Postupně se objevují další videa, tentokrát s vazbou na skutečné události – konkrétně teroristickými útoky na kontejnerovou loď plující z Číny, spermobanku ve Skandinávii a člun s migranty z Afriky. A Houellebecq nabízí v podstatě logické propojení mezi zdánlivě různorodou trojicí cílů. Opět se jedná o výstižnou definici světa, v němž žijeme.
„Pakliže se na věc podíváme z ekologicko-fašistické perspektivy, pokračoval Sitbon-Nozières zapáleně, cíle posledních dvou atentátů se skvěle doplňovaly: umělá reprodukce a imigrace byly dva způsoby, jež současné společnosti používaly, aby kompenzovaly pokles své porodnosti. Moderní státy jako Japonsko nebo Korea směřovaly k umělé reprodukci, zatímco technicky méně vyspělé země, jako ty ze západní Evropy, se uchylovaly k imigraci. V obou případech dosahovaly cíle vyhledávaného kapitalismem: pomalého, ale setrvalého navyšování světové populace, umožňujícího dosáhnout požadovaného hospodářského růstu a zajistit investicím uspokojivou návratnost.“[6]
Od první kapitoly se může zdát, že žánrově se pohybujeme na území mysteriózního thrilleru. Jenže s tím, jak se Paulova pozornost postupně obrací od prezidentské volby a znepokojivých teroristických útoků do rodinného kruhu, proměňuje se i atmosféra knihy. Čtenář prochází stejným procesem proměny hodnot a perspektivy jako protagonista. Na anonymní hrozbu mezinárodního významu si vzpomene pouze ve chvílích, kdy Paulovi volají z ministerstva s případnými novinkami. Do popředí se v prostřední části dostává nemoc otce, plán na jeho „únos“ a návrat domů – a později milostná aféra Paulova mladšího bratra Auréliena s pečovatelkou jejich otce Marysou. Poté, co začíná mít Marysa v práci problémy kvůli spolupráci na únosu starého otce, a Aurélienova manželka se navíc nehodlá tak snadno vzdát manželského svazku, sahá si Aurélien na život.
Smrt jako by kolem Paula obcházela a neustále se pomalu přibližovala. Drobné narážky na bolest zubů a dásní okamžitě překrývají závažnější rodinné a celostátní problémy, a když se Paul nakonec konečně dostaví na zubařskou prohlídku (a vzápětí na několik dalších vyšetření), je mu diagnostikována rakovina úst. Pokud se okamžitě nerozhodně pro operaci, v jejímž rámci mu bude odebrán jazyk a část čelisti, nedávají mu doktoři příliš nadějí. Paul se přesto rozhodne pro chemoterapii a radioterapii a v posledních kapitolách se Houellebecq dopouští asi nejcitlivějšího a nejintimnějšího popisu mezilidského soužití, jakého je schopen. V tu chvíli už je totiž dokonáno smiřování s manželkou, a čteme tak o drobných chvílích, na jejichž základě si uvědomujeme, jak hluboký jejich cit skutečně je.
Michel Houellebecq tak paradoxně nabízí svého druhu happy end a v deklarovaném závěru své tvorby nepřichází s další vizí budoucnosti evropské civilizace. A to i přesto, že v rámci textu stále mluví o znepokojivé současnosti, ať už se jedná o fake news, anonymní virtuální hrozby, sebevraždy, podhodnocené zdravotnictví, nedůstojné podmínky umírajících nebo rakovinu. Dokonce i přesto, že na konci knihy Paulovi zbývá nanejvýš pár týdnů života a není schopen ani důstojně souložit se svou ženou. Přitom způsob, jakým tyhle poslední chvíle tráví, by mu mohly závidět postavy ze všech předchozích knih. Paul se dokázal odpoutat od egoistického obracení se k sobě, rozhodl se bojovat s prázdnotou nikoliv za pomoci antidepresiv, nevázaného sexu nebo alkoholu, ale prostým příklonem k druhé lidské bytosti.[7] Je to banální, ovšem nikoliv jednoduché rozhodnutí. Paulova věřící sestra Cécile za ním přichází do nemocnice, aby ho přemluvila k podstoupení operace. To se jí sice nepodaří, přesto artikuluje zásadní myšlenku, kterou Houellebecq rozpracovává na ploše celého románu: „…možná si myslíš, že ti tvůj život patří, ale to není pravda, tvůj život patří především Prudence, ale trochu i mně a možná dalším lidem, které neznám, patříš druhým, i když to nevíš.“[8]
[1] Šlo samozřejmě o shodu náhod. Houellebecqovi se ale nedá upřít jistá schopnost „nacítit“ se na atmosféru doby a vycházet z ní ve svých vizích blízké budoucnosti.
[2] Na konci posledního odstavce Poděkování konkrétně stojí: „Naštěstí jsem dospěl k pozitivnímu závěru: je načase, abych skončil.“
[3] V knize se prostřednictvím vypravěče dozvídáme, že jméno Prudence vybral její otec podle skladby Dear Prudence od jeho oblíbené skupiny Beatles.
[4] HOUELLEBECQ, Michel. Zničit. Praha: Odeon, 2022. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-2134-1. Str. 325.
[5] Jaký paradox! Koho by napadlo si předem určovat opatrovníka, když většinou nevíme, že skončíme v nemocnici, neschopni komunikovat se světem.
[6] HOUELLEBECQ, Michel. Zničit. Praha: Odeon, 2022. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-2134-1. Str. 392.
[7] V doslovu s názvem Houellebecq, čtenář Arthura Schopenhauera se filosofka Tereza Matějíčková zabývá tímto tématem v souvislosti s celou Houellebecqovou tvorbou, a její text se tak pro mě stal organickým zakončením románu,
[8] HOUELLEBECQ, Michel. Zničit. Praha: Odeon, 2022. Světová knihovna (Odeon). ISBN 978-80-207-2134-1. Str. 478.