Již několikrát jsem se vydala do Chocně navštívit pana profesora Vladimíra Mikeše. Po cestě vlakem jsem většinou v hlavě ještě přemítala nad seznamem povinností, ale vstupem do Chocně tohle všechno zmizelo. Dům pana profesora je plný knih, hned při první návštěvě jsem si všimla jedinečného vydání Hrubína, které se nikde nedá sehnat. Pan profesor mi ukazoval antologie italských básníků a vyprávěl, kolik knih se mu při stěhování ztratilo. Bylo těžké spustit oči od grafiky na stěně s osobním věnováním od Jindřicha Štýrského. Přemítala jsem nad tím, do kolika lidských příběhů pan profesor za svůj život mohl vstoupit. Nejen jeho dům je důkazem obrovské pokory k druhému. Když začne vyprávět, všechno kolem se soustředěně nakloní jeho směrem. Čaj stydne v hrnku, už jsem dávno zapomněla na všechny semestrální práce a poslouchám příběhy, které pan profesor zažil.