Kateřina Holá

Jedním ze základních bodů programu většiny úspěšných firem či organizací je definovat skupinu lidí, na niž se svým produktem či službou cílí. Někdy je to snazší než jindy – zoologická zahrada se logicky snaží přilákat rodiny s dětmi a milovníky zvěře, divadlo Minor zas ty nejmenší z diváků.

Jak už v minulém čísle poznamenala Tereza Pavelková, letošní dialogy jsou výjimečné, neboť v nich časopis Hybris zpovídá studenty, absolventy a pedagogy ze své vlastní katedry. Dialogy s absolventy jsou o to zajímavější, že jsme mohli oslovit studenty, kteří před šesti lety Hybris zakládali (Brigita Zemen a Vít Pokorný), a prvního šéfredaktora časopisu Ivo Kristiána Kubáka. Aby byla skupina dotazovaných pestřejší, doplňují Brigitu, Víta a Kristiána ještě poměrně nedávná absolventka Pavlína Pacáková a Anna Žáková, která naopak absolvovala jako jedna z prvních. Jejich odpovědi tudíž nabízí různé úhly pohledu na studium na naší katedře, navíc snad i zodpoví oblíbenou otázku: „Teorie a kritika? A co z tebe jako bude?”

Přestože si časopis Hybris klade za úkol reflektovat a informovat o školní činnosti všech kateder, málokdy se nám podaří do čísla kromě recenzí absolventských inscenací v divadle DISK zahrnout i zprávu o dění na jiných katedrách. Není proto od věci připomenout, že se letos v říjnu uskutečnil 4. ročník festivalu Děti – výchova – divadlo, který každoročně prezentuje zajímavé projekty souborů z mateřských, základních i středních škol a připomíná, že i dětské divadlo může být plnohodnotným kulturním zážitkem.

Přibližně od smrti princezny Diany náš zármutek pravidelně ovlivňují média - hlavně internet. Celý leden plnily noviny, televizi, Facebook Twitter informace redakci Charlie Hebdo projevy soustrasti, únoru lidé zapalovali svíčky restaurace Uherském Brodě. březnu se člověk několik dní nedočetl ničem jiném než tragickém pádu letadla Germanwings ve francouzských Alpách duben by se dal charakterizovat dvěma hashtagy: #RIPguntergrass #RIPstanislavgross.

Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. Já si myslím... No, když se to tak vezme, tak asi jo, no. Chápeš, ne. No jo, no. Já nevím, já tomu nerozumím. 

V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.

Zatímco se německý stát ve 20. letech 20. století díky finanční pomoci Spojených států amerických nejistě vzpamatovával z prohrané války, hlavní město Výmarské republiky se paradoxně stávalo centrem kulturního rozvoje a avantgardního umění. V roce 1920 byl Berlín jednou z největších světových aglomerací se čtyřmi miliony obyvatel a více než padesáti divadly, hlavní město umění a hudby. Složitá ekonomická i politická situace přispěla k rozvoji kabaretů, jež byly vnímány jako druhořadý, cenzurou méně sledovaný divadelní prostor bez pevně daného scénáře, a mohly se tudíž vyjadřovat k společenským a politickým problémům. Závažná témata se na jevištích kabaretu lstivě halila do blyštivých kostýmů a schovávala pod dívčí sukně, takže se liberální Berlín postupně stával symbolem sexuální perverze, centrem erotického průmyslu a inspirací pro mnoho uměleckých děl - do tohoto Berlína přijíždí na Silvestra roku 1929 hlavní postava Kabaretu Clifford Bradshaw psát svůj román.

Masopust, Svatby, Odvod, Hřbitov, V zázemí a Na frontě. Emil František Burian zkomponoval hudebně-dramatickou skladbuVojna o šesti částech - od rozverných masopustních špásů přes svatební veselku a tanec plačících dívek až po tíživý obraz válečné fronty.

Jaro bylo vždy vnímáno jako obnova života po dlouhém období mrazu. Přestože jeho příchod již moderní společnost nijak neoslavuje, stále ještě známe - jak píše Jan Patočka - byť jen ze slepé tradice, rozdíl mezi všedním dnem a svátkem, mezi zimou a jarem. Pravděpodobně již zemřelý mýtus jara v nás zanechal pouze obrysy rituálního chování, jemuž se věnuje druhá letošní inscenace absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Zdrojem inspirace jim byl stejnojmenný balet Igora Stravinského s choreografií Václava Fomiče Nižinského, který měl premiéru na začátku 20. století. Původní dílo je avantgardní rekonstrukcí slovanského rituálu, při němž moudří starci sledují předsmrtný tanec mladé dívky vybrané pro následné obětování bohu Jara. V DISKu je to všechno trochu jinak.

Když v roce 1990 vznikl na brněnské JAMU nápad uspořádat festival všech tří divadelních škol z tehdejšího Československa, nikoho by ani nenapadlo, že o 22 let později tu budou hostovat studenti divadla až ze čtyř kontinentů (byla k vidění představení z Polska, Slovinska, Turecka, Kalifornie, Kolumbie nebo Jižní Korey).