Vesmír je rozsáhlá síť nebeských těles. Země je velká síť pevniny a vody. Stát je síť měst a vesnic. Praha je síť domů. DAMU je síť učeben. Divadlo DISK je síť lidí. Pohybová inscenace 57'12" je síť těl, času, pohybu, slov. Studenti katedry alternativního a loutkového divadla v režii a dramaturgii Romana Poliaka a Jana Froňka se v ní pokouší odhalit síť jevů, v níž existujeme.
Při vstupu do sálu jdu přímo na jeviště, kde stojí židle uspořádané do kruhu. Když se všichni diváci usadí a kruh se uzavře, stáváme se součástí dění. Naše těla tvoří kruh. Mezi námi sedí tři herci – Lucie Hrzalová, Marie Machová a Lukas Blaha Bliss, které těžko rozeznávám od ostatních diváků. Jejich rolí je být našimi průvodci v tomto kruhu a čase, konkrétně v 57 minutách a 12 vteřinách. Žádají nás, abychom navázali oční kontakt s těmi, kdo sedí vedle. Pak nás poprosí, abychom předávali vajíčko sousedovi a udržovali stejný rytmus. Zdá se, že díky takovým jednoduchým úkolům od herců a vzájemným pohledům z očí do očí utváříme homogenní společenství. Kruh představuje místo bezpečí a vše mimo něj se stává cizím.
Během představení jsme rukojmími času, herci nás neustále upozorňují, kolik minut zbývá do konce. Proto je moje soustředění upřeno na zvuk, který nás doprovází. Tikot připomíná metronom. Má vliv na dění v kruhu a já si díky němu uvědomuji sílu času. Herci upozorňují diváky, že za určitý počet vteřin udělají určitý pohyb: Za deset tiknutí začnu skákat. Po těchto slovech místnost ztichne, až na zvuk tikání. To mi dává čas pocítit stav očekávání předtím, než herec akci zahájí. A herec nedělá vlastně nic – kromě jednoho určitého pohybu. Když sleduji jeho pohyb, připadá mi, že vidím nahotu děje. Když naslouchám tichu, pociťuji nahotu představení, protože se nic jiného neděje. Když naslouchám hercově řeči, slyším nahá slova, protože kromě nich nic nevnímám. V inscenaci se odhaluje naše každodenní jednání, protože ukazuje jednotlivé pohyby zřetelně, dává důraz na jednotlivá slova. Můžeme si díky tomu uvědomit, kolik věcí náš každodenní život doprovází, kolik toho děláme, aniž bychom tomu věnovali pozornost. Jsme zvyklí dělat mnoho věcí najednou. Je to jako při představení, od něj očekáváme, že mistrovsky propojí všechny dílčí složky: zvuky, slova, pohyby, objekty.
Inscenace 57'12" právě tuto pavučinu odhaluje. Díky ní cítím, jak plyne čas, vnímám pohyb, který herec zpomaleně provádí, slyším slovo, které pronáší. Čím dál tím víc akcí se v kruhu překrývá: pohybů je mnoho, zrychlují se, herci mluví přes sebe, metronom tiká nezadržitelnou rychlostí.
Porovnáme-li koncept inscenace se způsobem, jímž se utvářel svět, zpozorujeme paralely. Nejprve se vše skládalo z jednoduchých prvků, jež na sebe vzájemně působily. Čím více těchto prvků bylo, tím více se vývoj světa a později i naší civilizace zrychloval. Často si říkám, že se současnou společností nedokážu držet krok. Každý den dochází k novým objevům, vynalézají se nejen nová zařízení, ale i nové způsoby života. Stejný pocit jsem měla i během představení 57'12". Zde také vše začíná jednoduchými prvky – slovem, pohybem – a končí rozvinutými větami, skupinovou choreografií.
Co má moc zničit kruh, který jsme během představení vytvořili? Stačí odstranit jednu jeho součástku. Co se stane potom? Kruh se rozpadne a publikum opustí místnost. A v kavárně DAMU se pravděpodobně vytvoří z malých částeček nová síť umožňující vznik společenství. To pak s mnoha dalšími společenstvími tvoří náš lidský svět. A tento svět je součástí tvorby vesmíru.
Roman Poliak, Jan Froněk: 57'12"
Katedra alternativního a loutkového divadla (KALD)
Režie a dramaturgie: Roman Poliak, Jan Froněk
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Sound design: Jan Burian
Pohybová spolupráce: Dora Sulženko Hoštová
Premiéra: 21. 10. 2022
Psáno z reprízy: 8. 3. 2023