Kam s ním?

Seděl jsem se spolužákem ze střední školy jako obvykle v oblíbené kavárničce a přemítali jsme o našich dalších životech. On budoucí etnolog a balkanista, já budoucí divadelní a fi lmový teoretik a kritik. Tedy oba z doupěte humanitních oborů, jejichž popularita je dnes kromobyčejně vysoká, následné uplatnění se však podobá husté mlze. Když nám bylo dvacet, věřili jsme, že svým myšlením a vizemi dobudeme celý svět. Teď nám táhne na třicet a jsme rádi, že v tlacích, které reálný kapitalismus na člověka vyvíjí, si můžeme pořád dopřát to naše milované „prsíčko s mlíkem a hodně cukru“.

Když jsme vstupovali na vysokou školu, měli jsme o této instituci přepjatě pozitivní představu. Univerzity vzešly ze středověkých klášterů, vztah studentučitel byl úzce propojen, jako mnich a páter. Vzdělávání bylo záležitostí jakéhosi metafyzického uchopování nebeské moudrosti. Člověk se přes čtení textů a diskuze s pedagogem měl pokoušet chápat svět, v lepším případě hledat různé možnosti pro odstranění jeho nedostatků. Romantická faleš.

V roce 1998 byl v Bologni ministry školství z celé Evropy podepsán zásadní dokument, který chce transformovat podobu vysokých škol, více je přiblížit modernímu životu. „Sociální dimenze vysokého školství, posílení spravedlivého přístupu ke vzdělání a opatření k zajištění dokončení studií, celoživotní vzdělávání, zaměstnatelnost absolventů, vysokoškolská výuka zaměřená na studenty, výzkum a inovace, mobilita, sběr údajů, nástroje usnadňující transparentnost (např. žebříček a klasifi kace vysokých škol) a fi nancování – potřeba identifi kovat nové a diverzifi kované zdroje fi nancování vysokého školství.“ Člověk, který se pídí za reálným obsahem slov z výše uvedené citace se zděšením zjišťuje, že z tichého kontemplujícího kláštera se stává rozburácený hypermarket. V potřebě identifi kovat nové a diverzifi kované zdroje fi nancování na nás kamarádsky mrká červíček megalomanských fi rem, které budou univerzitám dávat peníze, a na oplátku se systém výuky bude uzpůsobovat jejich žádostem. Pod balamutícími slůvky jako „efektivnost“, „inovace“ a „zaměstnatelnost“ obnažujeme pragmatickou lacinou tržní strukturu, kde nejde ani tak o myšlení, jako o přípravu budoucích zaměstnanců jednotlivých fi rem, jejichž úkol je už od počátku jasný. Co nejvyšší zisk. Boloňský systém pod vznešenými frázemi tak připravuje proměnu vysokého školství v laboratoř toho nejhrubšího kapitálového ražení.

U ekonomických a průmyslových oborů to půjde snadno. Konglomeráty budou od škol dostávat úhledně zabalené „lidské stroje“ inovace, které své mateřské fi rmy povedou k těm nejzářivějším ziskovým zítřkům.

Jenomže teď jsem tu já a můj kamarád. Humanitní podivíni. Kam s nimi? K čemu jsou? Manažér je nucen přemýšlet, jak mu Platón nebo Molière pomohou zvyšovat obrat. Má vůbec v rámci systému rozvoje fi nancovat studium takovýchto podivností a zbytečností? Nakonec možná moudré hlavy kapitálu a státu jednou napadne, že bude lepší tyto ekonomicky neperspektivní obory zrušit, jejich milovníky nahnat do výroby a blahosklonně jim dovolit pěstovat si svou „humanitní úchylku“ v časech pracovního volna. Neboť práce nebyla stvořena pro člověka, ale člověk byl stvořen pro práci, peníze nesmrdí a co nevytváří zisk, nemá právo na život.

Nad humanitními obory visí meč záhuby nebo jejich proměny v nadstavbový přívěsek na krku fi nanční základny. Boloňská smlouva stanovuje, že dokončení oněch výše popsaných cílů by mělo proběhnout v roce 2015. Čas kvapí. Já a můj kamarád už však nikam nespěcháme. Iluze o tichém klášteře s „triviem“ a „kvadriviem“ padly. On tahá krabice v supermarketu a prodává noviny v trafi ce, já trhám lístky v divadle a sním o práci průvodčího ve vlaku, neboť železnice je moje vášeň. Lásky k Moudrosti, nadpozemské matce všeho smyslu se nevzdáme. Ale přizpůsobovat se nehodláme. Středověký mnich raději zemřel hladem nebo se nechal umučit, než aby zradil svou víru. Já ctím zásady předků.